HrrrOch

Myslím, že tohle dílo by se nemělo nijak hvězdičkovat nebo komentovat, prostě se na to koukněte. Ale zaujal mě komentář Shadwella a tímto mu za něj děkuju.

Je to skvost kinematografie. Na svou dobu určitě experiment, hra s vnitřním monologem, hraný film na hraně dokumentu. Vlastně to už ani není film. je to pro mě otisk něčeho vyššího. Pro někoho možná krapet moralita, ale můj světonázor se v tom zrcadlí.

Prostě famózní koncert génia, co říci více... Skvělá kompozice, zvuk, typické dlouhé záběry. Trojice hlavních hrdinů se nám mění před očima s každou novou větou v pro někoho zdlouhavém, v pro mě zcela přiměřeném rytmu. Člověk se jen diví, jak něco tak meditativního mohlo vzniknout v Sovětském svazu za Brežněva, když celý film vyznívá jako antiteze SSSR. Ale to neznamená, že Stalker směřuje ke kritice režimu, spíš obecně hledá víru, která se skrývá v zarůstajícím pralese s pobořenými domy, aby ji pak intelektuál odmítl a vědec toužil zničit...A nebo je to úplně jinak, ale takhle jsem to cítil já.

Tabakovův koncert. A dojal mě konec, na ten si určitě počkejte, aneb jak pragmatismus prohrává se srdečností.

Zpočátku mi přišlo, že se snad unudím. Příběh fádní a Dreyer jako vždy úsporný ve výraze. Říkáte si, čím je ten film extra a čím se tak liší od těch ostatních padesátkových filmů, které mojí generaci přijdou krapet pomalé a naivistické. No a pak se to celé doplazí ke konci a už už si říkáte, že to ten Dreyer a autor předlohy snad nemůžou myslet vážně! Zemřela ta mladá matka jen proto, aby se mohli pozůstalí smířit? Smrt za smíření? Není to krapet fádní? No ale pak přichází očistné finále, možná trochu idealistické, ale každopádně otáčí celý můj pohled na film a na Dreyerovo záběrování. Až si říkám: Dreyere, ty lišáku! Jak tu někdo psal je to opravdu takový starší Bergman

Jsou filmy, co pobaví, co rozbrečí, co ve vás dosáhnou ponaučení a jsou filmy, které vás vtáhnou do hlubiny, do širšího světa a Dreyerův film je přesně takový. Pro mě nejlepší němý film vůbec - všechny Matky a Metropolisy jsou jen kulisy bez obsahu nebo ideové žvásty v pěkné formě, ale Utrpení panny Orleánské je koncentrovaný žal a čistota.

Ten film je něžný, je tichý, je nesmělý a je čistý a já ho mám rád jako málo českých filmů

Neznám lepší filmovou výpověď o komunismu. Každý v té době něco potratil.