Tohle jsme my

K This Is Us jsem se dostala díky oblibě jiného seriálu, Gilmorových děvčat, kde hraje rovněž jednu z výrazných rolí Milo Ventimiglia. Ne že by byl MV zrovna mým idolem (a nikdy jsem nebyla "tým Jess"), ale čím dál častěji jsem narážela na doporučení ve stylu "Když se ti líbí GG, měla bys zkusit TIU, bude se ti to líbit taky". Nebudu tady činit nějaká srovnání těchto dvou seriálů, protože i když mají určitě společného více než jen MV, jsou každý zároveň hodně jiný a navíc tohle místo k takovému porovnávání asi není úplně určeno. Každopádně se naplnil předpoklad, že se mi This Is Us bude líbit. A líbí se mi vážně hodně. Měla jsem trochu obavu, že to bude moc klišoidní a sladkobolné, bude to diváka citově vydírat, až to nebude hezké. A ono možná vše, co jsem právě uvedla, trošku platí, až na to, že to člověku nepřipadá nehezké. Opravdu u žádného jiného seriálu se mi nestalo, abych se tolikrát u nějaké scény dojala tak, až jsem měla slzy na krajíčku nebo se přímo rozbrečela. A i když kolikrát předvídám, že zase přijde taková situace (není to zase tak neprůhledné, člověk tuší, že přijde nějaká scéna s hlubokými životními pravdami atp.), tak mě to pak stejně zase sejme, zase si to s těmi lidmi prožiju, zase to ve mně vzbudí spoustu emocí. Dopředu po pročtení toho, o čem má seriál být, bych nevěřila, že mě ta rodina dokáže tak vtáhnout mezi sebe a donutit nadšeně sledovat jejich osudy, ale prostě je to tak. Nevím, asi to bude tím, že je to celé výborně, pečlivě napsané, zahrané i natočené, doplněné vhodným hudebním doprovodem (i když ze začátku mi místy přišel někdy až moc výrazný, asi jsem si musela trochu zvyknout). Postavy jsou vesměs velice sympatičtí lidé se svými klady i zápory, takže se dokážete do řady z nich v tom či onom bez problému vcítit a tím pádem jim i fandit. Neuvěřitelně se tu podle mě daří přecházení mezi jednotlivými časovými rovinami, je to tak přirozené, že si člověk kolikrát ani nevšimne, že se posunul o deset let dozadu nebo dopředu. Moc se mi líbí, jak nám tvůrci občas něco jen naznačí, částečně poodkryjí a nechají nás napjatě čekat na celkové odhalení, nebo jak můžeme postupně lépe chápat některá rozhodnutí či chování jednotlivých postav tím, jak se nám poodhaluje prostřednictvím jednotlivých rodinných historek více z jejich minulosti. Seriál plný malých velkých gest, dramat, komedií, hlubokých rozhovorů. Opravdu velká dávka emocí (vím, jak to zní, ale k této sérii se takové zvolání skutečně hodí jak p.... na hrnec). Samozřejmě vás to neždímá v jednom kuse, jsou tam místa, kdy se toho děje méně, líněji to plyne a nijak zvláště vás to neohromuje. Ale i v takových chvílích se s tím seriálem cítíte příjemně, baví vás s těmi lidmi "být". Osobně mě ze sourozenecké linky zatím nejvíce baví ta Randallova, ten člověk je mi osobnostně asi nejvíce blízký, sympatická je i jeho žena, naopak nejméně mě zatím baví Kevin, který mi jako dítě, dospívající i jako dospělý svým chováním místy trochu leze na nervy. Kateina linka je taky zajímavá, Toby je velký sympaťák. No a samozřejmě ústřední pár Jacka a Rebecku, od kterého se to všechno odvíjí, ten snad ani nikdo nemůže mít nerad (Rebecca už je tedy na mě v pozdějším věku trochu moc uměle "sluníčková" - typicky, když se s někým vítá :D; jinak to těm dvěma spolu ale úžasně šlape v každé fázi, i když jejich manželství samozřejmě není bez problémů). Začínám mít trochu pocit, že jak jsem nikdy nebyla "tým