Všemocný

Být všemocný by chtělo jistě spousta lidí, stejně jako ve filmu se stejným názvem z roku 2011 s Bradley Cooperem v hlavní roli neúspěšného spisovatele Eddieho Mory. Jméno tohoto herce mi nic neříkalo, ale svůj úkol zvládl na výbornou, podobně jako mnohem známější Robert De Niro, který zde bezchybně zahrál tradičně mafiána či spíše bohatého finančního magnáta Carla Van Loona. Hodně se mi líbila Abbie Cornish, jako přítelkyně Eddieho i jako pěkná holka. Na začátku jsme se tedy seznámili s již zmíněným spisovatelem, jehož dávno opustila přítelkyně a ke stejnému rozhodnutí dospěla i ta současná Abbie. Navíc se mu stále nedařilo dopsat svou knihu a tak mu hrozilo i vyhození z práce. Vše se změnilo v okamžiku, když potkal starého přítele Vernona, který mu nabídl zázračnou pilulku NZT, jenž dokázala po 30 sekundách zaktivovat lidský mozek na 100% jeho kapacity. Sice v první chvíli nabídku odmítl, ale brzy Vernona vyhledal a drogu vyzkoušel. Najednou mu vše začalo jít naprosto snadno - bleskově dopsal knihu, začal si vše skvěle pamatovat, orientovat se ve společnosti a když získal peníze z prodeje akcií, jeho přítelkyně se k němu vrátila a dokonce si vysloužil pozornost mocných. Na scénu tak přišel De Niro, který mu zadal důležitý úkol, který by měl být pro Morru hravě splnitelný. Droga si však vybrala svou daň - Vernona někdo zabil a také měla vedlejší účinky, které donutily Morru pilulky brát pravidelně. Zásoba však začala docházet a když se rozhodl pátrat po jejím výrobci, ocitl se v ohrožení života. Byli jsme tedy zvědavi jak vše dopadne a jestli se Eddiemu podaří závislosti zbavit, nebo zda díky ní dokáže něco vymyslet, aby přežil. Když vše nabralo na obrátkách a film začal být velmi zajímavý, najednou skončil. Připadlo mi, že autoři vystřihli nějakých 30 minut nejzajímavějších pasáží, protože do té doby se události docela vlekly a scénárista stepoval na místě. Myslím, že z předlohy mohli filmaři vytěžit mnohem více, přesto se nám doma snímek líbil a hodně nás bavil. Jen je fakt škoda, že skončil před vrcholem - prostě orgasmus nenastal. I tak to byla výborná zábava a 105 minut utekla jako voda, takže jsme se rádi o dva a půl roku později podívali na tento film znovu. Kouzlo prvního překvapení bylo sice pryč, ale spoustu detailů jsem si už nepamatoval, takže jsem si jeho děj i napodruhé užil. Vše začalo představením neúspěšného spisovatele z New Yorku jménem Eddie Morra (Bradley Cooper), jehož kvůli neschopnosti něco napsat nebo dělat jiného, jednoho dne opustila krásná přítelkyně Lindy (Abbie Cornish). O něco později se Eddie setkal s Vernonem Gantem (Johnny Whitworth), bratrem jeho bývalé manželky Melissy (Anna Friel), který dal švagrovi vzorek nové dorgy zvané NZT-48. Po jejím požití Eddie získal dokonalé vzpomínky na vše, co kdy četl a zdokonalil si všechny lidské dovednosti, takže brzy lehce dopsal svou knihu a předal ji vydavatelce, která z ní byla nadšená. Následující den, když účinky drogy pominuly, vyhledal Vernona aby získal další drogu a ten jej pošlu pro snídani. Zatímco byl Eddie pryč, někdo zatím v bytě Vernona zavraždil a pak hledal evidentně neúspěšně NZT. Když se Eddie vrátil, byl z toho v šoku a zavolal policii a pak ho napadlo drogu hledat, což se mu těsně před příjezdem mužů zákona povedlo. Eddie pak začal denně tablety brát a díky svým schopnostem si zlepšil celý svůj životní styl, vzhled, sexuální přitažlivost a sociální postavení. Rovněž začal investovat do akcií a velice se mu dařilo. Aby vydělal ještě více peněz, půjčil se od ruského mafiána Gennadyho (Andrew Howard) 100 000 dolarů, pak se zaměstnal v makléřské firmě a obnovil svůj vztah s Lindy. Jenže občas také Eddie prožíval to, co nazýval jako „přeskočení času“, čili krátkodobý výpadek paměti. Eddieův úspěch vedl k setkání s finančním magnátem Carlem Van Loonem (Robert De Niro), který ho otestoval hledáním rady ohledně sloučení se společností Hank Atwood. Po schůzce zažil Eddie 18-hodinový přeskočení času, když si pořádně zapařil na diskotéce a poté v hotelovém pokoji. Další den na schůzce s Van Loonem uviděl Eddie televizní zpravodajství, že v jeho hotelovém pokoji byla zavražděna žena, ve které poznal tu ženu, se kterou v tu noc vyspal a náhle opustil schůzku. Vrátil se domů a začal listovat ve Vernonově seznamu zákazníků, kteří také brali NZT, přičemž Eddie záhy zjistil, že každý, kdo drogu bral byl buď hospitalizován nebo mrtvý. Během chůze po ulicích a telefonování jej sledoval muž v dlouhém kabátě, ale podařilo se mu před ním utéci. Následně se Eddie setkal s Melissou, která brala od bratra stejné drogy, ale když se pokusila přestat, zažila závažný mentální a fyzický abstinenční efekt. Potom mafián Gennady vyhledal Eddieho a požadoval, aby peníze byly vráceny okamžitě i s úrokem. Zároveň u Eddieho objevil poslední tabletu NZT-48 a když ji vyzkoušel, okamžitě po něm chtěl další dodávku drogy. Zoufalý Eddie, který měl už abstinenční příznaky, vpadl do kanceláře své přítelkyně a požádal Lindu, aby odjela k nim domů a ze skrýše vyzvedla NZT. Když tak učinila, vydala se na zpáteční cestu do práce za Eddiem a po cestě si všimla onoho muže v dlouhém kabátě, který kdysi sledoval také jejího přítele. Okamžitě Eddiemu zavolala a požádal ho o pomoc a on ji poradil, aby si vzala jednu z pilulek, která ji měla dopomoci k nalezení řešení. Linda si ji vzala a opravdu se jí podařilo za dramatických událostí utéci. Po této zkušenosti Linda řekla Eddiemu, že s ním nebude, dokud bude NZT užívat. Jenže její přítel dál s drogou experimentoval a tak se naučil správnému dávkování, takže opět dobře spal a jedl, čímž už droga neměla vedlejší účinky. Najal si laboratoř, aby složení NZT analyzovala a později drogu vyrobila, také si najal vlastního právníka, který měl zabránit policii ve vyšetřování smrti Vernona a ženy z hotelu a dále si najal služby dvou tělesných strážců, aby ho ochránili před Gennadijem, který od něj chtěl získat více NZT-48. Eddie také začal opět spolupracovat s Carlem Van Loonem na fúzi jeho společnosti s firmou Atwood, kterou všichni odsouhlasili, jenže v den podpisu majitel Atwood (Richard Bekins) upadl do kómatu. Vzápětí na ulici Eddie poznal Atwoodova řidiče jako muže v dlouhém kabátě a uvědomil si, že také Atwood bral NZT-48. Zatímco se Eddie účastnil policejního výslechu, jeho právník ukradl Eddieho celou zásobu pilulek z kapsy saka. Ten se tak nemohl soustředit na další průběh smlouvy s Atwoodem a tak požádal o odklad Van Loona, jenže vzápětí Eddie dostal do kanceláře balík, jenž obsahoval useknuté ruce jeho tělesných strážců. Spěchal domů a zamkl se, jenže i tak Gennady vtrhl do Eddieho bytu a vyžádal si další NZT-48. Gennady byl rozhodnutý Eddieho zabít a předtím ho chtěl mučit, takže si chystal potřebné nástroje a zároveň si vzal NZT-48. Po chvíli Eddie popadl svůj vlastní nůž a Gennadyho zabil, jenže bylo potřeba vyřídit ještě dva mafiány, kteří hledali ve vedlejším pokoji NZT. Eddie však neměl už žádnou drogu a tak ho napadlo olíznout Gennadyovu krev, která mu opět poskytla psychickou pohodu a tak byl Eddie schopen zabít zbývající stoupence. Poté se setkal s mužem v dlouhém kabátě o němž předpokládal, že ho Atwood použil, aby našel u něj další NZT-48. Jakmile Atwood zemřel, získají oba z bytu svého právníka Eddieho ukradené tablety. O rok později si Eddie zachoval své bohatství, vydal knihu a kandidoval do senátu USA. Van Loon ho navštívil a řekl mu, že koupil