Paterson

Jestliže bych měl věrně zrcadlit / Patersonovu formu / jež spíše než filmem / zdá se být poezií / potom bych začal / tuží dělat kruhy / na bílém pozadí / naházel několik kamínků do vody / které by po pádu / v dotecích hladiny / znázornily / oblou dokonalost všedních dní / v jemných nuancích / dojmů ze života / za jehož zdánlivě / neměnným povrchem / prosvítají střípky / otázníků a odpovědí / které pozvolna / proplouvají časem / a jako ryby / ukrývají veškerou moudrost / v mnohoznačném mlčení. (07.02.2017)

Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít. (18.02.2017)

Všedně nevšední, poeticky laděný film s důrazem na vnímavost k přítomnému okamžiku. Vím, že spoustě lidem takové pomalu plynoucí filmy nevyhovují, ale v případě tohoto filmu se mi zdálo, že to opravdu dost přidává na atmosféře a hloubce. Stejně tak ona "poetika" není jen samoúčelným prvkem (není to taková ta poetika zahleděná sama do sebe), ale jde o poetiku všedního života, která nepostrádá smysl pro humor. Během filmu mě jen trochu mátla ta symbolika (pořád jsem si říkala: "Co mají sakra znamenat ta neustále se objevující dvojčata? Co tím film chce říct?") Naštěstí je to ale ten druh filmu, který vám i po skončení utkví v hlavě a donutí vás přemýšlet, takže mi to docvaklo až po skončení. Očividně jde o důraz na dualitu (dualismus). Všichni lidé jsou stejní a zároveň různí, tvůrčí i naprosto všední, aktivní a měnící se i naprosto rutinní až pasivní, zkrátka černí a bílí, Jin a Jang. A to tvoří celek života. Tak nějak si to vykládám já a zdá se mi, že film nabízí řadu prvků, které to podporují. Ale asi zálěží na každém divákovi, co si z toho vezme. Každopádně to byl pro mě hodně (všedně) nevšední filmový zážitek s příjemnou atmosférou i humorem, a navíc samozřejmě s úžasným Adamem Driverem. Jeho civilní herectví je radost sledovat. Japonský "aha" moment na konci byl už jen takovou třešničkou na dortu. :) ~(4,3★)~ (17.04.2021)

Tak a teď jsem se odkopal! Už je jasné, že nejsem dostatečně inteligentní na to, aby se mi Paterson líbil. Mě prostě nebaví sledovat den po dni obyčejný život řidiče autobusu s básnickými sklony a jeho extrémně kreativní ženy. Nudil jsem se tak převelice, že se o mě dvakrát pokusil i mikrospánek, ale bojoval jsem až do hořkého konce. Napadlo mě, že bych dal panu Jarmuschovi echo, další film by mohl natočit o mě, byl by jistě stejně nudný, možná i nudnější, což by mu jistě přidalo na kvalitě. Musím ale uznat, že porucha autobusu dala příběhu nový náboj, díky kterému byl náhle plný napětí. Uf... (26.08.2017)

Filmová poezie obyčejného života je Jarmuschovým nenápadným mistrovským dílem. Od scénáře plného živých dialogů i básnických metafor přes hudbu pod hlavičkou částečně vlastní kapely SQÜRL a nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě Patersonovy přítelkyně až po suverénní herecký výkon Adama Drivera. A jelikož je tento film stejně o americkém městě i jeho jednom obyvateli, dává smysl, že se jmenují stejně. (03.02.2017)