Jess", tak asi začínám být (vedle "týmu Randall") "tým Jack" (kdo by nechtěl takového manžela a otce pro své děti?). No, jsem zvědavá, jaký bude vývoj v dalších řadách, jestli mě to bude pořád takhle bavit sledovat a neomrzí se mi to. Každopádně jsem se rovnou vrhla na druhou řadu a každému doporučuji, aby tuhle sérii zkusil. Pocity z jejího sledování se podle mě nedají až tak snadno zprostředkovat, každý si to asi spíš musí zažít sám a pak, troufám si tvrdit, dost pravděpodobně bude také tak zvláštně stržen jako my, co jsme se do toho už pustili. 90 %. Edit po zhlédnutých řadách 2 - 5: Některé zápletky už nejsou tak uvěřitelné, místy se to trochu zbytečně natahuje a já už u toho nenatahuju tak často, jako na začátku. Trošku se mi také postupně měnily preference - nejoblíbenější dvojicí se pro mě postupně stali Kate a Tobias (i když ten závěr!?!), oblíbení Randall s Beth mě naopak občas začínali pěkně štvát, Kevin mi místy byl dokonce sympatický... V průběhu se objevila spousta zajímavých dobře zahraných postav (namátkou Deja, Malik, Bethina sestřenice, Madison, která dostala více prostoru...). V pětce mi trochu vadily ty přehnané poukazy na koronavirus, očkování, nepřirozené dodržování protipandemických opatření (a to rozhodně nejsem z tábora odpůrců opatření a popíračů korony). Dlouho jsem zase ale třeba neviděla tak skvělý úvodní a závěrečný díl, jako se podařily u 4. řady (prolínání osudů a časových rovin, na které už jsme byli velmi dobře zvyklí, tady podle mě dosáhlo naprostého vrcholu, spousta různých náznaků, menších či větších odhalení, paráda)! No, pokud to mám shrnout, tak seriál podle mě s přibývajícími řadami sice už není taková bomba jako na začátku, ale pořád si to drží slušnou úroveň a člověku je s Pearsonovými prostě stále dobře. Teď se jen trochu bojím, abych si dokázala z těch pěti řad uchovat v sobě co nejvíce do doby, než se k nám konečně dostane poslední šestá. - Po šesté řadě: Pořád je to fajn, ale zároveň je podle mě dobře, že se tvůrci např. neuchýlili k roztahování příběhu Pearsonových do ještě více řad. Je dost možné, že by se to pak celé příliš rozplizlo, postavy by nás začaly až moc štvát, pozitiva celého tohoto projektu by se pomalu někam poschovávala. Takže mě (tak jako u některých jiných počinů ano) vlastně nemrzí, že to končí, procházela jsem s tou rodinou jejími osudy moc ráda, ale vše musí jednou skončit a tohle se ukončilo hezky a ve správný čas. (19.02.2022) (menej) (viac)

1. série - 85% - Esence kvalitního rodinného dramatu, kde se pro dojemnou momentku nebo hloubavý všeobjímající monolog nejde daleko. Od pilotního dílu, který si diváka namotá falešně návodným konceptem, jsem měl hlavní postavy pod kůží, zejména obdivuhodné rodiče Rebeccu a Jacka. Těsně za nimi se stále nachází i troubík Kevin, který mě sice svými osudy baví téměř nejvíc, ale jeho neustálé chybování, kdy se ve vztahových i rodinných peripetiích chová jako slon v porcelánu, už od jistého bodu překračují hranici klukovin a hraničí s nefalšovanou blbostí. Celá tahle parta sympatických osobností ale nejlépe funguje jako celek a protože i přes do mrtě těžená citlivá témata nikdy neklouže k sebeparodii, fascinuje mě tenhle fenomén stále víc, i kdyby jen tím, jak je pro širokou veřejnost těžké jeho bezelstnosti odolat. 