Control
Control
Control
Réžia:
Anton CorbijnScenár:
Matt GreenhalghKamera:
Martin RuheHrajú:
Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, Joe Anderson, James Anthony Pearson, Harry Treadaway, Craig Parkinson, Toby Kebbell, Matthew McNulty (viac)Obsahy(1)
Anton Corbijn, který se vypracoval na tvorbě hudebních videoklipů předních světových kapel, se pustil do biografického dramatu o svém oblíbenci Ianu Curtisovi, legendárním frontmanovi post-punkových Joy Division. Snímek s bohatou hudební složkou podle knižní předlohy Curtisovy manželky zaujme i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (361)
A dost možná časem, až vstřebám nabité emoce, něco sem i smysluplného napíšu. ()
Hudba, která mi sice není blízká, ale škoda ho, kluka... Podařená pocta. Navrch geniální kamera - co záběr, to skvělá fotka... ()
,,Existencia. Čo to znamená? Žijem ako najlepšie viem. Minulosť je teraz súčasť mojej budúcnosti. Prítomnosť je dobrá bez uvažovania." ()
Joy Division, glam rock .. Myslím si, že hudba a pocity člověka, jsou tu dokonale ukázány! ()
O Curtisově životě film vypráví bez vyšponovaného patosu, zato lidsky a pomocí působivých obrazů. Skladby Joy Division jsou navíc i po letech síla: jestli je neznáte, máte skvělou příležitost je objevit... ()
O příběhu skupiny Joy Division a především jejich frontmana Iana Curtise jsem už slyšel, avšak bylo na čase se podívat na tento film, abych se do toho více ponořil. Je to natočeno celkem minimalisticky, v odstínech šedi, takže to působí ponuře a depresivně podobně, jako jejich hudba. A ta byla hodně založena na životě zpěváka Iana. Ten byl nepochybně talentovaný, nebyl to typický rebel a neurvalec, a jedním z možných důvodů je, že to bylo kvůli jeho nemoci - epilepsii, která ho značně omezovala v životě rockového hudebníka. Sice to byl bigamista a měl jednak manželku Debbie a také přítelkyni Annik, která byla samozřejmě hezčí, občas si vypil a kouřil dost cigaret, ale dle filmu se tvrdším látkám úspěšně vyhýbal. Neměl to tedy moc jednoduché, jeho kapela měla dost porozumění, jeho žena se jej snažila podporovat, ale přesto to nestačilo k tomu, aby byl odvrácen jeho smutný konec. Mladý talent na začátku kariéry, která mohla klidně trvat až dodnes, v souboji s tvrdou a neúprosnou realitou bohužel prohrál. Nahlédneme také do punkrockové anglické scény 70. let a poslechneme si kromě Joy Division také Sex Pistols nebo Clash. Ian Curtis je sice už 40 let po smrti, ale punk nikdy neumře! Jo a to, že jejich manažer musel podepsat smlouvu svou vlastní krví bylo podle mě z jejich strany dost krutý a zachovali se jako namyšlení blbečci. Ale to k mládí a punku asi taky patří. ()
Lehce nadprůměrný black&white životopisný film s ne-docela režisérsky konkrétní koncepcí ale nadstandardním výkonem Sama Rileyho v hlavní roli; pár srdceryvných scén, nekonečný boj začínajícího umělce s nedostatkem financí /i vnitřními démony a epilepsií/ a rodinou na krku, touha po "čerstvém vzduchu" ... Mně osobně částečně cizí ale přesto výborná punková muzika v live verzi. ()
Česká filmová distribuce je jednou z nejhorších v Evropě. Posledním důkazem je film Control, který se do českých kin chystá 13. března, což je rok od premiéry. Film, který je v zahraničí velmi oceňován, nedokázali ale do svých programů zařadit ani na letních filmových festivalech (s výjimkou jediné projekce na Filmové škole). Když se ale film neobjevil v programu festivalu "Music on film, film on music", bylo mi opravdu do breku. Možná chyběl proto, že jej nepochválil Steven "na stará kolena jsem trochu infantilní" Spielberg. Nemíním se tady pitvat v tom, jak je tento film skvělý, vše naleznete totiž zde: http://www.premiere.com/moviereviews/4166/control.html. Spíše bych rád české distributory ujistil, že Control je film, po kterém si z kina něco odnesete. A nemyslím tím oteklá víčka, když se je snažíte dvě hodiny zavírat před těmi zvrácenostmi co se dějí na plátně. ()
Ačkoliv tvorbu Joy Division neznám, tenhle film mě fakt chytnul a to tak, že za dvě hodinky jsem se ani chvilku nenudil. Zpočátku je film samý černý humor, až s přibývajícím časem začne přituhovat. (ve chvíli, kdy se Curtis začne odcizovat těhotné manželce a nemůže se rozhodnout mezi ní a novou láskou Annike). Černobílá dodává snímku jakoby na až dokumentární autenticitě přestože se nejedná o trhané záběry alá Blair Witch, ale je znát ruka zkušeného filmaře / klipaře. Pevně doufám, že podobně kvalitní film jednou vznikne o Nirvaně resp. Cobainovi. ()