společnost, která vyráběla NZT-48 a zavřel Eddieho laboratoř. Van Loon nabídl Eddiemu další dodávky drogy výměnou za jeho pomoc v senátě. Eddie však řekl Van Loonovi, že už lék zdokonalil, zbavil se závislosti na něm a udržel si své schopnosti bez vedlejších účinků. Vzápětí mu předvedl, že umí předpovídat budoucnost, odhalil jeho zdravotní problémy, takže byl Van Loon v šoku, nasedl do své limuzíny a odjel. A byl konec. Opět jsem se dobře bavil a film se mi líbil i při druhém shlédnutí, takže jsem přemýšlel, že si ho koupím na blu-ray disku. Zatím jsem tak ovšem neučinil, ale nikdy neříkej nikdy. Suma sumárum, snímek Všemocný si u mne tedy vysloužil čtyři všemocné hvězdy ****. (22.06.2017) (menej) (viac)

Dvě největší témata 21. století budou zcela nepochybně virtuální realita a genetika. Naším světem samozřejmě řádně zacloumají i další fenomény jako multikulturalismus a islamizace, jaderné zbrojení Pákistánu či Íránu, zadlužování Eurozóny a mocný vzestup Indie s Čínou, nebo zcyničtělejší obyvatelé oddávající se smrti v přímém přenosu, nicméně stěžejním tématem několika příštích desetiletí a úběžníkem všeho bude virtualita a genetika. A protože kinematografie není zavřená někde ve slonovinové věži jako literatura, výtvarné umění nebo hudba (právě to dělá z kinematografie tak mimořádné a zajímavé umění - krásně to vyjádřil Tarkovskij, když pravil, že kdyby psal romány, napsal by tisíce románů, jenže díky tomu, že točil a kvůli všemožným restrikcím a shánění peněz, natočil jen pár filmů), můžeme už teď pozorovat, jak se obě tyto domény, virtualita a genetika, odráží ve filmech. Vlastně nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že existují hlavně dva druhy filmů, dva modely, kterou budou dominovat i 21. století: v tom prvním se pracuje se dvěma světy, virtuálním a reálným, jak to známe z Matrixu, Avatara nebo Trona, zatímco v tom druhým hraniční čára mezi oběma světy padla, čehož výsledkem je pronikání virtuality do reality (Gamer), nepřehledné mísení různých multimediálních platforem s naší všednodenní realitou (Southland Tales), nebo vstup genetiky a tramshumanismu do našeho světa (Všemocný). Nemusím asi připomínat progresivnost tohoto druhého modelu, kde se radikálně mísí vše se vším, oproti modelu prvnímu, v němž vše zůstává staticky na svém místě. Nabízí se tu srovnat Matrix a Všemocného, protože i když jsou si dost silně podobní, stojí oba na úplně opačné straně osy: (i) v Matrixu odpovídá červená a modrá pilulka dvěma světům, reálnému a virtuálnímu, zatímco identicky zaměnitelná pilule z Všemocného, která hrdinu nikam mimo realitu nepřenáší, jako by značila pouze jeden svět; (ii) zelinkavá matrixovská barva odpovídající virtuální realitě a tmavě modrá náležící reálnému světu značí dva různé světy, kdežto syté barvy zalévající mysl Bradleyho Coopera poté, co si šlehne NZTko, pronikají do vybledlé krajiny téhož světa; (iii) Bradley dokonce na Matrix přímo odkáže, když nabádá své bodyguardy, že tady nejsou ve sterliním Matrixu, nýbrž v rozmanité realitě, a nemají tudíž nosit stejný unifikovaný obleky agentů; (iv) Neovi mesiášský sklony a biblický odkazy, kterými je film doslova prolezlý, rovněž vycházejí z povahy dvou oddělených světů, zatímco Bradley Cooper je bytostným pragmatikem a veškerý idealismus je mu cizí. Mohli bychom dokonce říct, že deset let po Matrixu přichází film, který s Matrixem provedl totéž, co renesance s křesťanstvím. Není to zas tak překvapivé, vždyť Všemocný točící se coby techno-thriller kolem moderní vědy a techniky není žádným fantaskním únikem mimo náš svět, nýbrž zcela reálnou sondou do naší každodenní reality, kde bezmála čtvrtina vysokoškoláků jede na Adderallu nebo Ritalinu, jež jako by