V Bruggách

Zajímavé drama, pozvolna se rozjíždějící mě hned od začátku nechytlo. Nepochopila jsem, že se nájemnými zabijáky mohou stát takoví nekňubové. Ovšem, když se do příběhu prolnuly vzpomínky na nepodařenou akci v kostele v Londonu, přehodnotila jsem svůj závěr. Odprásknout někoho není jen tak, na to musí mít člověk žaludek, horší pak je, když vás dožene svědomí a vy se snažíte od něj utéct s nabitou zbraní u spánku. Celé to zní jako šílená dráma, ale při pohledu na ty dva jak se jeden z nich (Alastor Moody) nemůže nádhery starobylého belgického města dostatečně nakochat a druhý tímto nuceným pobytem zde neskutečně trpí, je fakt vtipný. Celé to vkusně doplňují "Fleur Delacour či Ten jehož jméno se neříká". (10.08.2014)

Nešťastná volba povolání vás může přivést leckam, v případě nejhorším až do rozkošné „prdele světa, kde i trpaslíci musí brát drogy“. Pravdou je, že v gotických zákoutích Brugg nečíhají jenom výjevy (jako od) Hieronyma Bosche, při nichž váháte, jste-li jenom v očistci nebo již v pekle, ale také dívka nemudlovsky čarokrásná, která vám s trochou štěstí více dá, než vezme. A to jsou právě ty okamžiky, kdy s naprostou přesností víte, kde jste se octli, totiž v nebi. __ Synopse režijního debutu Martina McDonagha vybízí k představě třeskuté komedie, ke slovu „třeskuté“ mají ovšem nejblíže náboje dum-dum, jež rozprsknou váš mozek po dlažbě rychleji, než stačíte říct „teď se nedívej“. McDounagh s obratností chodce po laně balancuje na pomezí filmu smrtelně vážného a zabijácky vtipného. Což nám nepřetržitě dává najevo. Jeho snaha zvrátit každou potenciálně „jenom vážnou“ scénu ve scénu ne tak docela vážnou je místy trochu násilná a vede k tomu, že jenom čekáte, čím bude shozena serióznost dalšího výlevu emocí. Bezesporu zábavně. Precizní vypointovanost každé vtipně nepravděpodobné situace připomíná poslední film bratří Coenů. Jejich dvorní skladatel Carton Burwell navíc výraznou měrou přispívá k zahalení Brugg do (ne)pohádkově gotického hávu. Scén představujících „místo s atmosféru“ bylo na můj vkus příliš a navíc nemohu tvrdit, že by plnily svou funkci, V Bruggách povyšují nad rámec karnevalu šibeničního humoru především herci. Colina Farrella trápí takřka identické trauma jako v Cassandra’s Dream, ale zde působí mnohem přirozeněji a velmi zábavně se nedoplňuje s Brendanem Gleesonem (nechápu, jak vůbec mohli přežít společnou cestu do Brugg, ale o ní snad v jiném filmu…). O prvek nepředvídatelnosti je vyprávění v poslední třetině (zahrnující zároveň jeden z nejadrenalinovějších i nejvtipnějších killerských duelů) obohaceno třetím mužem do počtu, psychopatickým permoníkem Ralpha Fiennese. __ Můj vztah k téhle drsné komedii, urážející průběžně liliputány, gaye, černochy, Američany a obyvatele Brugg, se od prvních minut vyvíjel pozitivním směrem. Použil bych v této souvislosti nanejvýš neoriginální příměr s cizím městem, které zprvu nenávidíte a potom jej toužíte zas a znovu navštěvovat. Paradox tkví v mé obavě, že druhé zhlédnutí by v mnoha ohledech nedotaženým Bruggám na rozdíl od No Country for Old Men hvězdičku nepřidalo, nýbrž ubralo. Ale třeba se mýlím, moc rád bych se mýlil, protože něčím tak vtipným, drzým a nehollywoodsky krutým pro mne bylo naposledy Kiss Kiss Bang Bang. Apendix: : Co mělo znamenat to pobídnutí během závěrečných titulků „Nezapomeňte tento film ohodnotit na CSFD“? Další znak expanze POMObyznysu? (Black Box) P.S.: Obavy z druhého zhlédnutí byly zbytečné, krásně vynikla propojenost všeho se vším. 90% Zajímavé komentáře: POMO, Nuala (02.05.2008)

Skutečně "jiná" gangsterka, a rozhodně ne komedie, byť určitý humor a pár vesměs (velmi) černých vtipů tu je. Troufám si říct, že film nestojí na hercích - byť jsou jedním vrzem výborní a hrají každý svým způsobem přesně to, co je od nich potřeba - on totiž (překvapivě) stojí na Bruggách, a jak tu už kdosi napsal, jejich geniu loci. Nejpřiléhavějším popisem by asi byla "fucking strange fairy tale", abych dodržel "kodex" filmu. Za řekl bych nezapomenutelnou poetiku dávám Bruggám, totiž pardon, V Bruggách, 80%. A beru to jako svéráznou pozvánku, byť tam určitě nepojedu v zimě...radši. (08.05.2011)

Pro jedny nebe, pro druhé peklo, pro všechny očistec. Komorní existenciální gangsterka o vině, odpuštění a napravení, která se strhujícím způsobem vyvíjí od romantické turistické prohlídky vlámských krás až do pokřiveného boschovského plátna. Těžkotonážní otcovský výkon Brendana Gleesona, afektovaně dětinská kreace Collina Farrela a až starozákoně přísný Princip ztělesněný Ralphem Fiennesem – a kolem nich pečlivě vystavěné divadelní dialogy, fantasticky vygradovaná obraznost a intenzivní atmosféra, která úzce souvisí se způsobem, jakým filmaři využívají vlámskou gotiku. McDonagh staví na odiv svůj dramatický talent (místy je to vlastně spíš divadelní hra ve strhujícím filmovém podání), ale zároveň nijak neupozaďuje kouzlo filmové řeči (brilantní práce s dynamikou vyprávění). Ve výsledku se tak skromné Brugy rozrůstají do komplexní filmové metafory, jejíž boschovská pointa je stejně krásná jako mrazivá. Mohou tu padat jména jako Ritchie či Tarantino, ale to nic nezmění na tom, že McDonagh je neokázale a promyšleně svůj. P.S. Nevím proč, ale nějak ve mě vyklíčila touha, aby tenhle člověk někdy natočil bondovku... třeba s Colinem. (10.11.2010)

Netradiční, neholywoodské a příjemně nekorektní dílo povětšinou zdařile (i když místy trochu násilně) kombinující temné mafiánské drama cti s černohumornou krimikomedií, která jakoby z oka (nechci říct ono sexistické "z pera") vypadla Guyi Ritchiemu. In Bruges zůstává skromné pojetím (jedno staré městečko, pár postav a na první pohled jednoduchý příběh), avšak je o to sugestivnější v detailech. Postavy jsou dobře rozpracovány, dialogy mají náboj (a to nikoliv slepý) a Colin Farrell také předvedl patřičnou dávku charizmatu... Hodnocení k 5* nakonec převážily ony zmiňované charaktery, neboť - ač gansteři - vždy budu obdivovat muže, kteří si stojí za svými morálními principy... 9/10 (28.11.2008)