Ďáblova krása
La Beauté du diable
La bellezza del diavolo
Beauty of the Devil
Réžia:
René ClairScenár:
René ClairKamera:
Michel KelberHudba:
Roman VladHrajú:
Michel Simon, Gérard Philipe, Nicole Besnard, Simone Valère, Carlo Ninchi, Raymond Cordy, Tullio Carminati, Paolo Stoppa, Gaston Modot, Armand SalacrouObsahy(1)
Francouzská filmová fantastická komedie René Claira na faustovský motiv. Historie profesora Fausta a jeho omládnutí dílem ďáblovým, známá z Goethova nejslavnějšího díla, nabývá zde nové formy, plné jemného francouzského humoru. Autoři filmu reagovali v tomto díle na mírové hnutí, neboť film je odmítnutím válek a zneužití atomové energie. (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (50)
Faustovské téma zde nebylo příliš dobře uchopeno a reflektováno. Už ten začátek! Kdo to kdy viděl, aby se mudrc bál ďábla! Goethe rozuměl faustovskému archetypu lépe. Faust byl člověk stižený sžíravou touhou po poznání a rozhodně nebyl zbabělec. Nebyl ani žádným lidumilem; člověk faustovského ražení jím není nikdy. Zvláště z Goethovy básnické skladby se zdá, že kam Faust šlápne, tam sedm let tráva neroste. Na konci prvního dílu zapříčiní zkázu své milenky Markéty a jen tak mimochodem zabije v souboji jejího bratra, ke konci druhého dílu se prezentuje jako bezohledný developer, který v rámci svého megalomanského stavebního projektu zlikviduje chaloupku stařičkého Filemona a Baucidy a k tomu pořádný kus lesa. Naproti tomu ve filmu se Faust po svém omládnutí občas chová jako kašpar a žádnou velkou inteligenci neprojevuje. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu, v němž probleskují faustovské motivy. - - - Halloweenový sen (v noci z 31. října na 1. listopadu 2013) - - - V novinách jsem si přečetl inzerát, že někdo prodává okultní knihovnu. Jdu ho navštívit a podívat se, jestli bych si něco nevybral. Prodejce má neobvyklé jméno: pan Chrž. Bydlí na sídlišti. Ulici najdu snadno, ale nemohu si vzpomenout na číslo domu. Před domem však postává spousta lidí, kteří sledují dovádění svých ratolestí, protože je Halloween. Ptám se na pana Chrže a jeden ze sousedů mě nasměruje ke správnému vchodu. Jdu tam, ale asi to nějak popletu, protože jiný soused mě upozorní, že je to ve vedlejším vchodu. Otevře čipem domovní dveře, pustí mě dovnitř a ještě mi poradí, že musím jít až do nejvyššího patra. Nahoře je pouze jeden byt. Zazvoním u dveří, i když mě trochu mate, že na dveřích je jmenovka „Bednářová“. Otevře mi stará paní, vzezřením typická čarodějnice. Vlídně mě pozve dál a vybídne mě, abych se posadil. Byt je přecpaný nábytkem a různými věcmi, jenom knihy tu nevidím žádné. Paní mi začne vyprávět jednu epizodu z Goethova Fausta, a sice Faustovu návštěvu u čarodějnice. Zvláštní a jaksi zneklidňující je, že to vypráví tak, jako kdyby u toho sama byla. „Au! Au! Au! Au! Verdammtes Tier! Verfluchte Sau! zvolala jsem rozčileně. Kočka, kterou jsem tehdy měla, byla totiž skutečně nemožná.“ Vyprávění je u konce a já se loučím. Paní mě vyprovází ven z domu, protože jde vyhodit nějaké odpadky. Vyjdu na rušnou ulici. Všude je plno lidí, mnozí z nich mají strašidelné masky. Míjím nějaký podnik, buď restauraci nebo možná nevěstinec, před nímž stojí pět polonahých děvčat ozdobených svítícími čertovskými růžky. Každá drží v ruce sklenici s trochou červeného vína a nabízí kolemjdoucím ochutnávku. Nikdo si od nich však nic nebere a lidé je, jak se zdá, spíše opatrně obcházejí. Ani já o nabízené víno neprojevím zájem. Když děvčata minu, přitočí se ke mně někdo v masce smrťáka a řekne mi: „Škoda, že ses nenapil. Nabízely ti víno, po němž omládnul Faust. Ale ty pořád jen: knihy, knihy... Až je jednou už nebudeš mít kam dávat, přijdu si pro tebe.“ ()
