kleopatra

Jak mi byli nafoukaní mariňáci, co se pořád naváželi do mého miláčka Ripleyové, nejdřív protivní, pak jsem si jejich charaktery, dokonce i ty vyděšené a zbabělé, zamilovala - od Vasquezové (a jejího "konečného" řešení), přes Hudsona ("jestli jste nesledovali poslední Události, dostali jsme pěkně na prdel") až po Bishopa i holčičku, která přežila i když "neměla žádné zbraně a žádný výcvik". Jiné než Vetřelec, ale opět (a opět a opět) slastně napínavé a naprosto perfektní.

"Dej pryč ty pazoury, než tě nakopnu, až ti uletěji koule...Bylo to dost razantní?" ptá se Michael Dorsey alias Dorothy Michaelsová při konkurzu na roli ředitelky nemocnice v nekonečném soap opera seriálu, kam doputuje po sérii trapných pokusů ("mami, tati, strýčku Pete, něco se stalo s Piškotem, je asi mrtvý..."), aniž by doufal. Zatím dostával jen štěky nebo reklamy a k tomu je palice tvrdá (" ...měl jsi hrát půl minuty rajče, ale kvůli tobě přetáhli o půl dne frekvenci, protože sis nechtěl sednout"), takže mu nezbývá, než se probíjet životem jako číšník a bydlet s kámošem - autorem divadelních her, které nikdo nechce uvést (".....chtěl bych, aby do divadla přišlo jen pár lidí, kteří se právě schovali před deštěm, pár skutečných lidí, dokud taky nevyschnou"). Jak já ty dva - Hoffmana a Murrayho - miluju, jejich konverzace je rajská hudba pro moje uši. Tootsie je komedie, která dokazuje, jakou úroveň může komedie mít, ovšem když se k žánru přistupuje jako tady. Díky vynikajícímu scénáři se lze pobavit, poučit i dojmout, aniž by jedna postava shazovala druhou. Sydney Pollack odvedl obrovskou práci a rolička, kterou si tu uzmul, je jen malá úlitba bohům za takový výsledek. Jen obrovská škoda toho Oscara pro Hoffmana, to je snad jediná postvada na kráse perfektního filmu, ve kterém kromě těch dvou zazářila nejen Jessica Lange ale také Teri Garr a Charles Durning. Film z mé top5, který bude na každém dalším mediu ten nejopotřebovanější.

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky, ale kdysi slavná kapela, se nechá zblbnout, že to lze. A tak během svého reanimačního turné dostávají více či méně na čumák, tu od publika, tu od producenta, berňáku nebo je zradí tělesná schránka, která už horko těžko jede podle hesla "sex, drogy, rock'n'roll". I když je Still Crazy komedie o mužích a jejich krizích, já jako žena jsem se v ní mockrát našla a hodně se při těch "nálezech" zasmála i dojala. Rayi, klidně tím dortem flákni o zeď i příští rok, 50+ je jen číslo na kalendáři.

Životopisné filmy bývají nuda. Životopisné filmy o člověku, který stále žije, bývají ještě větší nuda. Tak, jak námět podle Tininy knihy zpracoval Brian Gibson, nuda ale není. Je to naporcované přesně, aby to nebyl suchý životopis chudé holky, kterou někdo objevil, udělal z ní hvězdu a pak trosku bez vůle a sebeúcty. Já Tinu vidím tak, jak jí Angela Bassettová ztvárnila v tomhle filmu (až na ty svaly): po každé, když jí osud nebo Ike uštědří ránu, zase se otřepe a jede dál - silnější a lepší. Srdcové hudební vsuvky, kvalitní herecké výkony, vystižení atmosféry té doby..... ingredience, pro které tenhle film mám moc ráda.

S muzikály to mám tak, že některé nezřízeně uctívám, z některých je mi špatně. Tenhle kousek, kde hraje Walter Matthau zakyslého starého mládence, který se nechá zblbnout fikanou ženskou, patří k těm zbožňovaným. Za co? Takže: geniální hudba, choreografie, v které se nepočítá jen s kroky, ale i s předměty a kostýmy: krásné fialové šifonové šaty ve "1,2,3" scéně v kloboučnictví, zlaté šaty ve vrcholné scéně s Louisem Armostrongem, jejíž dojemná kýčovitost mě pokaždé rozerve (a rozeřve), nápaditá režie a v neposlední řadě herci v čele s Barbrou, která je nejlepší minulou i budoucí Dolly Levi na světě.

