My Fair Lady

Muzikál s velkým M. V první řadě nabízí výborné herecké výkony. Audrey Hepburn je jako ušmudlaná, chudá a mírně hrubší prodavačka květin, stejně jako později krásná, vznešená a kultivovaná dáma naprosto kouzelná a nezapomenutelná. Ale i Harrisonův poněkud svérázný, starý mládenec či Hollowayův nefakčenko, pijan a otec v 1 sobě jsou dost přesní. Snímek dále zaujme kvalitní výpravou, nápaditými kostýmy a propracovanými dialogy (na jazykovou stránku se ve filmu vůbec klade důraz). No a hudba samotná...to je prostě paráda. Muzikál, romantika a komedie v jednom zde zkrátka a dobře funguje a plný počet je tak zasloužený. Jen ta velká a neodpustitelná kaňka v podobě přezpívání hlavní herečky...přitom snad každý, kdo se dostal v rámci bonusů k originálním vokálům, musí jistě uznat, že se její "nedokonalý" projev k roli právě perfektně hodil. Nicméně, z filmu mám i po opakovaných projekcích stále neobyčejně pozitivní pocit a délka stopáže, tedy 170 minut, mě už dávno nestraší. "Do toho Dovere! Hni tou velkou prdelí!" (09.01.2010)

Audrey Hepburn ve vrcholné formě a s její buranskou angličtinou dělá z filmu tak výjimečný zážitek, že bohatě přebije i úplnou absenci tanečních čísel a nevídaně naivní romantickou zápletku. Několik písní se skutečně vyvedlo a Rex Harrison hlavní hrdince poměrně zdatně "přicmrndává", ale řekněme si to upřímně..., když nestojí před kamerou Audrey, je to docela nuda. 75% (06.08.2013)

Ze začátku sem se vůbec nemohl prokousat a zapojit se do nahozelé atmosféry, ale potom co do hry vstoupila legendární vsázka - z lehké dívky na dámu - blo vše zajímavější a naplno sem si užíval pocit slastných písní a skvělých hereckých výkonů. Opravdu sem to nečekal muzikály pro mne moc nejsou. Režie naprosto úžasná, scénář velice dobrý, kamra nápaditá a zajímavé rozložení trhavých scén. (25.12.2006)

Příšerná příšernost, příliš dlouhé, statické a už ve své době neuvěřitelně zastaralé. Samotný muzikál má sotva dva zapamatovatelné hity, Cukorova filmová verze je jen platforma pro lingvistickou exhibici Audrey Hepburn a Rexe Harrisona. Mnohem radši vzpomínám na nastudování v HDK blahé paměti s Blanarovičovou, která za svou Doolittlovou získala Thalii. (18.12.2021)

(1001) Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici - Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici? A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to, že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn. Já na celém filmu považuji za nejcennější to, že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají. V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty? (A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.) Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě. (23.12.2007)