Muž, ktorý luže

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Zlatý Medvěd - výběr (06.05.2006)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Oba slovensko-francouzské filmy Alaina Robbe-Grilleta jsou považovány za klíčové v éře hledání samostatné identity slovenského filmu. Nicméně ani s odstupem let si nelze myslet, že by každá národní kinematografie měla natočit skutečně od každého soudobého žánru svého zástupce a tím prokázat svoji životaschopnost. Náhodné obrazy Robbe-Grilleta jsou zajímavé snad jen účastí Jean-Louis Trintignanta, tohoto klasika francouzského filmu. Zdánlivě povědomé příhody z éry Slovenského štátu ilustrují záběry s Ivanem Mistríkem, ale jejich pravdivost zaniká kdykoli se na scéně objevuje některá ze čtveřice Kocúriková, Turbová, Bréal nebo Prado. Naivní manýrismus. (31.10.2021)

Filmové zpracování nového románu, které může iritovat všechny, co hledají jasný příběh s vymezenou rolí. Na naše poměry hodně zvláštní snímek, který je sice plný známých herců, ale předce působí chladě a odtažitě. Hra s obrazem a symboly je záměrně nečitelná, příběh dostává nečekané zvraty, příběh se jakoby větví a vrství, až na pomyslném scestí zůstává nejen divák, ale i hlavní hrdina. Muž, který svá tvrzení vzápětí popírá, s každým novým příběhem přebírá jinou roli, důvod jeho počínání není patrný. Tenká hranice mezi možnou skutečností a fikcí splývá v jedno. Nespornou předností je zajímavá kamera a precizní střih. Za herecký výkon v hlavní roli si Jean-Louis Trintignant odnesl Stříbrného medvěda z Berlínského mezinárodního filmového festivalu. Oproti staršímu snímku Loni v Marienbadu je Muž, ktorý luže divácky přijatelnější, kdo je připravedný na hru obrazů, dokáže si užít atmosféru a není iritován zdánlivou nečitelností. (07.03.2015)

Tento film z francouzsko-československé koprodukce je jedním slovem zvláštní. Alain Robbe-Grillet v tomto snímku důsledně popírá konvenční vypravěčské postupy, rezignuje na dějovost ve smyslu logického sledu událostí, uvádí diváka protikladnými pohledy na věc do rozpaků a ve výsledku ho dokonale mate. Hlavní postavou je Boris "Ukrajinec" Varisa (Jean-Luis Trintignant), který má snahu vyprávět svůj příběh, ale s každou scénou vyvrací svá předchozí tvrzení a balancuje mezi zcela protikladnými polohami. Popírá vlastně i sám sebe, když se v samém úvodu filmu představuje jako Jan Robin, z něhož se vyklube Borisův domnělý přítel. Film je komplikovaný a divák se vlastně ani v závěru nedoví, co je lež a co pravda. Robbe-Grillet si hraje s těmito hádankami opravdu důsledně, přechází z reálného prostředí vesnice do představ Borise a zase zpět, aniž by k identifikaci tohoto přechodu dával více indicií než je nezbytné. Muž, který lže je vzdáleně jakýsi Kafkovský příběh, který stylem velice připomíná Resnaisův film Loni v Marienbadu (ke kterému Robbe-Grillet napsal scénář). Muž, který lže je náročný snímek, který není vhodný k sobotním večerům... Pokud se ale divák nechá přemluvit k Robbe-Grilletově hře na hádanky, pak lze v tomto filmu najít nesporné kvality. (02.10.2006)

Perfektní sonda do života zvrhlého "liera".. (13.06.2009)

Uznávám, že je to umění,. ale nesjem schopen se přes to dostat až do konce. Poté, co se deset minut dívám na to, jak se docela pěkná ženská tvář podívá zleva doprava a za ní je bílo bílá zeď a nic, nutně v dojdu k závěru, že - nic. (20.06.2009)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

Robbe-Grillet hněte psychedelicky snovou plastelínu v rozporu s mými schopnostmi vnímání světa. Jsem ochotna připustit, že tento film by mohl být vysoce umělecký. Ale je umělecký tak moc, že bych si při jeho sledování mohla zlomit vaz při zaklánění hlavy, abych dohlédla až k jeho vrcholu. Podivné těkání herců před bílým pozadím, jejich procházení různorodými dveřmi a občasný nekonzistentní dialog skutečně nepatří k mým šálkům jakéhokoliv nápoje. (30.01.2013)

