Slnečnica

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)

Dôkaz, že aj melodramatický príbeh môže pôsobiť realisticky a doslova bolieť na plátne. Respektíve že aj na prvý pohľad cajdák o láske môže toho o bolesti života a lásky povedať tak veľa a úprimne. Slnečnice sú filmom pre trochu staršiu vekovú kategóriu, pre súčasných cynických dvadsiatnikov to môže byť neprekusnuteľné. Ale aj oni nakoniec na vlastnej koži zažijú, že život je jeden z najťažších, že nie vždy sme pánmi svojho osudu. Len dúfam, že nie na základe vojnových skúseností. Máloktorý pár filmovej histórie sa k sebe hodil tak, ako Marcello a Sophia, máloktorý režisér chápal oduševnelosť a otvorené srdce talianskych ľudí, ako Vittorio De Sica. Kúsok pod plným počtom, ale takto narýchlo ma nenapadá tak dojímavý film na úrovni, ktorý by som mohol odporučiť. (13.09.2014)

Velmi dobré, ale řekl bych, že hlavně díky hvězdnému hereckému obsazení. Špičkoví herci totiž dokážou udělat skvělou filmovou podívanou snad z každého scénáře. Předkládám k úvaze jedno poměrně banální téma. Stává se, že nějaký mu žije s ženou, je s ní spokojený a vůbec netuší, že se k němu tato žena nehodí. Naštěstí si toho všimne jiná žena, která mu to vysvětlí. Poukáže na nedostatky jeho současné partnerky a zároveň mu naznačí, že ona by tuto roli zastávala mnohem lépe. Pokud to muž nechápe, vysvětlí mu, jaké by z toho měl vyvodit závěry. Současnou partnerku je třeba vystěhovat z bytu a ji coby novou partnerku do bytu nastěhovat, a to i s dětmi, pokud nějaké má. Problém vzniká, když to muž ani potom nechce chápat. Popisuji konkrétní situaci, v níž se už před nějakým časem ocitl můj kamarád P., jehož výrazně mladší manželka se zamilovala do jeho kamaráda O. a jala se O. bombardovat milostnými SMS. P. z toho nebyl nadšený a O., který je šťastně ženatý, už vůbec ne, o jeho manželce ani nemluvě. Nakonec se oba pánové sešli v hospodě, aby to probrali. O. sdělil P., že o jeho manželku nemá a nikdy neměl zájem a požádal jej, ať tu svoji ženskou nějak pacifikuje, aby mu nerozvracela manželství. Atd. Ano, je to dost triviální námět filmu, ale zkuste si představit, že roli P. hraje již postarší, ale stále elegantní Mastroianni, roli O. hraje Belmondo v nejlepších letech a roli oné ženy hraje mladičká Lorenová. Na to by se jistě dalo koukat, ne? (04.10.2022)

[2,5*]     "Odchádzaš?" "Áno." "Blázon. Načo som sa vyzliekala?"     V tomto diele som slávneho režiséra Vittoria De Sicu akosi nespoznával (a ani všetkých tých významných filmových tvorcov, ktorí sa na ňom podieľali). Celé to pôsobí tak nejak prázdne, bez náboja, s jalovým príbehom a so strojeným herectvom (čo ma u dvoch hlavných predstaviteľov dosť prekvapilo), takže tú veľkú vášeň som dvom hlavným hrdinom neuveril ani náhodou. Hudba (významný skladateľ Henry Mancini), nominovaná na Oscara, síce nie je zlá, ale ten dookola sa opakujúci hudobný motív ma ani nijak zvlášť neuchvátil, kamera (významný kameraman Giuseppe Rotunno) mi pripadá akási podivná, príliš sa mi nepáčila a rozprávanie príbehu sa mi zase zdalo nejaké chaotické. No a Sophia Loren tam mala ako mladá príšerný účes, ako len mohli znetvoriť tak krásnu ženu a spraviť z nej strigu? Najlepšia časť filmu (a pre mňa jediná zaujímavá) je tá odohrávajúca sa v Rusku (okrem tej naivity pri hľadaní Antonia), hlavne stretnutie Giovanny s Antoniovou novou ženou (výborná a aj krásna Ljudmila Saveljeva) a s Antoniom samotným. Na mojom celkovom zážitku sa podpísal aj slabší český dabing, občas až otravný (predstaviteľka Giovanny). (30.09.2022)

Ze všech lásek které spolu Sophia Loren a Marcello Mastroianni na plátně prožili, je tahle asi ta nejsmutnější. Potkali se na začátku války. To co bylo původně krátký románek užívajícího si vojáka a poblázněné holky, přerostlo do manželství ze zoufalství a poté do vztahu, který vydržel i roky odloučení. Z války se už nevrátil, ale Giovanna ví, že její milý Antonio žije a někde v Rusku na ní stále čeká, tak jako čekala ona na něho. Vittorio De Sica umí natočit i malý příběh jako nezapomenutelné drama. V pravdě banální zápletku rozvinul v hluboký a bohatý snímek plný silných momentů. Mohl se spolehnout jak na perfektní hudbu a skvělou kameru, tak na herecké mistrovství obou protagonistů. Loren hraje možná nejlíp jak jsem ji kdy viděl a Mastroianni za ní vůbec nezaostává. Závěrečná šestihvězdičková scéna na nádraží si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (12.07.2012)