lera ivanova

TADY BUDOU SPOILERY. Srdce plesá z kvalit tohoto filmu. Dokud se nezačne schylovat k tady již kritisovanému závěru přímo urážlivě růžovému. Někdo z tvůrců Source Code dělá svoji práci s přesvědčením, že jeho divák neunese smrtelnost hlavního hrdiny – beztak již vlastně mrtvého, jenže tak strášně sympatického... A úspěch takového hlavního hrdiny nesmí být pouze částečný, takže mu na poslední chvíli klidně přivymyslíme i nějakou tu paralelní realitu, když to v týhle fakt nepůjde. Pokud jsou tyto tvůrcovy úvahy opodstatněny, chci znát příčinu zchoulostivělosti nás filmových diváků. Osobně bych byla tvrdším a poctivějším koncem ušetřena otravnýho pocitu mírný nespokojenosti. Tvůrci mohli nechat J. G. s vymazanou pamětí, třeba přičiněním V. F., čelit dalším misím – z divákova hlediska asi positivnější než definitivní smrt. Nebo dodat závěru na nejednoznačnosti tím, že by vynechali všechno to s smskou pro V. F. Mohli se nějak vyhnout nastolení nových pravidel hry, co všecko komplikují: kolik paralelních realit J. G. takto naplodí po všech svých budoucích pokaždé-prvních misích? A nakolik záhy začne J. G. štvát, že když se ta dívenka dívá do jeho tváře, vidí tvář, ale i osobnost etc., jakýhosi učitele dějepisu? Až na tohle všechno je ale příběh vzácná symbiosa umné akce s umnou lidskostí. Zkusím nepropásnout další filmy dle scénářů Bena Ripleyho, jehož je tenhle počin prvním celovečerním. Půjde směrem spíš matrixovským, mementovským, nebo groundhogdayovským, a bude třeba měnit žánry…?

Nevysvětlitelná to záhada. Proč všichni unisono volají, že Mezi zdmi je geniální film? Tolik ráda bych souhlasila. A marně pátrám ve své duši po důkazech nadprůměrného zážitku. Vždyť ten velmi sympatický Francois Bégaudeau vaří podle receptu Bel Kaufman. Poloautobiografie mladé kantorky, chudinská škola, les ados různých ras a náboženství, intenzivní nejednoznačné vztahy učitele s těmi obzvlášť zlobivými, příběh umístěn do jediné třídy a jediného školního roku od prvního zvonění do posledního. A Nahoru po schodišti dolů je ostrá, i po padesáti letech čerstvá delikatesa, oproti které Mezi zdmi chutná jako tři dny starej odvar z odvaru z cibule, který ti naservírujou pod značkou pěti michelinek jako nominaci na pokrm roku. Jednotlivé konflikty a dialogy s profem tu jsou jistěže zajímavé a o lecčem vypovídající, jenže ne do větší míry než patnáct jakýchkoliv jiných zážitků, které mívá člověk nejen na „problematické" základce nebo střední každý týden. Nejeden argumentuje, že toť geniální a perfektní film, protože o poměrech v tom bídném dnešním školství (existovaly někdy doby, kdy se na školství nenadávalo??) vypovídá nebývale autenticky a realisticky. Jenže pro mne míra realističnosti filmu není přímo úměrná jeho talentovanosti. A i kdyby, nejedná se o jediné kritérium. Kdo měl silný zážitek z Mezizdí, tomu by román Nahoru po schodišti dolů asi způsobil osobní kulturní revoluci.

