Oblomov
Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Obsahy(2)
Oblomov žije v svojom petrohradskom byte sám, iba so sluhom Zacharom a jeho manželkou, ktorá u neho pracuje ako kuchárka. Je nerozhodný, váhavý, pochybuje o zmysle akéhokoľvek konania a tak väčšinu dňa strávi spánkom, či snením o svojom detstve. Pravým opakom pasívneho Oblomova je energický Štolc, jeden z mála ľudí, s ktorými sa Oblomov stýka. Jedného dňa mu Štolc predstaví krásnu Oľgu... (STV)
(viac)Recenzie (71)
Oblomov ako stelesnenie lenivosti, až som mal pocit, že počas filmu ani nevstane z postele, a vstane len aby sa najedol. Jeho kamarát z detstva Štolc ako protiklad s aktívnym petrohradskym spôsobom života si s ním, na počudovanie, vedel pekne zafilozofovať o živote, o zmysle existencie a o svojej povahe. Liečba z oblomovštiny zaberá, ak sa do nej zapojí žena. Musím sa ale priznať, že druhá polovica filmu s aktívnym Oblomovom ma veľmi nebavila, to jeho zvláštne dvorenie a psycho zvraty mi nesadli. A zmysel záveru s utekajúcim chlapcom mi tiež akosi unikol. –––– Všetci rozmýšľajú len o tom, ako žiť. A načo? O tom nikto nechce rozmýšľať. Aký je tvoj život, potrebuje ťa v ňom niekto? ()
Opožděně komentuji, ale přece... Nádherně se podařilo Michalkovi dostat klasickou literární látku na plátno. Pouhé dvě malé výtky: Pořádně ve filmu není vyjádřen vztah mezi Oblomovem a Olgou. Nebýt obeznámena s předlohou, asi mi pohnutky hlavních hrdinů absolutně unikají. Pak také, konec je zde prezentován skoro jako happyend. K němu má ale ten skutečný přitom nejdále; v románu Oblomov v podstatě končí tím nejtragičtějším způsobem, jakým skončit mohl. Uznávám, že to ale mohl být i záměr tvůrců. Vždyť náš milý Ilja má právo na konečné štěstí! V budoucnu pravděpodobně ještě zhlédnu jednou. ()
Rozhodně nebudu přehánět, že Oblonov je opravdový majstrštryk a to ve všech směrech. Vřele doporučuji. ()
Úsměvné romanticko-epické drama v dokonalé režii, s podmanivou, i když syntetickou hudbou. Bavil mě hodně i dabing Topfera... Hlavního hrdinu zcela chápu !! ()
"Člověk se třemi univerzitami by rád vystudoval další a ty, ty se trápíš tím, že jsi ještě vše nezapomněl." ()
[3,5*] Dobrý film, ktorý si plynie svojim pomalým tempom, pričom neurazí, ale ani veľmi neohromí. Vymyká sa akurát úsek citového vzplanutia, ktorý je nakrútený naozaj skvelo a má niekoľko mimoriadne pôsobivých scén (list, búrka, ...). ()
Velkolepý epický příběh vyprávěný odzbrojujícím poetickým lyrismem. Díky výborným hereckým výkonům a nápadité režii to všechno do sebe zapadá, doplněno decentní, ale efektní hudební kulisou. Kvalitní český dabing. *** Ve zkratce: Maminka přijela. Maminka přijela. Maminka přijela. ()
Umělecky prostě skvělé dílo. Michalkov v tomto filmu navazuje na předchozí tradici filmových adaptací klasických ruských literárních děl a daří se mu to na výbornou. Celé je to prodchnuto symbiózou nádherné lyriky s jemným ruským humorem tak příznačným pro tvorbu demokratů 19. století, jak si nevzpomenout na našeho profesora ruštiny, který nás učil k lásce k ruské literatuře; však i Gončarova jsme museli znát u maturity! Výborná i hudba a snímky překrásné ruské venkovské přírody s lukami a březovými hájky! Herecké umění Tabakova, jeho zvládnutí obtížné role původně melancholického unuděného šlechtice s přerodem, jaký umí jen láska, ale okamžitě se zase ponořující do minulosti, když si Oblomov uvědomuje, jakou falešnou hru s níim hraje nezralá Olga v podání také výtečné Jeleny Solovjevové. Není třeba váhat - pět hvězdiček! ()