2. série - 80% - Na to, s jak šablonovitě působícím příběhem se hraje, mají tvůrci dost odvahy popírat veškerá očekávání. Pointy předkládají bez přehrocených situací, diváky přiměřeně milovaného Kevina nechávají činit jednu botu za druhou a tvoří z něj nepokrytě sobeckého fracka v obou dějových liniích - aby v nečekaných momentech vyprávěli osudy vedlejší postavy nebo klidně i rodinného auta. Příjemná sázka na jistotu, kterou aby v dnešním seriálovém světě plném rušení či nevyrovnané kvality pohledal. 3. série - 85% - Moc mě baví sledovat, jak neuvěřitelně pevnou pozici si zdánlivě ničím nevybočující seriál dokázal na americkém televizním poli vybojovat. Ani ve třetím roce nejde o nic víc, než "jen" o dokonale zahranou a prostorem pro jednotlivé postavy zkušeně vybalancovanou rodinnou vztahovku, která dokáže díky parádním hrátkám s flashforwardy přijít s nejedním překvapením a jindy naopak celý díl zaonačit jako ten nejobyčejnější sedánek starých známých. Kdybych neměl pocit, že se tvůrci sami zbytečně zdržují flashbacky skrz celé epizody (což po takové době už místy postrádá smysl), krotil bych maximální nadšení jen velmi těžko. 4. série - 90% - Příjemně stabilizované na nejzazší hraně rodinného dramatu právě tak, abych dostatečně často slzel a zatínal pěsti, ale abych zároveň dokázal ocenit, že se do oblasti soap zapadá čím dál hlouběji. Já jsem za to rád, protože to v praxi znamená o to méně speciálních epizod, ale když už takové přijdou, mají svoje místo dostatečně ospravedlněné (viz Randallova dokonale využitá After the Fire). Kdyby se tvůrci nebáli nechat s velkou slávou vítané nové postavy v ději o něco déle a hromadně s nimi nešeredili, cílili by tentokrát snad úplně nejvýš. I tak ale s radostí jásám nad dosud nejlepší sezónou, která zůstává jedním z posledních úkazů dnešní streamům čím dál nakloněnější doby a nutí mě napjatě hledat týden co týden novou epizodu. 5. série - 90% - Neopakovatelný úkaz čistočistě rodinného seriálu, který vzdělává, poňouká a radí už úplně ve všech oblastech včetně stokrát přemletých covidových témat - a přesto neotravuje, neunavuje a téměř výhradně baví. Dost možná nejlepší sezóna, která mě má v každé pointě či překvapivém nakročení do budoucnosti dokonale omotaného kolem prstu, aby mi právě těmi odhaleními lámala srdce. Justin Hartley byl sympaťák vždycky, ale způsob, jakým se vedle oceňovanějších kolegů "vyhrál" k dokonalosti, mi opakovaně bere dech. 6. série - 85% - Splněné přání všech tvůrců. Finální osudy postav, leckde načrtnuté nebo odvážně prozrazené už několik sezón nazad, konečně docházejí posledních point, seriál je prodloužen na dostatek let dopředu přesně tak, aby se daly plánovat drobky do obrazů z budoucnosti včetně falešných stop. Až se nechce věřit, že všechno do sebe zaklaplo, že ty správné momenty mě dojaly k slzám, ať už šťastným nebo truchlivým. Sázek na jistotu bylo dost, proto ve výsledku relativně střídmé hodnocení, ale naopak finále je překvapivě civilní a poněkud nepřekvapivé, tedy opak všeho, co divák mohl čekat. A taková epizoda The Night Before the Wedding plnila přání, o kterých jsem nevěděl, že je vůbec můžu mít. Konec This Is Us může znamenat další kapitolu v předělu amerických seriálů, kdy se jedná o dost možná poslední kousek, který diváci milují a zároveň sbírá nominace na Emmy, aniž by musel být vysílán na streamu nebo na kabelové televizi. Rád bych se pletl, protože starým pořádkům odvykám jen nerad, podobně jako ústřední rodinka, která bude s kloboukem Poutníka Ricka a videokazetou Policejní akademie 3 slavit nejspíš ještě za sto let. (18.03.2017) (menej) (viac)