Vzdělaného mladého velkoměšťana život zavede na koloritní periferii, kde se pokamarádí s excentricky-dojemně-komickým postarším analfabetem, dostane se do konfrontací s místními pořádky a zažije jakousi nikterak hlubokou rádoby-lásku s lokální krasavicí, jež si svojí nepřístupností způsobuje neplechy. Úplnej filmovej Řek Zorbas, že jo? Teď ještě najít deset rozdílů. Oproti Zorbovi Slogany především nejsou života-oslavné ani energické. Zato vtipnější, přičemž hořký absurdní náhled je rozředěn laskavě úsměvným. Samotné obrovité slogany z šutrů, rozkládající se po kopcích, jsou filmově moc vděčná věc, jednak jakožto synekdocha, jednak skrze proces jejich skládání a následné narušení – dobytkem, deštěm, kutálející se ze svahu milující se dvojicí. A dalo se s tím určitě pohrát ještě víc! – To jsem pomyslela na Jacqua Tatiho. – Konečně, když se podíváme jako na celek na život postav tohoto filmu, a uvidíme jejich neschopnost jít aspoň v něčem proti proudu, předurčenost a fantastickou nesmyslnost jejich každodenní úporné činnosti – kterou vykonávají, aniž by ji chápali!! – může nás smutně napadnout, že tímhle stylem žilo a žije až příliš mnoho z nás, totalita-netotalita.

Na tomhle scénáři se prý podílelo sedm lidí – plus sám King Vidor. Naštěstí ani nepředstírali snahu vmáčknout čtyřdílný román do tří a půl hodin a místo toho natočili snímek předloze vzdálený, zato kvalitní. Tahle malá Vojna a mír je naprosto kouzelná – patří mezi takový ten druh filmů, co si člověk mívá chuť pouštět o Vánocích. Estetika hollywood filmů padesátých let diváka přímo hřeje. A tak mi ani trochu nevadí, že tu nevidím valný rozdíl mezi charaktery Andreje a Pierra. Nebo že jediným styčným bodem mezi Natašou Rostovou a Audrey Hepburn jsou černé lokny. Zato třeba scény vítání Nikolaje z vojny, a s Natašou nazítří ráno, anebo balkónová scéna nadšené Nataši a otrávené Soni a odposlouchávajícího Andreje, anebo celičký závěr počínaje návratem Rostových do Moskvy – jsou srdečné a velmi tolstojovské dle mého skromného soudu. Celý příběh je vystavěn tak, že i člověk notoricky obeznámený s dějem románu sleduje zaujatě. Ale čím mě tvůrci filmu potěšili ve vší vážnosti, bylo umné vkomponování velké části Tolstého filosofie dějin do replik Kutuzova a knížete Andreje – a pak že úvahové pasáže nepodléhají zfilmování. Tolstého světonázoru nahrává i shazování nabubřelé velkoleposti a jemná ironie, kterou cítíme ze zobrazení Bonaparta. Zprvu mě prostřed té krásy rušila jen ta zbytečně zvýrazněná zbožnost všech přítomných postav – jenže pak jsem pomyslela na kontext poloviny padesátých let, a ono zesílení ortodoxně-pravoslavného, nesovětského motivu, mi od Američanů začalo připadat hezké a pádné.