podarený zábavný fantasy film, ohurujúci nápaditosťou a skvelými hercami /80%/ ()
Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. ()
Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. ()
Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 ()
Krásná filosofie svádění a odolávání pokušení s optimistickým závěrem. ()
Mozno az prilis ambiciozna rozpravka s hromadou uzasnych napadov, skvelych scen, silnych myslienok, vyborne hrajucich hercov a nadhernych zaberov. Ale nieco tomu k dokonalosti chybalo. Asi ta Hollywoodska vypucovanost a svih, na ktore som pri takto starych filmoch zvyknuty. 8/10 ()
Skvěle odlehčené drama, kdo s koho.. Faust či Mefistofeles... Pěkně dabelske hrátky s úžasným obsazením. ()
Skvělá verze faustovského motivu s vynikajícím Michelem Simonem převyšujícím i Gérarda Philipa. Poslední hvězdičku se zdráhám dát kvůli happyendu, který k té legendě nepatří, vybočuje z její logiky, díky níž ten příběh žije. Je to zřejmě dar optimismu kinematograie té tdoby. ()
Nádherný souboj Simona s Philipem. Protiválečné a sociálně laděné filmy byly v té době v módě, ale málokdy si dovolily lehký podtón a nezaobíraly se Goethovou tvorbou. Clair si Fausta zpracoval po svém a podařilo se mu ho i zdařile vypointovat. Ani to však nestačilo k tomu, aby i na Philipa nepadl stít možného prokletí herců, kteří se byť jen dočasně stanou Faustem. Ďáblovu krásu přežil jen o devět let, Petr Čepek Lekci Faust jen o deset dní. ()
Poniektorí zrejme povinnú literatúru obišli kilometrovým oblúkom... Ale s tým hodnotením to trochu preháňate ! ()
Veľmi príjemná klasická moralitka s dvoma francúzskymi legendárnymi hereckými elitami od legendárneho režiséra. Môžeme mu vyčítať príklon k širšiemu diváckemu vkusu, ale asi bol kedysi široký divácky vkus niekde inde, ako dnes. Clair však nehrá tak úplne priamočiaru hru, občas sa môžete strácať v tom, čo je sen, čo skutočnosť a čo sa reálne odohralo, alebo odohraje. Antagonista: Mephisto je samozrejme zaujímavejší, ako protagonista Faust a je zaujímavé, že práve ako Faust je Mephisto tým, kto ťahá film. Áno, postavy budú viackrát meniť svoju vizáž a tak môžeme Clairovu hru s divákom brať ako malý diabolský trik. SPOILER: Mephisto je ale tak trochu blbeček a trochu mám preto problém so záverom, kde práve vďaka tomu Faust víťazí a nakoniec vlastne urobil dobre, že tú zmluvu podpísal. ()
Priznám sa, že som Clairovskej verzii faustovskej legendy dával štyri hviezdičky s ťažkým srdcom. Na režisérovi, hercoch i ostatných je vidno, že film nerobili žiadni amatéri, ale na druhej strane sa mi zdá, že Clair sa pokúšal do filmu vložiť viac, než bolo únosné. Výsledkom bola istá roztrieštenosť až nezrozumiteľnosť a nevhodný záver. A tak, ako sa mi málo pozdávala režisérska koncepcia filmu, tak sa mi veľmi pozdávali herecké výkony, obzvlášť keď si uvedomíme 70 ročný odstup od vzniku filmu. A počítajú sa aj slabé štyri hviezdičky. ()
Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... ()
