Na prahu války

Nový filmový rok jsem rozhodl započít nějakou poetikou a řekl jsem si, Hidden Life by mohla být ta správná volba. Na urážky vůči tomuto dílu jsem však už unaven, takže je přenechám těm, kteří byli/budou patřičně ohromeni tímto velkolepým eposem o životě sedláků na vsi. Od Malicka už nechci vidět ani fotku. (01.01.2021)

Ten, akože už aj legendárny a povestný, americký tvorca Terrence Malick, ktorý je zároveň i sám sebe pánom, pretože to, čo si aj úplne osamote napíše (scenár), si aj následne zrežíruje, a to podľa svojho najväčšieho gusta, že od Stromu života, z roku 2011, sa z neho už systematicky stáva taký » SELFISH « režisér, ktorý sa výhradne riadi iba svojim, vnútorným pocitom, ako najlepšie nakrútiť film, keď už vonkoncom nemyslí na to, či to vôbec bude niekoho zaujímať, absolútne nepomýšľa, čo si o tom pomyslí publikum, teda diváci, de-facto, on nenakrúca film pre divákov, ale jednoznačne len sám pre seba, a je mu totálne jedno, akú to bude mať neskôr danú odozvu zo všetkých táborov ? Od citovaného filmu ho vnímam výhradne už, ako takú obohranú platňu, ktorá sa neustále opakuje. Väčšinou preferuje vizuálne, filozofické cítenie, čo síce nie je nič protivné, ale ak vám to tentokrát tlačí takmer 3 hodiny sústavne do hlavy, tak určite máte už aj vy svoju hrdosť, pokým si konečne poviete: „Dosť” ! Obsadil väčšinou neznámych, nemeckých a rakúskych, aj všelijakých známejších, zahraničných hercov, exteriéry sa sústredia do krásneho prostredia rakúskych Álp, hornatá príroda je naozaj nádherná, až si miestami normálne myslíte, že ste niekde tu doma na Slovensku, či aj v Česku. Po dlhých rokoch vymenil dvorného kameramana Emmanuela Lubezkiho za Nemca Jörgea Widmera, kedy som býval veľmi často nadšený z prezentovanej kompozície obrazu, ktorá je vskutku mimoriadna, fantastická, že mi ani bohvieako nechýbal uznávaný Chivo. Pochválim taktiež aj strihovú skladbu, na ktorej si dala trojica strihačov extra záležať. J.N. Howard sa vyznamenal, čo sa týka hudby. Línia udalostí a vzťahov spadá do 2. svetovej vojny okolo farmára a oddaného pacifistu Franza Jägerstättera a jeho rodiny, t.j. manželky, dcér a matky + veľa vedľajších postáv dostáva svoj priestor, medzi nimi sú i „Komisár Moser, Ernst Stockinger, Adolf (S)Hitler a Mikael Blomkvist” a cetera. Skrytý život má bezpochyby čosi do seba, čím je dosť interesantný, čo už o pár riadkov vyššie definujem, ale dať si znovu repete, asi skôr nehrozí, prečo by som sa mal púšťať do druhého kola, keď už viem, čo ma v ňom čaká. Minimálne, ak by aspoň trochu vystrihol nejaké zbytočné pasáže, tak by som nad tým pouvažoval, inak tieto tri hoďky sú vskutku strašne prepálené ! (16.03.2020)

Autorsky naprosto specifický Terrence Malick je délkou znovu masivní, ale děkujme za to, že se v kladení „zásadních“ filozofických otázek tentokrát brzdil. Pamatujeme jeho neuvěřitelně dlouhé tvůrčí pauzy, za poslední dekádu ovšem přišel s pěti kusy, kdy některé je opravdu obtížné mít rád. Stejně jako samotného tvůrce. Jedni ho uctívají, druzí by mu nejraději na hodně prudkých schodech podrazili nohy. Teď (díky za to) namísto proudu estetizovaných obrazů nabízí i (větší) příběh. Vypráví o vnitřní síle a nezlomnosti ducha vůči zlu okolo, zkoumá nitra tápajících hrdinů. A znovu se snaží navodit dojem všednosti. I když kruté všednosti. Jeho hrdinou je jistý Franz a jeho žena Fani. Mají tři dcerky a hospodaří pod malebnými štíty rakouských Alp. Jenže je válka. Nacismus ničí rodiny, rozděluje vesnice. A Franz si postavil hlavu: odříkáním přísahy Hitlerovi. Nesledujeme střelbu do zátylků, nevidíme ostré boje, nemluvíme o jiných rasách, nepodíváme se do koncentračního utrpení. Jen rodina, hory, víra, teskno, mlčení. A jemná hudba od Jamese Newtona Howarda. A nad tím vším poetik Malick, který předkládá otázky, zda je výš vlastní přesvědčení nebo starost o osamocenou rodinu s velkým hospodářstvím. A její budoucnost. Malick znovu ukazuje lidskou bytost v nejrůznějších podobách a opět předkládá postavy, které se radují, trpí, milují, tápou, hledají. Jsem rád, že je zpět na koni. 70% (30.03.2020)

Jdi a dívej se, Deník venkovského faráře, Zánik samoty Berhof, Armáda stínů, Ať žije republika, Strom na dřeváky, Démanty noci, A co dále Baltazare, Diktátor, Obchod na korze nebo třeba seriály Bratrstvo neohrožených (pokud si ho správně pamatuji), Svět ve válce a Heimat - u Skrytého života jsem si neustále domýšlel témata, děje a postavy z těchto filmů. A také naopak: imaginárně jsem si přenášel zdejší dvě hlavní postavy i s jejich příběhem do světa těchto filmů. Čím víc jste jich viděli, tím víc se vám to bude líbit. Obohacující zážitek. V neposlední řadě to funguje jako polemika ke Scorseseho Mlčení! (03.05.2020)

Typický Terrence Malick. Vďaka úžasnej kamere sa stávajú hlavnými hrdinami hoci aj kôš jabĺk, polámaný drevený plot, mrežované okno či pole zlatých klasov. Vizuálna báseň. Avšak čo z toho, keď tá báseň je zase raz dadaizmus. Krásna alpská príroda, dych vyrážajúce scenérie, skvelé interiéry aj kostýmy. Avšak čo z toho, keď slúžia zase raz tomu istému účelu. Strom života bolo prelomové dielo, následne režisér predviedol totálny zásek, našiel si proste tvorivý štýl, z ktorého sa už ani o centimeter nepohol. Najtragickejšie je sledovať scény, v ktorých herci evidentne dostali inštrukcie „robte si, čo chcete, hľaďte si do očí, hladkajte sa po tvári, pobehujte splašene ako deti v materskej škole, hlavne nech to pôsobí autenticky“. Lenže práve tieto scény vôbec autenticky nepôsobia a autorský zámer z nich čpie na sto honov. Prečo teda dávam štyri hviezdy? Asi kvôli tomu čerstvému alpskému vzduchu, ktorého som sa pri sledovaní nadýchala. (11.03.2020)