Vnútri Llewyna Davisa

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)

Coeni točili pro mě tak skvělé filmy! Nechápu, proč se poslední roky nedokážu na jejich novinky naladit. Llewyn Davis mě především otravoval. Nevěřil jsem mu jako postavě, nepůsobil na mě ani jako zajímavý filmový hrdina, ani jako přesvědčivý člověk. A to samé můžu říct o světě, ve kterém se pohybuje. Není ani zajímavý coby karikovaný výmysl, ale ani mu nevěřím jako realitě. Celé to na mě působí jen jako nedotažený konstrukt. Mladému debutantovi bych možná hodil čtyři hvězdy za tu slušnou depku a pěknou hudbu, ale od Coenů už chci něco víc. 3 a 1/2 (02.02.2014)

Je opravdu zajímavé sledovat umělecký vývoj sourozeneckého dua bratrů Coenů - podvratný černý humor jejich prvních filmů pomalu dozrál v průběhu let do smutnější, serioznější, více filozoficky laděné roviny a z černých komedií se pomalu stala dramata. Zlomem byl už kultovní přepis Tahle země není pro starý, na kterýžto trend navázal i předešlý A Serious Man. V nitru Llewyna Davise lze nalézt smutek. Tenhle film je o bolesti a má v sobě i silný existenciální podtón. Navíc je to jedinečný dobový kousek. Podobně jako v posledních filmech jejich vrstevníka Jima Jarmusche i z filmu Coenů cítím silnou autorskou únavu, jakousi vyhořelost, vyžilost, únavu z tvůrčí dlouhověkosti. Ale i stejnou fascinaci krásou a hloubkou hudby, neboť Coeni stejně jako Jarmusch vědí, že Podstata hudby je jenom jedna. Zašlá sláva folku se vzdouvá v majestátních hudebních číslech a fantastických muzikálních výkonech. ,,Jsem unavenej. Jo, kurevsky unavenej. Myslel jsem, že mi bude stačit vyspat se v noci, ale je to... Chce to víc, než to." (26.05.2014)

Llewyn Davis, největší smolař, který nebyl. Sledovat Inside Llewyn Davis je jako poslouchat starou, ale neohranou vinylovou desku a pít u toho hodně černou kávu bez cukru. Trpké, ale zároveň příjemné asi jako převalování se v posteli s vědomím, že dnes nemusíte dělat vůbec nic. Tenhle film má obrovské srdce oděné v ručně pleteném svetru a manšestrovém saku. Neuvěřitelné (folkové) sólo Oscara Isaaca a vizuálně nejvypiplanější Coenovka. (25.01.2014)

Melancholicky hořká komedie ze života jednoho muzikanta, který jakoby dělal všechno pro to, aby dostal přes držku. Takže začátek filmu je správně, ale tehdy divák ještě netuší proč. Oscar Isaac je výborný a pod nenápadnou režií bratří Coenů je tím pravým středobodem filmu. Kromě spousty výrazných a skvěle obsazených vedlejších rolí je nutno zmínit kocoura / kočku, který(á) v hrdinově filmovém trmácení sehraje dost významnou roli. (31.07.2016)