Joy Division jsem až do nedávné doby neznal, do povědomí se mi dostali až při nedávném "manchesterském dnu" na Radiu 1 (myslím, že to bylo právě u příležitosti uvedení tohoto filmu do kin). Ale nemyslím, že je na škodu, když člověk nezná hudbu kapely a život jejich tvůrců zpaměti. Alespoň nemusí být neustále ve střehu a číhat na chyby. Naopak může snímek působit jako pobídka se s Joy Division seznámit. Na druhou stranu se určitá míra znalostí zřejmě předpokládá, protože ne vše je zcela osvětleno a místy to na mě působilo lehce zkratkovitě. I jako nefanoušek však musim říct, že se film opravdu povedl. Vynikající je atmosphere, kamera i herecké výkony. Nakolik film vystihuje ducha písní od Joy Division, nedokážu tak úplně posoudit, ale můžu říct, že i tak posledních pár minut jsem seděl jako přmražený. ()
anton corbijn je geniální fotograf, a soudě podle tohoto snímku, i velmi talentovaný režisér. co mi bohužel vůbec nesedlo, je skupina joy division. respektive ian curtis. riley jej zahrál skvěle a já se jen nestačil divit, jaký to byl nesympatický, zbabělý, depresivní podivín. ()
Moc dlouha stopáž tomuhle černobílému snímku nesluší. ()
Anton Corbijn je především fotograf. A na tomhle filmu o frontmanovi jedné z nejzásadnějších kapel minulého století je to hodně vidět. Corbijn si dokáže počkat tu správnou dobu na ten správný okamžik, a natočit to ze správného úhlu. A ještě výsledku vtisknout duši a originalitu. ()
Miluju Joy Division a řek bych, že Corbijn také, jinak by nenatočil takový příběh o vzácnem talentu, náboji, zaujetí ale také strachu, ztracení a beznaděje. Přesně takový film, jakou hrají Joy Division hudbu. Každá minuta byla nádherná. Černobílé provedení prostě nejlépe vystihne atmosféru kolem Curtisova života. Nemluvě o tom, že Rileyho ztvárnění Curtise mi přišlo věrohodnější než jak byl nastíněn Curtisův charakter v 24hour party people. Ty básně jsou... ()
Sam Riley umělce prostě zvládá "za jedna". Stejně bravurně jako zahrál Sala Paradise (alter ego spisovatele Jacka Kerouaca) v Na cestě, mu v Controlu sedla postava Iana Curtise, zpěváka postpunkových Joy Division. Roli nastudoval pečlivě, což je vidět především v pohybové choreografii při koncertech, v simulaci epileptických záchvatů a v prožívání depresí. Líbí se mi také komornější přístup zpracování a černobílý obraz, oboje dodává již takto tragickému Curtisovu životu ještě větší ponurost a je snazší vžít se do jeho psychiky. Pokud vás Control zaujme, doporučuji shlédnout ještě Nonstop party, zpracovávající v první třetině stejné téma a pokračující od kapely Joy Division k z ní vzniklým New Order a dále až k taneční hudbě. Nonstop party a Control = jednoznačných 5 hvězd. ()
Na film jsem se tak koukal z povinnosti vůči kapele Joy Division. Né že bych byl jejich skalním fanouškem, ale některé songy mi prostě utkvěli tolik v hlavě, že jsem si ji celkem oblíbil. Nicméně celý film je takový dosti nudný, ona celá postava Ian Curtise je taková nudná! Takový geniální vášnivý flegmouš, který ve svých letech neměl ani nejmenší potuchu, co od života očekává. Na druhou stranu jsem splnil svojí "fanouškovskou" povinnost a nyní můžu tak zhruba říci, kdo že to vlastně byl Ian Curtise. 60% ()
Před shlédnutím filmu jsem Joy Divison znal pouze jako předchůdce velmi známé a mnou oblíbené kapely New Order. Právě proto mě napadlo si doplnit mezeru ve vzdělání a naposlouchat něco z jejich rané tvorby. Jejich hudba je úplně jiná, než pod vedením Bernarda Sumnera - temná, těžká, depresivní. Díky tomuto filmu se mi podařilo plně vžít do postavy Iana Curtise, a co víc - dokonce najít pár společných rysů. Když toho člověka umíte pochopit a vcítit se do něj, pak vás jeho hudba začne oslovovat úplně jiným způsobem. Dostat se do psychické nepohody vyúsťující v deprese je tak strašně jednoduché, i když v tomto případě hodně vzala za své i proradná epilepsie. Za zmínku stojí porovnání skutečných Joy Division z živáků, kde bych nepoznal rozdíl mezi Ianem Curtisem a Samem Rileym - naprosto precizně ztvárněná postava do sebemenších detailů! Závěrečná scéna se skladbou "Atmosphere" je přímo devastující a přesto opět nádherná. ()
Nejlepší je na tom ten hudební doprovod. Jinak ten film funguje snad jen v první polovině, uhrane vás ten vizuál, ale postupně zjistíte, že to není nic světoborného. Hlavně jde ten film dolů, jak dějově, tak atmosférou, tak zejména hereckými výkony. Ale zase jsem si pustil po dokoukání celé Joy Division, od kterých jsem znal doposud jen jednu píseň, a je to fakt pecka. ()
3 a půl hvězdičky. Obrazově a herecky skvělé. Zbytkem si nejsem tak jistý. ()
Nedokážu posoudit, jak může film působit na diváky nedotčené hudbou Joy Division. Možná jako průměrný životopisný snímek. Pro mě, jakožto jejich velkou fanynku, to byl hluboký zážitek. Sam Riley byl dechberoucí jako Ian Curtis. Ještě že Joy Division dělali zrovna takovou hudbu, protože se k filmu dokonale hodí. ()