Muž, ktorý luže

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Prepánajána! Človek ho vyženie dverami a on sa vráti oknom... Dosť zaujímavý psychologický film slovensko-francúzskej koprodukcie, ale experimentálna forma podania príbehu bola pre mňa miestami ťažko stráviteľná. Toľko "erotických" a abstraktných scén vo filme, kde sa ešte vedľa mnohých retrospektívnych odbočiek neustále kombinujú predstavy a halucinácie hlavného hrdiny... Nuž, čo povedať na to, keď si po zhliadnutí filmu v zaujímavostiach okrem iného prečítate, že scenár filmu nemal definitívnu podobu a niektoré scény koncipoval režisér priamo pred nakrúcaním? Len pre náročných divákov. Zaujímavý Ivan Mistrík a úteky zločinca cez zadné dvere lekárne do jaskyne :o)) (05.08.2017)

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

"Síla romanopisce tkví právě v tom, že si vymýšlí, že si vymýšlí v naprosté svobodě, bez jakéhokoliv vzoru. Moderní próza má jeden pozoruhodný rys: záměrně zdůrazňuje tento svůj charakter, a to do takové míry, že invence, imaginace koneckonců se stávají syžetem knihy." (A. Robbe-Grillet, Za Nový román, s. 23, esej z r. 1957) Stačí nahradit slova próza a kniha slovem film a máme popis tohoto filmu. Stejně jako je každá umělecká fikce lží, je i tento film lží, pouze s tím rozdílem, že je až moc silná, až moc pro běžného diváka, který se chce nechat 90 minut (dnes 120 minut) opájet milosrdnou lží - pochopitelným příběhem. Robbe-Grillet rozpouští proces tvorby lži = zápletky do samotného filmu. Jinou věcí je nekončící koketerie přítomnosti a minulosti, lži a (vždy jen provizorní a aktuální) pravdy v rámci jediné sekvence, vytvářející jedinečnou a podivnou synchronii Grilletových filmů. (26.07.2015)