Variace na Fausta, v níž zůstává filozofický duch (problém zneužití vědy i peněz, vítězství lásky nad vším ostatním, rozpor mládí a zkušenosti etc.), podaný s klasickou clairovskou lehkostí, která dokáže pendlovat mezi zámeckou noblesou, cikánskými kočovníky i bohémskou hospodou (Gerard Philipe je tu nádherně villonovský). Druhý suverén filmu - Michel Simon - musel hodně dát Janu Werichovi, nevěřím, že jeho práci neznal (při sledování dabingu z konce 60. let mě jen mrzí, že ho místo Jiřího Brudera, slušného však, nedaboval Jan Pivec). ()
“Fauste, ubíjíš poslední hodiny svého života. Tvé vědomosti tak tak stačí změřit to, co nevíš. Bezpečně víš pouze to, že beze mě nemůžeš nic. Ale skrze mě víš, že můžeš získat vše… Jenže ty se bojíš. Ty máš strach, Fauste…“ Fauste, celý život jsi zasvětil vědě. Málo jsi užil světský radovánek. Jsi vážený a ctěn, ale také tak velmi sám. Ďábel ti nabízí vše, co může učinit člověka šťastným. Budeš mladý, krásný, moudrý a bohatý. Krásné ženy ti budou ležet u nohou. Stačí tak málo… Podepiš a zaprodej svou duši! Goethův Faust, geniálně stále platný, v elegantním francouzském balení. Šarmantní Mefistofeles Michela Simona, jehož jazyku jen opravdu čistá duše odolá. Jak by mohl odolat Faust, obdařený ďáblem naivní dychtivostí mládí? Zvlášť, když “pravé peklo je zde na zemi, ať je to bída, opuštěnost nebo lidská zloba…“ Fauste, dostáváš možnost zlepšit svět. Člověk je však tvor slabý. Sláva a bohatství vábí… Proč jsi stále nespokojen? “ Co ještě můžeš chtít ty, který jsi mladý, moudrý a bohatý. - Ale to všechno nic není…“ Pochopíš, Fauste, nakonec, co má skutečnou cenu? “Peklo není tak kruté jako lidé, Lucifere, slituj se nade mnou…“ Season Challenge Tour 2015 – týden s největšími francouzskými filmy ()
Tenhle film je podle mě sladkou prohrou. Je elegantní, s výbornou hudbou a kamerou, herci jsou okouzlující - ano, samozřejmě, v čele s Gérardem Philipem, ale ani ostatní nezapadnou. Herecky až ohromující je Gérard Philip a jeho stařecké pohyby v mladém těle, stejně jako starý, nemocný a unavený Michel Simon a jeho proměna ve vitálního chlapíka s ďábelskou jiskrou. Převyprávění faustovského příběhu je křišťálově jednoduché, ale proč ne, je to pohádka a takové můžou být i naivní. Jenomže je to příliš upovídané, příliš polopatistické. Navíc postava Fausta se hlavně ke konci, kterým vše graduje, ztrácí a hlavní hrdinkou se tak stává Markétka. Faust je v tomhle podání nehrdinská postava, která se nechá spíš Ďáblem vláčet, než by se mu výrazněji vzpouzela. /12. 9. 13./ ()
ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 10.11.1968, réžia českého znenia (ČST Praha) = LUDVÍK ŽÁČEK (18.2.2011) ()
FOR ME 87% ()
Tato poněkud uspěchaně vyprávěná faustovská variace je především oslavou mládí, jehož starý Faust, uvěznivší se v bludišti vědy, dosáhne téměř bezděčně. Mládí je zde cestou vedoucí k žitému, nikoliv zprostředkovanému, poznání, které osvobozuje od domnělých pravd, a jehož opravdovost se zdá ospravedlňovat i chyby a dávat smysl i omylům, jichž je na ní požehnaně. Vedle obou (skvěle zahraných) metamorfóz mne oslovila i civilní, uměřená fantasknost, která se více než v imaginaci projevila v rafinované výstavbě příběhu (například v rozostřených hranicích prosněného a prožitého či v iluzivní zrychlené projekci jednoho z možných hrdinových osudů). ()