Taky si vy, kdo tenhle muzikál milujete, říkáte "tahle je ta nejlepší" vždy při každé další písni? A podobně to dělám i s kostýmy, replikami i celými výstupy a nic samo není nejlepší, protože je to všechno nejlepší. Nedá se jinak, My Fair Lady je jeden z nejkrásnějších muzikálů, co znám.

Přestože jsem Návrat domů viděla poprvé jako malá a věcí neznalá holka, dopadl na mě přetěžce. Neklade totiž důraz na znalost politiky a dat, ale na emoce. Jane Fonda se na jedné z protiválečných demonstrací potkala s Ronem Kovicem, který ji inspiroval větou "ztratil jsem svoje tělo, ale získal jsem svoji mysl" k myšlence natočit film o válce bez války. Realizace trvala léta, napsání scénáře, který prošel několikero pery a dotvářel se přímo na place, předcházelo pečlivé sbírání materiálů. Volba režiséra se ukázala být prozíravou i když - zvláště pak u natáčení milostné scény - docházelo k názorovým třením s Jane. Hal chtěl, aby byl na vozík upoutaný Luke poněkud "zdravější", Jane chtěla opak - aby jeho zranění víc korespondovalo s jeho depresí a cynismem. Výsledek je decentní a vyložit si ho lze tak i tak. Podstatné je, že Návrat domů ukazuje, co za nabubřelými vlasteneckými řečmi a vyznamenáními není vidět - veterány, kteří odvedli svoje a "teď nezacláněj", jejich zraněná těla, pochroumané duše, ztracené iluze a strach z budoucna, kde se s nimi nepočítá. To drsné poznání se nevyhne ani vojákovi tělem i duší, jakým je Sallyn manžel, ani Lukovi, který byl na střední playboy a do Vietnamu jel jak na mejdan, ani samotná Sally není ušetřena, když si projde přerodem od důstojnické paničky po ošetřovatelku v nemocnici pro veterány, aby nakonec stála mezi dvěma poničenými muži. Film nás doslova přenese dík své atmosféře (k níž neodmyslitelně patří i písně Rolling Stones, Janis Joplin, Beatles a dalších) v čase, je nabitý emocemi, aniž by spoléhal na cokoli laciného a podbízivého, mobilizuje k přemýšlení a závěrečná Lukova řeč ke studentům je nesmírně úlevná. Návrat domů sklidil zaslouženě 3 Oscary a 5 nominací, Jane Fonda si nedala pokoj a děkovala za toho svého ve znakové řeči.

Film, který si můžete pouštět znovu a znovu a vždycky ho s odstupem času uvidíte jinak. Obecně vnímaný jako road movie, v mých očích jízda životem - kousek dopředu, kousek zpátky. Obě hlavní hrdinky mají více méně dost fádní život a před sebou žádnou radost, takže sednout do auta, jet kamkoli a chvíli si svobodně o sobě rozhodnout jim přijde v ten moment jako velké dobrodružství. Dominantní Susan Sarandon a vyjukaná Geena Davis se za pár dní v autě pod vlivem událostí změní tak, že cíl jejich cesty, ač neodvratný, působí jako osvobozující metafora.

Snídaně u Tiffanyho je jeden z mála filmů, které si notoricky pouštím, zaručeně v něm znovu objevím a zcela jistě se dojmu, i když si to předem zakážu. Holly je totiž úkaz, ale nebyla by jím, kdyby nebylo Audrey Hepburn - herečky z generace těch, které už se dnes nerodí. Její postava je dojemná i v situacích, kdy se chová sobecky a hloupě. Chodí si svoji koblihu posnídat před výlohu obchodu, kde nakupuje smetánka a doufá, že na ni ulpí trochu toho lesku. Hraje si na dámu, ale pod tou načančaností je obyčejná holka, která má sice zlaté srdce, ale zatím si ještě plete dojmy s pojmy a bláhově věří, že věcičky jí udělají šťastnou. Krásný, opravdu krásný film!

Jsou sice singles, ale ne samotáři ( a Samotáři už vůbec ne), hledají lásku a vztah s různou představou, co mu jsou ochotni dát a co od něj čekají. Film, který se C.C. opravdu velmi povedl. Skvělí herci v nadčasových situacích s nadčasovou hudbou Alice in chains, Soundgarden a Pearl Jam.