vypadly z oka NZTku. ____ Druhý odstavec otevřme podněcující otázkou, proč je Michael Mann progresivnějším filmařem než Neil Burger? Odpověď dává vizuál Všemocného, který rozeznává dva stavy: stylizovaný, barvami zářící, přesvětlený, když je hlavní hrdina „on the drug“, a neučesaný, špinavý look pro „off the drug" stav. To ale není všechno, protože když je Bradley na drogách, všechno pro něj jde snadněji, čemuž odpovídají i klouzavé pohyby kamery, která ho sleduje často na dolly vozíku nebo z jeřábu, zatímco když drogy vysadí, nastupuje hand kamera s naturalistickým způsobem snímání, hlavně na začátku se tím hezky zdůrazňuje chaos a mizérie Bradleyho života. Hand kamera byla vždycky vyhrazena chudším filmařům, experimentátorům a amatérům, kdežto koleje (pro kamerový vozík) těm movitějším, čili i tento aspekt Všemocného sedí a odpovídá tomu, jestli Bradley bankrotuje, nebo je při penězích. A právě v tom spočívá genialita Michaela Manna, který v Miami Vice a Public Enemies točil na lehkou digitální handku, ale přisoudil ji mimořádnou kvalitu obrazu – tím, že spojil syrovost typickou pro handky s maniakální přešlechtěností obrazu, udělal o krok víc než Neil Burger. ____ Vrátil bych se ještě k tomu rozdělení z prvního odstavce na filmy, které operují se dvěma striktně oddělenými světy (Matrix, Avatar, Tron…), a na filmy, kde se oba tyto světy či reality srážejí a míchají (Gamer, Sounthand Tales, Všemocný…), jelikož to s sebou nese mnohé velice zajímavé důsledky: ____ 1, Jedním z nich je patrná záliba v nábožensko-alegorických námětech u první skupiny filmů, které navazují na různé idealistické myšlenkové proudy a přichází s představou vyššího ideálního světa, který je nadřazen našemu pozemskému bytí. O náboženské symbolice Matrixu a Neovi, který coby mesiáš vyvede lidstvo z počítačem vytvořeného otroctví, bylo napsáno již mnohé, ale i v Avataru máme zřetelný příklon k východnímu duchovnu a spiritualismu, a v Tronu zase nemůžeme přehlédnout antagonistu Clua, fundamentalistu zamýšlejícího zdokonalit naši nedokonalou Zemi, a proti němu Bridgese meditujícího jednu chvíli v jogínské pozici. Tyhle typy filmů jsou ovšem přese všechny závažný otázky, které nastolují, přece jen méně znepokojivější a méně radikálnější než filmy jako Gamer, Southland Tales nebo Všemocný, které se odvrací od tradic platonského idealismu a statičnosti k dost nekompromisním střetům v naší realitě, kam se přímo prolamují různé vynálezy a jevy (virutalita a nanotechnologie, média a multimédia, genetika a transhumanismus), což je možná důvod jejich nižšího hodnocení a vlažnějších reakcí a obliby u diváků. Jelikož v nich transcendence ustupuje punku a metafyzika dialektice a divák je přímo konfrontován s něčím, co ho dřív nijak neohrožovalo, jsou takové vlažnější (můžeme říct obranné) reakce zcela logické. ____ 2, Dost podstatně se liší i hrdinové. Zatímco ti z první skupiny filmů, které operují se dvěma světy, jsou často dost zjemnělí a křehcí, podobně jako Neo, nebo trpí slabší konstitucí a mají daleko k bodybuilderům z posilek (Tron), případně jim film poskytne dostatek času na objevení fikčního světa a osvojení si dostatečných schopností, jak to vidíme v Avataru, tak ve filmech z té druhé skupiny jsou hrdinové doslova vrženi do reality a musejí se sakra otáčet už od prvních minut. Nejsou tu žádné dva světy, ale jeden nemilosrdný svět, který vyžaduje silné a namakané charaktery už od počátku. Takový silný hrdina pochopitelně nevydrží celou věčnost, jak víme z Blade Runnera, kde geniální vědec Tyrell objasní Hauerovi, že světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času, tudíž co nevidět zemře. Totéž řekne parafrází tohoto výroku De Niro Bradleymu: „Tvůj plamen zasvítí krátkým, ale krásným světlem.