Zase Jednou Film O Mě, A Nic Mi Z Toho Nedali!-) ()
Nikita Michalkov vnesl do adaptace Gončarovova románu výrazný existenciální podtext. Jeho Oblomov není zbytečným člověkem. Vyjadřuje podstatu každé lidské existence. Má natolik odvahy, aby otevřeně přiznal neexistenci smyslu lidského bytí, jako konstruktu mysli, závislé na společenských hodnotách. Kariéra, vzdělání, majetek či posty (pro Štolce cílové hodnoty) jsou pro něho okrajové. Zobrazuje ubohost a marnost existence a zároveň pokoru, základní důstojnost člověka a jeho schopnost milovat. Představuje jiný způsob ušlechtilosti. Odlišně lze interpretovat Oblomova, jako symbol vnějších limitů, které vyplývají jen z vnitřních omezení, jichž jsme sami autory. Rozdílné osudy obou vrstevníků, kteří měli na začátku zdánlivě stejné možnosti, lze číst jako zobrazení německého versus ruského (potažmo západního versus východního) životního přístupu. Přičemž Michalkov se logicky staví na stranu ruské citové vřelosti a nostalgie, emoční i myšlenkové rozervanosti, která může vést k sebedestrukci, spíš než na stranu disciplíny, odstupu, chladné racionality. Michalkov se opět vrací ke svému stálému tématu rodiny. Retrospektivní vhledy do dětství, jako světa mateřské lásky, štěstí, nevinnosti a jistoty, jsou zpracovány jako snové, neskutečné sekvence, které kontrastují se světem deziluze a bezcílnosti. Formálně jsou tyto scény odlišeny též pomocí éterické elektronické hudby Eduarda Artěmjeva. Sen a realia splývají v záběrech na venkovskou krajinu. Panoramatické pohledy patriota Michalkova do otevřené krajiny s dalekým obzorem balancují na hranici kýče, přesto si zachovávají působivost. Třetí rozměr jim dodává Artěmjevova hudba. ()
Držal som mu veľmi palce, ale inak to vlastne ani nemohlo dopadnúť. Je to smutný film, ale krásny. Oleg Tabakov je famózny, réžia je vynikajúca, a príbeh je nesmierne ľudský. Najsilnejší moment filmu je pre mňa asi rozhovor Oblomova a Štolca v saune. Keďže aj ja mám v sebe trochu z Oblomova, je to pre mňa dosť osobný film. 10/10 P.S.: Videné s českým dabingom, ktorý bol skutočne výborný. ()
"Víš ty vůbec. co je to jiný? Jiný ani nemrkne a stěhuje se do nového bytu...a já jsem podle tebe jiný, co?...Copak se honím, pracuji, málo jím nebo co? Nebo vypadám zuboženě? Nedostává se mi snad něčeho? Nikdy v životě jsem si sám nenatáh ani punčochu...a zatím žiju, chválabohu!" Typická staroruská poetika z pera Nikity Michalkova. Ale perlivé monology postupem času ustávaly na úkor nudné romantiky. "Všichni myslí na to, jak žít. Ale proč, o tom nikdo nepřemýšlí..." ()
Nedokonalosť ruského človeka a poézia jeho duše v najlepšej réžii. Čo si možno na jesenné nedeľné popoludnie viac priať. Lahôdka vo filmovej podobe. 95% ()
Ruská klasika v mistrovském provedení Nikity Michalkova a famózního Olega Tabakova. Z filmu dýchá široká ruská melancholická duše v mnoha odstínech. Neohrabaný a těžkopádný Oblomov vzbuzuje úsměv a lítost zároveň. Závěrečná scéna s Oblomovovým malým synem, který běží nadšeně vítat přijíždějící maminku, uzavírá dojemně kruh nejen celého filmu, ale i pomyslný oblouk za Oblomovovým vlastní nerozhodností introvertně promarněným životem. To vše je umocněno vynikající kamerou i úchvatnými scenériemi ruského šlechtického venkova, dobovými kostýmy, jakož i výbornými hereckými výkony všech účinkujících, z nichž mnozí představují typicky rázovité figurky z daného prostředí. ()