Světlovlasá Nataša, šedesátiletý Alexandr I. a podobné odchylky od románových a historických faktů se mi zdají pro kvalitu filmu irelevantní. Ať jsou sebečetnější a sebeabsurdnější. Scénáristům by se klidně mělo promíjet i to, že dějové zápletky předloh k nepoznání překrajují do něčeho filmovatelnějšího. Bolelo však, že v tomto filmu byly úspornější a filmovější varianty dějových linií, vytvořených Tolstým, dováděny do point nesmyslně-nerealistických – aneb the good ended happily, the bad unhappily, that's what fiction means – vizte, nakolik černobíle a „po zásluhám“ to oproti románu dopadlo s kněžnou Marií, Soňou, knížetem Kuraginym… Plus do osudů snad všech ústředních postav nacpali – ne vždy sedící – motiv rozporu mezi povinností, pokorou vůči otci a carovi atd. na jedné straně, a nespoutanými city, dělám-si-co-chci na straně druhé. A vůbec, pod značkou Vojny a míru by se přece jen nemělo prezentovat něco, co je v rozporu se samotnou podstatou knihy. Ve filmu nenajdete zhola nic, pro co se román cení a čte – a kdyby Tolstého psaní odpovídalo tomuto filmu, upadlo by do tutového zapomnění. Ostatně, on je tenhle film děsný i bez přihlížení k románu. Odkazováním ke knize naopak láká víc: člověk může poznávat „staré známé“ postavy... Kdyby ale film neměl spojitost se závazně kvalitní klasikou, mnohem víc by vyniklo, jaká je to ve skutečnosti bezobsažná pseudohistorická mikrotelenovela. || Autorovi scénářů pro Viscontiho nebo Tenkrátu v Americe Enricu Mediolimu se při spolupráci na tomto filmu někam zakutálel vkus. Tvůrci filmu zkonvenčnili spoustu scén, jako kdyby se báli, že složitost Tolstého popisů divák neunese. Kde si u Tolstého vychutnáváte cit upřímně vystižený, nejednoznačný, jako v životě, tam je ve filmu osekáno na cit neživě jednoduchý, klišovitý. Kde románové postavy jednají psychologicky zajímavě a komplexně, tam ve filmu narazíte na vážně vážně vážně otravnou melodramatičnost a myšlenkovou mělčinu. Tolstoj byl mistr náznaků, a tady se všechno říká natřikrát – opět, modelový divák tohoto filmu je tupec, kterému jen tak nedocvakne, na koho to asi ta Nataša myslí. || Tolstoj v románu výslovně psal, že nánosy patriotických a vznosných žvástů okolo význačných událostí vždy vznikají až zpětně, třeba v historiografii, a jeho velikým přáním bylo zobrazit, jak lidé prožívají válku či smrt ve skutečnosti. Tato snaha však zůstala nepovšimnuta tímto filmem, ve kterém strádající a umírající lidé blábolí „cítím, že opouštím tuto zem“ a „Rus je ztracena“ – bezduché fráze, které v normálním životě neříkáme. || Román se okatě nese v duchu rovnosti všech lidí ve vztahu k historii. To je to zajímavé: neexistují tu ti hrdinové, na které jsme zvyklí z historických románů! Dějiny, a život sám, tu nejsou utvářeny jednotlivci. Pod různými úhly se Tolstoj vysmívá domnělé moci a genialitě vojevůdců a carů a ukazuje jejich neschopnost skutečně ovlivnit chod dějin. Císař a kol. jej zajímají, ale jako lidé, ne nad-lidé všemocní. A teď to porovnejme s filmem: ta-dám-veledůležité vyznění každého imperátorů a napoleonů gesta a slova; ve světě tohoto filmu je v moci jedné ženy měnit cizí osudy – rovná se tvrzení, proti kterému Tolstoj nejen ve své beletristické, ale i filozofické a pedagogické činnosti zarputile argumentoval. || Mrzí mě moc, jak to tu dopadlo s hereckým obsazením. Mám silné podezření, že skvělí herci jako Alessio Boni, Ken Duken, Dima Isayev, Malcolm McDowell, zde odzbrojení a znecitlivělí úskalími příšerného scénáře, ve skutečnosti měli na to, vytvořit ke dnešnímu dni vrcholné verze