Stalker

Stalker sice nese označení sci-fi, ale zde je určení žánru nepodstatné. Nosníkem jsou filozofické rozpravy spisovatele s profesorem o lidstvu, o přáních a o víře. Snovou atmosféru filmu dokresluje nádherná doprovodná hudba. I ve Stalkerovi Tarkovskij dokázal, že je umělec. Jeho talent se podepsal na kameře. Ať už je film zrovna černobílý, či barevný je vždy na co se dívat. Pastva pro oči. (10.06.2005)

Tuš sem se tu od jedneho cypa dočet, že jakysi rusak pohazuje v zoně šroubama, vytyčuje a že je z teho šťastny. A pry je to vubec cele fajne a esetycke, bo pjet hvjezd to neni žadna hola řiť. Štajger pravil, že to bude natuty cosy poučneho a bo se nam furt v rubani nedařy vytyčiť, kaj to zajebane rypadlo přišrubovať, aby robilo za nas, nebylo by od vjecy ošmirovať co s tym v tym Sovjetskim svazu robi. Tuš byl sem šťastny jak cyp, bo sem dostal den opušťak a nemusel byť na čelbě. Letim jak kokot do Videovordu, ať to kurva navali, ale pry němaju, bo take pičoviny sy pry nikdo nepučuje (a to pry že zme kulturni narod, inflagranti jedni...). Eštěže Jaryna ta jeho stara dokopala naštelovať Jupisi aji s internetem, aby mohla čumět na tych Vyholenych, bo jak ty kurvy v Hošťalkovicach zrušili analok, tak je na celym Zarubku sygnal na piču!! Tak sem vyexoval par lahvaču, než to Jaryn stahnul, oprašil sem ruštinu, keru sem než sem vyšel sedmu třydu zedeeški tak miloval, bo ruštinařka měla kozy jak Holý Buster. Kurva, děcka, tři hodiny na to čumim jak pero z gauča, no jak dybych tlemil do zdi. Taku pičovinu ste v životě neviděli a až teho cypa raz potkam, tak mu zrušim zubni kartu. Byl sem syce zbytněly jak sviňa z tej krajiny a Ostravaru dvanactky, ale jakse mě štajger druhy den na cosy zeptal, byl sem duty jak fryšop. Tak akorat mi napalil ačko za bulku, ty kurvy Kolaček s Bakalu mi hrabli po premiach a přiště rači budu dal čumět enem na Zimira, bo ten aspoň umi pořadně rozjebavat bavoraki. (Buchsteinerova KOBRA 11) ------------- Niethustra - Stalker (1979) 04.02.2010 ***** Ráz Zóny jako na plátně zbytnělé všednodenně setkávané krajiny je (naopak) rozhodován nezjevnou významovou souvislostí cesty za štěstím. Tu vytyčuje Stalker způsobem zdánlivě svévolného pohazování matic a na základě naprosto zapřené motivace (k hodu vždy právě tím směrem). Co do zdůvodňujících příčin neidentifikované a nesrozumitelné vytyčování (významové souvislosti) cesty za štěstím nutně vzbouzí pohoršení. Pohoršení jako to, co rozehrává vzájemnnou konfrontaci humanismu (Spisovatel), vědy (Profesor) a víry (Stalker) (viz také Shadwell) - motiv pohoršení, Kierkegaard (víra v případě Tarkovského "vyhrává"; pohoršení ho nesvádí k pochybám a zde založené racionalizaci zázraku, ale graduje víru). Svébytný estetický výraz filmu spočívá mj. v citlivém zviditelňování nezjevného: na pozadí krajiny jen tušená cesta za štěstím zpětně razí podobu krajiny jako specificky rozestřených významů cesty a scestí (které vposledku znamená - nikoli nutně tělesný - zánik, tj. v tomto případě neuposlechnutí pokynu a odvrácení se od cesty víry). Film jako estetizace víry. Vygradováno v pojetí filmu jako exegeze (Tarkovského OBĚŤ). (09.02.2010)

// Production Companies: Kinostudiya ''Mosfilm'' // Jediná svetlá chvíľka v tomto od veci nekonečnom a poeticky nudnom prízraku z Ruska znela takto: To ste stále opitý? Ja? čo tým myslíte? Napil som sa tak, ako to robí polovica národa. To druhá polovica národa je opitá, ja som sa len napil. (13.07.2012)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Главне верить! Jak, nakolik a snad i čemu zůstává otázkou. Neskutečně silná výpověď o řádu, respektu, víře a podrobení se. Natočeno velmi zvláštním způsobem, vypínajícím duši k nebývalé námaze a odměňujícím ji nepopsatelnou měrou. Film, který bude v člověku rezonovat ještě velmi dlouho, ne-li navždy. (30.11.2006)