“ Nabušený Butler z Gameru, na smrt odsouzený vězeň, rovněž neaspiruje na dlouze žijícího jedince, ale o to je robustnější a houževnatější. Vzhledem k tomu, že tyto filmy nereflektují události z odstupu, ale přímo z centra dění, nikdo subtilní by v nich dlouho nepřežil, tudíž pracují s úplně jinými typy hrdinů než Matrix, Tron či Avatar. ____ 3, Filmy samotné svůj příklon do jedné (dva světy) či druhé (jeden chaotický svět) skupiny dávají celkem náležitě najevo i formálně, dokonce se tu nabízí určitá analogie s obdobím klasického Hollywoodem, kde vedle sebe existovaly konvenční snímky charakteristické pro svoji kauzální logiku a delší záběry (ty odpovídají první skupině), a vedle nich filmy vyznačující se agresivní montáží často neslučitelných elementů (druhá skupina). Tudíž můžeme konstatovat, že i když jsme se posunuli od analogu k digitálu, principielně jsme pořád tam kde předtím. Nejzářnějším příkladem této agresivní montáže, respektive hypermediální juxtapozice nesouvisejících elementů, nacházíme ve filmu Southland Tales, který dnes znamená totéž, co ve své době Křižník Potěmkin. Způsob, jak tento mimořádně originální film sabotuje veškeré vytyčování hranic a permanentně spěje k znakové transgresi, k překračování a „rozmývání“ hranic svého sémiotického univerza, je jednoduše úžasný. Ovšem v době augmentované reality, kdy se z rané kyberkultury a utopických nadšeneckých začátku stal jakýsi technologický standard doby a kdy jsou počítačové hry čím dál realističtější a naše realita naopak čím dál virtuálnější, je takové smývání hranic mezi realitou a virtualitou zcela na místě. Ten film je doslova zaplaven nahrávacími, vysílajícími a dorozumívacími zařízeními, respektive se z nich přímo skládá. Postavy neustále cirkulují mezi četnými médii (film, televize, talk show, reality show, hudební videa, reklama, performance, klipy, sloupky z novin), takže jsou všude i nikde zároveň. Obraz a zvuk se bez přestání skládá do nových konfigurací a navíc spolu vzájemně nesouzní. Záběry na sebe navazují bez nějaké snahy o logiku, ale i kontrast. Kdejaký apokalyptik by nad tím zděšeně spráskl rukama, zároveň ale nelze upřít, že to má i své kouzlo. Zároveň jsou tyto filmy upřímné a autentické, protože nepopisují situaci, ale přímo ji ztělesňují (řečeno filozofickým slovníkem, od gnozeologie se přesunuly k ontologii), a mimo to svou nekompromisní autenticitou představují námitku vůči těm, kteří tvrdí, že nic autentického dnes už není. V politické satiře War, Inc. zase do válečného konfliktu vtrhne asijská superstar, prostě tam vpadne bez jakékoliv motivace podobně jako vyskakující okna v prohlížeči. V Gameru je prolomení hranice mezi virtualitou a realitou asi nejevidentnější, protože hráč i postava, za kterou hraje, sdílí tentýž svět. Špinavý a nelítostný Gamer je doslova opakem Matrixu, kde zůstává virtualita a realita po vzoru Platonovy jeskyně striktně oddělena. Gamer coby film, který představuje futuristickou verzi hry, kde virtuální postavy nahradili živí lidé a kde si hráč během zabíjení s ničím neláme hlavu, nám toho může také hodně co říct k paradoxu virtuální reality, která je dnes více něž kdy jindy velice reálná: skutečnou „hrůzou“ kyberprostoru totiž není to, že komunikujeme s virtuálními entitami, jako by to byli lidé – že nakládáme s virtuálními neosobami jako s reálnými osobami, nýbrž naopak, v samotné naší komunikaci s „reálnými“ osobami, které jsou přístupné stále více pouze skrze své zástupce v kyberprostoru, s nimi nakládáme jako s virtuálními entitami, které lze obtěžovat a masakrovat zcela beztrestně, protože se s nimi setkáváme pouze ve virtuální realitě. (15.08.2011) (menej) (viac)