WikiLeaks: Válka, lži a video

Morální námitkou proti vojenským intervencím za civilizovanější svět bývá bilance poškozených před zásahem a po zásahu. Už takto posuzovány zřejmě všechny humanitární intervence dopadají bídně a vyvolávají oprávněné otázky, odkud Západ bere ta fantasmagorická měřítka svého úspěchu. Totiž pokud to opravdu nemá být úspěch partikulární, jako bylo v případě amerických akvizic na Balkánu (podnikatelská aktivita ministryně zahraničí Albright a generála Wesleyho Clark v Kosovu: Telekom, lignitové doly). Intervence mají ale i jiný než tento vyšinutě optimistický kazatelský rozměr. Vedle katastrofálních dopadů na místě „řešení“ vyvolávají dlouhodobě mnohamilionové diaspory, předjímající budoucí destabilizaci už tak nedobrých poměrů v cílových státech migrace. Především ale na svém začátku i konci znamenají ohromné výdaje, které budou v konečném výsledku jako všechny kapitalistické výdaje delegovány domácím rozpočtům pracujících. Vedle toho jsou všechny záminky proti Assangeovi tragicky debilní a jen mi připomínají, s jakými hodnotovými skřety se musím dělit o volební právo. Lockheed Martin, od něhož čeští kapitalističtí politici chtějí nakoupit systém stíhacích letounů F-35, běžně generuje zisk i přes 10 %. Kurzy.cz udávají takové hodnoty pro Q1/2022: čisté tržby 15 miliard USD v Q1 2022 oproti 16,3 miliardám $ v Q1 2021 (přibližně 8% pokles); čistý zisk 1,73 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2022 v porovnaní s 1,84 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2021. Prostým výpočtem podílu zisku na výnosech dospějeme k hodnotě 11,5 % ziskovosti. Než ale vůbec vznikne takový produkt, dává vydělat veškerému navázanému kapitálu, jehož zisky se prodražuje každý ze vstupů, určujících objem nákladů v úrovni finálního výrobce. Výrobci jsou dodávány energie, technologicko-poradenské služby, právní služby, administrativní služby, materiály… a tam všude samozřejmě vzniká také zisk. Výrobce má rovněž zaměstnance, jejichž mzda musí obstát na trhu cenově definovaném právě faktorem zisku, tedy i v každé mzdě je zahrnut faktor zisku spotřebním košem napříč. Vůbec nejsme schopni určit, kolik vlastně zisku bude realizováno nákupem jednoho, natož tak komplexního produktu v rámci kapitalistického hospodářství. Kvalitativně však vidíme absurdní primitivní nepoměr, který je zaklet mezi antecedenty kapitalistické redistribuce systémově na úrovni kvazi-meritokratického rozvrhu. Znamená doslova sklízení námezdní lidské síly kapitálem, protože ta sama je bez zisku a svými výdaji operuje výhradně v prostředí zisku. Za kapitál ve filosoficky přesném smyslu lze přitom považovat i ty námezdní aktéry, kteří především v nejvyšších pozicích dodávají systému ideologickou oporu výměnou za privilegia: odborná inteligence jak v podnicích, tak akademická, státní aparát…, obecně námezdní voliči volnotržního směřování. Spodní majetkovou oblast čistých plátců, kteří pouze pobírají neprivilegovanou mzdu, ač drží celý systém pohromadě provozně, sociologie identifikuje pojmem vnitřní periferie a dále pojednává o vnějších periferiích s ohledem na obdobný vztah mezi drancujícími a drancovanými ekonomikami. Pod povrchem těchto jednostranně výhodných transakcí probíhá společné obětování nadhodnotě a kdyby tato nadhodnota měla zbýt pouze horním jednotkám procent, jistě by dříve vše dospělo ke zlomu, protože nevýhodnost systému by jej příliš zatížila nesouhlasem. Nadhodnota je však na technologicky rozvinuté půdě „zlaté miliardy“ různými způsoby a různou, víceméně stále ještě výhodnou měrou porcována mezi desítky procent kompromitovaných. Ti samozřejmě nemohou jinak, než systém držet a stavět se proti každé spekulaci o jeho výměně, a to i pokud začnou následkem jeho nezadržitelných nakumulovaných disfunkcí chudnout. Investovali se. Nadto se ví, kdo kde stál, a toto vědomí o pozicích vždy anticipuje možné budoucí rekonfigurace ve smyslu transformačních transakcí na bázi msty, vydírání a kšeftu s informacemi zpravodajské hodnoty. Jinak vyjádřeno, nadhodnota bude určovat naše ekonomická východiska ještě dlouho poté, co se její schopnost korumpovat horní desítky procent vyčerpá a zůstaví jim pouze stud. Tak jako indoktrinací se prohlubující náboženská psychóza, jíž graduje zpětně racionalizovaný nelad mezi vnímáním a realitou, zakládá svérázný druh lidí zcela oponentních každé přísnější metodologii a pojmu metodologie vůbec, zvnitřněná volnotržní konfese oddávající se prolhaným stereotypům o vlastní spravedlnosti zůstavuje recyklát poruchy: „přízračný kapitalismus“, řečeno s Hauserem (Michael Hauser - Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků). (27.07.2022) (menej) (viac)