vojnoamírovských postav! || A do toho všeho nevkusu zní jako výtka velmi krásná hudba. Dojalo mě, že Natašin první bál odtancovali na Chačaturjanův valčík z Maškarády. (A oni mi vzápětí mé dojetí utnuli trapným soap-operovským „Pokud se otočí…“ Viz, co si Andrej řekl v originále.) Plus čuprové lidové. Plus soundtrack Jana A. P. Kaczmar(e)ka – zcela autonomní dílo, na rozdíl od filmu vyzařující cosi, čím je samotný román – pocit osudovosti, nostalgie, uchvácení událostmi a starostmi velkými i malichernými, a láska pro obojí. || A tím končím své komentování, dokud nenabylo objemů Vojny a míru:) || P. S. Mezi místními komentáři jsem si všimla pohoršení nad scénou příjezdu Macka. Můžeme porovnat, jak to napsal Tolstoj: V ruském štábu všichni nedočkavě řeší, jak to teda asi dopadlo pod tím Ulmem, když vtom přikráčí jakýs rakouský generál, vyparáděný, s nějakým černým obvazem na hlavě – héroicky zkrvavený rozhodně není:) – a povídá Kutuzovovi – „Vous voyez le malhereux Mack.“ Že by Mack pro velký úspěch říkal svůj bonmot každému na potkání?:)

Stoneův spoluscénárista z původní Wall Street, Stanley Weiser, byl tentokrát označen za pouhého tvůrce postav a nahrazen hned třemi jinými pisateli, z nichž se zdá být klíčovým Allan Loeb coby sám burzovní makléř. Výsledkem této určitě úctyhodné práce je ambiciózní příběh, který celou dobu někam směřoval plnou rychlostí. Bohužel jeho tvůrci po cestě několikrát změnili cílovou destinaci. Předně chtěli vpálit divákům do očí pravdu o nedávné/aktuální ekonomické krizi. Podali bolestivé, čerstvé svědectví, to je k dobru. Jenže navíc událost zobrazili velmi pateticky, směle ji přirovnali k 1929 crash, nejspíš mají pravdu – jenže co když ne a tato krize se všemi podrobnostmi jejího průběhu se bude za deset let zdát relativní malicherností? Film velkolepě hodnotí takový druh události, jejíž skutečný rozměr, jak se mi zdá, máme šanci posoudit až s odstupem času. Třeba první Wall Street se o překopávání konkrétních událostí nestará, prostě ukazuje lidi a peníze. O obecně-lidskou dimenzi se druhá Wall Street pokouší jakbysmet, jenže všechny ty fráze o času a komoditě a stvoření lidstva z bubbles postrádají ucelenost a nezanechávají stopu, natož potřebu s těmito myšlenkami souhlasit nebo je vyvracet. V poslední pětině se pak tvůrci vykašlou na všechno, co řekli předtím, a nelogicky zastaví ve slepé postranní uličce s dalšími bubbles a tvrzením, že o penězích a práci vlastně vůbec nemá cenu se bavit, lepší je trávit čas děláním dětí. Největší klad i poklad filmu je Michael Douglas. A v duetu s Jacobem Moorem mu to, Gekkovi, klapalo stejně jako kdysi s Budem Foxem. Sama o sobě však aktualizovaná Budova verze prohrává. Charliemu Sheenovi příroda zkrátka namíchala koktejl jeho vlastního osobitého kouzla, zatímco pan Shia LaBeouf je bohužel ztělesněná nevýraznost, k jehož monotónnímu hereckému projevu se přidává dojem totální nagelovanosti – ale dobře, třeba je Oliver Stone v právu a takovýto nulový sex-appeal plastového kena věrně odráží typického moderního makléře? Sympaticky propracovaně ve filmu pokračuje téma otcovství, návaznosti. Mimochodem, Stoneův otec se také jmenoval Louie. A především Wall Street 2 obsahuje to, co dělá film filmem a co tolik chybělo ročníku ´87, živou kameru, vizuální nápaditost. Rozjíždělo se to vážně moc dobře. Kéž by to ale skončilo tvrdě, oním šekovým twistem, pak bychom se vyhnuli pozdějším, ve srovnání s vyváženou jedničkou obzvlášť trapným citovým scénám, jmenovitě vzpomínání na golf s Louisem a nemotivovanému hromadnému usmiřování ke konci.