Klasický Robbe-Grillet. Diskrepance mezi pravdou a lží, realitou a fikcí, žena jako středobod, věčná nejistota. A zde rozbité skleničky. Jenže, ostatně tak jako u něj vždy, mi k dokonalosti chybí nějaký střípek. A já ho opět nemohu odhalit a stále mi uniká. (02.06.2018)

Neviem, či som film pochopil správne, podľa komentárov predsa nemá riešenie. Je to možné, pokiaľ ale prijmeme jedno možné vysvetlenie udalostí, všetko, čo sa vo filme odohráva, je akceptovateľné. Hra na lži bola aj svetová vojna, plná agentov s krycími menami a myslím, že aj na toto chcel Grillet svojou štruktúrou príbehu a hlavným hrdinom poukázať. Nie je to tak hutné, ako Vlani v Marienbade, nemá to srdce, ako Hirošima, môžeme však porovnávať aj s neskoršími dielami tohoto razenia ako napríklad Jakubov rebrík, alebo Púha formalita, kde je ale záver jednoznačný. V prípade Muža, ktorý luže, si istí byť nemôžeme ničím. Je hodnotné, že aj v slovenskej kinematografii máme zástupcu takéhoto netradičného schizofrénneho štýlu rozprávania. Či sa jedná iba o prázdnu pózu, experiment, umelecké dielo, zaujímavý triler, alebo hlbokú drámu, nato bude mať každý divák iný názor. (27.09.2013)

Je mi líto, ale nic víc, než absolutní blábol v tom nevidím. (13.06.2009)

Velice zvláštní film s naprosto výstižným názvem. V labyrintu lží se ztrácí nejen divák, ale i hlavní protagonista příběhu. Všechny ženské postavy v této vesnici vypadají a chovají se jako z erotického filmu, nezvyklá střihová skladba spolu s nesouvisející ruchovou složkou zvuku udržují diváka ve střehu, kameraman předvádí ukázkovou práci s obrazem a mezi tím vším stojí jako středobod celého snímku skvělý Jean-Louis Trintignant. (19.06.2009)

Prepánajána! Človek ho vyženie dverami a on sa vráti oknom... Dosť zaujímavý psychologický film slovensko-francúzskej koprodukcie, ale experimentálna forma podania príbehu bola pre mňa miestami ťažko stráviteľná. Toľko "erotických" a abstraktných scén vo filme, kde sa ešte vedľa mnohých retrospektívnych odbočiek neustále kombinujú predstavy a halucinácie hlavného hrdiny... Nuž, čo povedať na to, keď si po zhliadnutí filmu v zaujímavostiach okrem iného prečítate, že scenár filmu nemal definitívnu podobu a niektoré scény koncipoval režisér priamo pred nakrúcaním? Len pre náročných divákov. Zaujímavý Ivan Mistrík a úteky zločinca cez zadné dvere lekárne do jaskyne :o)) (05.08.2017)

Pozastavovať sa, prečo sa deje na plátne to, čo sa deje, hľadať zmysel videného a načúvať lžiam muža a nevedieť prečo to robí... nemá veľký význam. Treba sa oddať filmárčine, umeniu videného, dokonalej kamere a prešibanému strihu. (16.07.2018)

Řek bych klasickej psycho film zlatejch šedesátejch... Dějová linie skoro chybí, ale něco mě prostě nutí na to koukat a určitym způsobem mě atmosféra tohodle filmu (stejně jako většiny 60nickejch) fascinuje a hypnotizuje. (13.06.2009)

Jen bych opakoval, co napsal fragre. A i kdybych přistoupil na formu, pořád mi z toho vychází nelogický příběh, kde se k hlavnímu hrdinovi všichni chovají jak telata. Pro mne film tvoří nejen forma a příběh, ale třeba i určitá logika v samotném svém podání. A tady prostě ta logika těžce hapruje. (01.11.2012)

Štylistické cvičenie v genialite a inovácii naračných postupov. Navyše zábavné. (17.1.2009) (17.01.2009)