Noc

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. (16.02.2024)

Toto Antonioniho dielo mi zatiaľ ako jediné pripomínalo tvorbu Felliniho, ale to tiež len kvôli vyššej spoločnosti, v ktorej sa odohrávalo. Niekomu môže preto pripadať snobské a pre čiastočnú absenciu príbehu zas nudné. Ale ja, po tejto zatiaľ tretej skúsenosti s režisérom, musím s radosťou poznamenať, že mi konečne jeho štýl sadol. Možno aj preto, že sa okrem zjavného zamerania na obrazovú stránku, dbalo tiež na scenár, ktorý bol natoľko filozofický, ako len film so spisovateľom v jednej z hlavných úloh môže byť. "Život je taký, aký si ho dokážeme vytvoriť svojím dielom." A tiež tu išlo o vzťahy, ktoré vraj v literatúre začínajú byť znova v móde. Monica Vitti bola s tmavými vlasmi ešte omnoho krajšia ako zvyčajne, ale to nie je vôbec jediný dôvod prečo ma film doslova priťahoval. Podstatný bol čiernobiely vizuál, ktorý filmu pristal ako iba málokedy (a to mám v obľube napríklad aj starý Hollywood). Kontrast bielej košele pod tmavým oblekom a kravatou, vzbudzoval svojou atraktívnosťou pozornosť. A pri tom išlo o niečo úplne banálne. V tej chvíli som si uvedomil, prečo myšlienky koketujúce so zmyslom života znejú tak vznešene. Mnohým sú tieto všepravdy jasné, ale len málokto ich vie, či trúfa si opísať správne. Javy, ktoré sú prirodzené, tiež možno pôsobia ako samozrejmosť, ale v správnom okamihu sa stávajú dokonalými. Ako noc, keď sa odráža na pokojnej hladine záhradného bazéna. Žena, keď odoláva len pre pôžitok z neukojeného pokušenia. Slová, keď sú správne formulované. Alebo obraz, keď je zachytený tak sugestívne, že ním vidíme o vyše päťdesiat rokov do minulosti. (02.04.2014)

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu… (23.10.2007)

Nezapomenutelná scéna se skleničkou. (08.12.2006)

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90% (21.03.2008)

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)

Verši Vítězslava Nezvala: "Ach to jsi ty má nevěrná a bezútěšná noci / balzamovaná milenko jež voníš po ovoci / krvavá můro červánku stíne jejž zabil skok / zdechlino v svitu měsíce drásající svůj bok / tvé hašišové bradavky ční do prorockých vizí / tvůj hles je rozbit ozvěnou jež vzdouvá se a mizí / ty loutno smrti třpytící se v parném orchestru / tebe mi daly sudičky v kolébce za sestru". (17.03.2015)

Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. (29.01.2015)

Z těch několika málo italských dramat Antonioniho, která jsem viděl, je NOC rozhodně nejlepší. Velkou zásluhu na tom mají zejména Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni v hlavních rolích. // Febiofest 2006 (27.03.2006)

Nudný film o nudnom živote ľudí high society... (07.08.2017)

Tieto italo fláky, sú riadnou skúškou divákovej odvahy. Pseudo intelektuáli sa ´´znudene´´ zabávajú na večierku, ktorý pripomína márnivosť bohatej triedy a vedú kvázi zaľúbené rozhovory, trhajúce uši. Remeselne výborne spracované prázdno. (12.03.2017)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (25.01.2009)

Uhaslo. ... Ledy už neplují. ... Neplanou světla. ... Prázdnotu ze sebe, dej. ...... Plyne, déšť. (17.12.2008)

Dva inťoši chodí městem a protože mají deprese, tak se jdou tu kouknout, jak kluci odpalují rakety, tu do podniku, kde tancuje žena se skleničkou na hlavě, tu na párty, kde k největším zábavám patří kůň, co vyhrál závod a noční skákání do bazénu. A všechno je to o tom, jak jsou si lidi odcizení a jak bývala láska a už není a já nevím o čem všem ještě. O intelektuálech, co nemají do čeho píchnout psal naprosto geniálně Čechov nebo Turgeněv, Antonioni je jen slabý odvar. Ačkoli je film údajně postaven na psychologii postav, já jim vůbec nerozumím: ,,Ach já chudák, musím celé dny chodit na nudné večírky plné jídla, zábavy a šampaňského, jsem bohatý a oblíbený, ale vůbec mě to nenaplňuje!" Tak já nevím - tak třeba jděte do ZOO? Nemůžu vystát tyhle filmy o snobech, co se pořád akorát litují. (15.10.2012)

Už je to velmi dlouho, co jsem film viděla, takže si už nedokážu vybavit výkony herců. Musím však doznat, že mě tehdy film v "klubu náročného diváka" velmi oslovil. (11.06.2009)

Omlouvám se za ta slova, ale už dlouho jsem neviděl film o hovnu, jako je právě "Noc". Nelíbí se mi postavy, které jsou zde znázorňované, nelíbí se mi jejich životní styl a nelíbí se mi ani to, o čem vlastně snímek vypráví, protože je to o ničem. Tahle éra italského a francouzského filmu mi začíná sedět méně a méně. (07.04.2015)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)

Moc mě to nezaujalo, přestože mám náročnější filmy rád... (14.11.2006)

Noc je druhým dílem tetralogie citů Michelangela Antonioniho a volně navazuje na první film Dobrodružství. Antonioni zde dosáhl vrcholu své tvůrčí poetiky, jež klade důraz na pomalé tempo a namísto příběhu či dokonce akce se obrací do niter svých hrdinů, které naprosto stěžejně ztvárnili Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau. V kontextu "děje" nesoudržná, ale herecky fenomenální dvojice jde v tomto snímku za hranice běžných očekávání spojených s jejich hereckým uměním (např. Mastroianni jako milovník). Antonioni omezil zachycení časoprostoru na necelých 24 hodin filmového času, čímž nechává prostor pouze citovému, tj. vnitřnímu jednání postav, které není omezeno žádným narativním rámcem. Noc je strhující mistrovské dílo o vyčpělosti lásky v partnerském vztahu, neumění komunikace i skrytých touhách v duších jednotlivců. (12.10.2023)

Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. (07.09.2006)