Nostalgia

Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. (13.11.2016)

Nostalgia je počiatkom poslednej dekády tvorby Andreja Tarkovského. Tento film je pomalejší ako predchádzajúce režisérove snímky a miera poetickosti a symbolizmu značne prevyšuje mieru vypovedaného. Toto je jeden z tých filmov, ktorý ukazuje omnoho viacej ako sa dá vidieť. Aj napriek značnej miere vizualizácie, ktorá je pre Tarkovského typická, je film viacej o pocitovosti. Základom filmu je samota. Hĺbanie nad otázkami života a smrti, nad ktorými každý z nás rozmýšľa. Do protipólu sú to postavené dva svety ako večne kontrasty ľudského života. Svet reálny a svet imaginárni, pretína sa tu minulosť s prítomnosťou a v nemalom rade je to aj o domove a význame pre život jednotlivca, ktorý sa nachádza v cudzine. Vo svete tam vonku. Neistý a stále hľadajúci. Film je hlavne v strednej časti vďaka pomalosti a dĺžke jednotlivých záberov nudnejší, čo vyvodzujem zo značne dospelejšieho, precíznejšieho spracovania, do ktorého som nedokázal pri pozeraní dospieť. Film vďaka symbolizmom, myšlienkam, ktoré prezentuje v dialógoch a monológoch a v lokáciach, ktoré sú zaplnené prázdnotou, alebo vodou a ďalšími symbolmi, je ťažko uchopiteľný a ťažko spracovateľný. Mám pocit, že film je podstatne hlbší a komplexnejší na významy, než som dokázal pochopiť. Mal som pocit, že len kĺžem po hladine a že som sa nedokázal skutočne do príbehu ponoriť. Obhliadnuc od toho sa jedná o ukážku poctivého filmárstva, ktoré dokáže zanechať dojem a ktoré je baladické a vo svojej jednoduchosti úžasné. (08.08.2011)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)

Monumentálny minimalizmus. Smútok a pocity odcudzenia vlastnej krajiny so svojho života preniesol Andrej Tarkovskij svojim spôsobom mohutne do tohoto diela. Nenájde sa tu nič veselé. Všetko, od starých zničených budov až po každú jednu postavu, prekypuje nostalgiou. Tým nepríjemným pocitom ktorý zaťažuje myseľ a dušu minulosťou. Minulosť ktorá sa už nedá vrátiť žije v spomienkach. Celí tento film je jedna veľká spomienka ktorá sa odohráva v mysli hlavného hrdinu. Do hlavy mu takmer celí čas nevidíme takže sa skoro celí čas prechádza po ruinách zo zamysleným pohľadom ktorý človeka doslova deprimuje. Vcítiť sa do tejto snímky je veľmi ťažké. Na 100% to dokázal asi iba sám Tarkovsij.Dlhé nábehy kamery nechýbajú. za vrchol filmu považujem scénku so sviečkou v kostole a samovraždu na mramorovej soche doprevádzanú hudbou Ludviga Va Beethovena. (03.11.2013)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)