Film potěší opakovaně vykukujícím motivem chamtivého přístupu k životu. Zvažuje se tu, že tato filosofie ve své zlehčené podobě může nenápadně ztratit na morální bezúhonnosti, a celé to vrcholí greed-is-good proslovem Gordona Gekka. V tu chvíli je těžké mu nesympatizovat, zní to přeci jako efektně formulovaná života pravda: „greed for life, for money, for love, knowledge... has marked the upward surge of mankind.“ Docela mu zde věříte jakéhosi filosofa na trůně investicí, který si užívá života lačnými doušky a dává svůj geniální um do služeb ekonomického pokroku lidstva. Tento původní obraz Gekka v očích Budových i divákových je navíc identický s – do stejné míry idealizovanou – prvotní představou o Darien – dívala se přece na svět obdobně, se zdánlivě milou a hedonistickou lakotou, když se Budovi přiznala, že by jí ke štěstí nestačilo ani to nejdokonalejší ode všeho. Moc hezký je také motiv vztahu otce a syna. Zajímalo by mě, nakolik za tím stojí úmysl a nakolik podvědomí Olivera Stonea – celý scénář prý vzal počátek od osobnosti Stoneova otce, který padesát let dělal makléře. V této linii pokračuje nejenom úžasný Martin Sheen, který od srdce hraje tatínka svému skutečnému synovi. Je tu i vztah Buda Foxe vůči Gordonu Gekkovi: mladík nachází ve slavném investorovi vzor, kterým mu v té době není jeho vlastní otec; učí se od Gekka, napodobuje ho v jednání, řeči, až se mu stává fyzicky podobným jako syn otci – a tak to pokračuje do prozření, po kterém Bud prohlašuje, že už Gekkem být nechce, a pociťuje návaznost na morálně čistšího otce biologického. Obdobných skoupě dojímavých závěrů si vážím, a tento u mne přibral ještě pár deka dojetí navíc – ve chvíli, kdy jsem si pomyslela, že Martin Sheen je nejspíš také pyšný na svého reálného syna přes jeho narkoticko-kriminální aféry a úpadek tvůrčích výkonů, stejně jako je jeho filmová postava přes všechny prohřešky pyšná na filmového syna... Nad těmito a dalšími středně urostlými přednostmi filmu se pak tyčí jeden velikánský nedostatek: patřím k těm, které rozesmívá až znervozňuje až irituje, pokud se film skládá ze základních, ničím nezajímavých a v ničem vlastně nefilmových záběrů na hlavy postav – které mluví. A mluví a mluví a strašně moc toho namluví. Vždyť toto se víc než filmu blíží natočené na kameru divadelní inscenaci. Oliver Stone využil zhruba dvou a půl prostředků, jež filmové umění poskytuje! Co by se změnilo při transformaci tohoto filmu do divadelní podoby? Máme několik neustále se opakujících kulis, snadno realizovatelných na jevišti a pro jeviště přirozených, a tolik skromně působících na plátně: kancelář, další kancelář, ložnice, restaurace. A pak tu máme řadu dlouhých scén s jakbysmet dlouhými dialogy postav, kteréžto dialogy táhnou celou akci. Táhnou dobře, ale kameramani se u takových filmů musí nudit...

Rusové bez Ruska je cyklus osmi dokumentů, a také sbírka unikátních údajů o Bílém hnutí, ale také michalkovsky od srdce pojaté vyprávění o údělu emigranta. Ne každý historický dokumentární snímek automaticky dokáže nechat diváka dostatečně intenzivně zakusit, co to je, žít v jiné době. Rusové bez Ruska toho dosahují blízkým záběrem na reakce, touhy, pocity lidí té éry. A ukazuje se: člověk se vůbec nemění, dnes jako tehdy chce hájit svůj svět, životní styl, na který je zvyklý. Akorát okolnosti holt způsobují, že pro dnešního člověka není emigrace do takové míry otázkou životního osudu. Dnešní emigrant má v srdci veselý kosmopolitismus, a nemusí nutně pochopit, proč pro tehdejšího emigranta-bělogvardějce byla nutnost mluvit jiným než rodným jazykem takovým utrpením, proč vnímal jako tragédii, že jeho kariérní a tvůrčí úspěchy jdou na účet Francie nebo Ameriky, a ne jeho domoviny, která se mezitím valí někam ke všem čertům. Dokud se člověk smí vrátit domů – a ví, že tam místo maminky nenajde pár bolševiků – asi se žádná tragédie neděje. Všechny filmy cyklu říkají: ještěže teď nezažíváme válku a teror, jinak by se každý druhý lidský život, jednoduchý a spokojeně klidný, musel stát dramatickým příkladem nadlidské síly, odvahy a cti. S šestnáctiletými, pětadvacetiletými mladými lidmi před sto lety v Rusku se to dělo, a je šíleně zajímavé se o tom dozvídat víc. ____________________________________________ 1. Anna Marly – Ruská múza francouzské Résistance. 2. Prolog. O listopadu 1920. 3. Dialogy s Kolčakem. 4. Anton Děnikin. 5. Generál Wrangel. 6. Záhuba Ruské eskadry. 7. Kozáci: neopětovaná láska. 8. Versailleští kadeti.