Na knihu to samozrejme nemá, ale Tabakov je takpovediac dobrý Oblomov a záverečná scéna mi evokuje všetko to krásne a ľudské z ruského realizmu. ()
Michalkov, jak je u něho pravidlem, lehce překroutil literární předlohu. Kniha je neúprosná, film v podstatě Oblomova do jisté míry empaticky omlouvá. No dobře. Šváby konsumující zbytky jídla a kvasu nechme stranou, Zachar je dobrý hnusák a Ilja Ijlič už si to nějak zdůvodní. Oleg Tabakov je naprosto skvělý, jako obvykle. ()
Oblomov jako prototyp pro termín lišnyj čelověk. O tom jsme se něco naposlouchali za totáče v hodinách ruštiny. Škoda že nám radši nepustili tenhle film, to by nás určitě bavilo víc. /// Film v poslední třetině už dost nudí, ale budiž, asi je na mé barbarství opravdu příliš umělecký. ()
Jestli film, při všech svých vymoženostech, není schopný obsáhnout (kvalitní) literaturu, v celé její šíře a hloubce (a budu to tvrdit stále), najdou se filmy, které se k pomyslnému Olympu (více méně) přibližují. Oblomov patří k takovým snímkům. Jestli mě Bratři Karamazovi (1969) nechali chladnými, Michalkov pro nás připravil opravdový gejzír přenádherných scén a výstupů. Zvláště retrospektivní scény patří mezi ty nejkrásnější a spolu s výkonem Olega Tabakova patří k vrcholům snímku. Je zbytečné hledat ve filmu mouchy. Stačí jen chtít a nechat se vést. Bez rozdílu žánrů za 5. ()
Tabakovův koncert. A dojal mě konec, na ten si určitě počkejte, aneb jak pragmatismus prohrává se srdečností. ()
Jak zfilmovat klasický román devatenáctého století? Adabašjan a Michalkov navrhují: 1) Když jsme dějově ve druhé polovině XIX. století, budeme tam i vizuálně. Každý druhý záběr připomíná malby Repina nebo Něstěrova. 2) Pro pár desítek klíčových odstavců, které by bylo prekérní filmovat, si seženeme herce s příjemným témbrem, který nám je do nějakých hezkých záběrů přečte. – Proti této části receptu bych se ohradila. 3) Z celého románově hlubokého popisu hlavní postavy se chytíme jedné vlastnosti. Třeba infantility Oblomova. Nevynechávat dlouhé pasáže jeho vzpomínek na dětství, nafilmovat je jako tragikomické sny o zoufale ospalém království, kterým panství Oblomovových rodičů bylo, sny, které se mu zdají v dospělosti za jeho osmnáctihodinového spánku. Scénář každou epizodou odhaluje, že pětatřicetiletý Oblomov je vlastně děcko, které dosud nebylo schopno přejít od snění, plánů a prázdných slov k jednání, reálnému životu. Je v tom jeho slabost, nezodpovědnost, neschopnost, ale i důvod, proč je snadné jej poučovat a vést a těžké se na něj zlobit; proč vyvolává trpělivé sympatie a oddanost hned v několika lidech, stává se centrem jejich života – jako miminko, o které je stále třeba pečovat a které je neodolatelné mimojiné svou bezbranností. Když se Oblomov chová zle, egoisticky, nevděčně, vyděračně – nelze to soudit jako dospělou zlost, jsou to neuvědomělé chyby a egoismus dítěte. Daný návod na zfilmování Gončarova docela funguje. Vrcholné momenty filmu: nápaditě napsaná scéna seznámení Oblomova s Olgou a jako vždy skvělý Jurij Bogatyrjov, zde v roli Štolce. ()