Další scenáristický počin Nikity Michalkova s Rustamem Ibragimbekovym nese prostřednictvím postavy Andreje Tolstého jednoduchou myšlenku: žít podle své pravdy, prožít si všechno tak, jak je pro tebe třeba to prožít. Kolika různými a různě skvělými způsoby již byla tato idea filmově přednesena. Michalkov ji ale zobrazuje s takovým rozmachem, že z prosté rady do života ji povznáší na samotnou života podstatu, a z volby člověka, zda trvat na své pravdě nebo ji trošku zradit, dělá krásnou tragédii duše – jež nemá národnost. Film by nepůsobil tolik silně a komplexně, zaprvé nebýt umístění děje do pořádné, sněhem zavalené, sváteční zimy, a zadruhé nebýt nic-míň-než-geniální zápletky s Andrejovým synem: Mozart is a great composer, sir! Sečteno a podtrženo mi to vychází na pět hvězdiček; ty ovšem nejsou bez škrábanců ze strany ústředního hereckého páru. Oleg Menšikov – nejnadanější, nejosobitější, a navíc nejpohlednější ruský herec své generace – mě tady svými manýrami zarážel, tím víc, čím mladšího kadeta Tolstého zrovna hrál. Julia Ormond zas zářivě zvládala začátek. Smála se smíchem ženy, která vskutku neměla lehký život. Ve druhé části filmu se však role zdála být nad její síly.

Na tomto scénáři N. M. a Rustam Ibragimbekov údajně pracovali pouhý měsíc. Příběh především vypráví o životě v celé jeho nejednoznačnosti. O tom, že životní okolnosti z člověka jednou udělají hodného veterána bílé armády a podruhé padoucha od KGB, a říci s jistotou, kdo je hodný a kdo zlý, vidět historii hezky černobíle, se daří pouze s odstupem času. Zatímco lidé, kteří stalinskou dobu prožívali, mnozí z nich stejně apoliticky jako třeba Marusja, neměli ani za mák jasno v tom, kdo je „bílý“ a kdo „černý“. Největší esa příběhu pak zákonitě pramenila z onoho odhalování, že ten okouzlující je vlastně „zlý“, a naopak „zlé“ chování lze ospravedlnit... Jako celek je film samozřejmě úžasný. Ovšem – natolik mistrně-intenzivně-dotěrně dává za svou unavenou prosluněností tušit smutnou pravdu, až mě upřímně řečeno netěší se na to dívat. Pod každou scénu, i pod ty dětské, dovedl Michalkov podložit tragický kontext, Nadina naivita tedy okouzluje pouze v kombinaci s mrázem po zádech, protože holčička žvatlá o tom, jak prima je být pionýrem a jak všechno dobré je nutně sovětské. Unavení sluncem jsou nádherně mistrně natočení, jenže nelehcí na sledování, a proto na ně nemám chuť častěji než jednou za pět-šest let. A to je u filmu vlastně obrovský nedostatek, že?