Deň po

Pôsobivo spracovaný film, predkladajúci divákovi víziu atomového holokaustu na Zemi. Konflikt svetových mocností, ktoré vlastnia jadrový arzenál, môže vypadať presne takto. Ja len dúfam, že si to nikdy neoverím v reálnom živote. Keď začnú vybuchovať atómové bomby je koniec všetkému. A pre tých čo prežijú bude "deň potom" len beznádejným peklom. To je posolstvo tohto film. Peace! **** (11.02.2008)

Aj tomuto údajne katastrofickému filmu som musel ubrať jednu hviezdičku. Nie preto, že by filmové spracovanie témy bolo až také nekvalitná, ale za posolstvo, ktoré film divákom vysiela. O globálnej termonukleárnej vojne je možné nakrútiť iba film ukazujúci rozdielny čas a spôsob umierania. Všetkých, nie iba v mieste, ktoré si ako vzorku vybral scenárista s režisérom. Všetky filmy, ktoré som na tému globálnej termonukleárnej vojny videl majú spoločný nedostatok v tom, že na takúto vojnu pozerajú očami I. a II. svetovej vojny. Ale vojna, o ktorej je tento film, sa nedá nielen vyhrať, ale ani prežiť. A všetci, ktorí tvrdia niečo iné iba prispievajú k akceptácii názoru, že by sa to mohlo skúsiť, že to možno nebude také zlé, ako sa o tom, píše. Tragédiou je, že každá civilizácia má v sebe zakódovanú schopnosť sebazničenia, pretože disponuje silami, ktoré nedokáže nielen ovládnuť, ale ani pochopiť. (02.02.2019)

Předně bych rád varoval všechny, kteří se na Den poté teprve chystají: Vyhněte se dabované verzi. Ohavnější české znění jsem dlouho neslyšel. Nicméně i přes tohle zprznění jsem film dokoukal - je to totiž jeden z těch snímků, které by mě upoutaly snad i bez zvuku. Čert vem, že nás úvodní hodinu seznamuje s postavami, které kromě lékaře Jasona Robardse vlastně za jakékoliv vykreslování ani nestojí, protože když "TO" po padesáti minutách přijde, člověk už jen tají dech, spolu s postavami sleduje startující rakety a po ohromném (a trikově skvěle zvládnutém) úderu se seznamuje s jeho hrůznými následky. Není to hezký pohled. A ten závěr... Brrrrr. (28.04.2012)

Film by sa mal volať Deň pretým a deň potom. "Predel" v strede nielen delí film na dve polovice, ale na dve štylisticky aj naratívne rozdielne polovice. Z tej prvej sa inšpiroval určite Greengrass v United 93. Dokumentaristiky ladené zábery z ústredí a armády, správy v rádiu, znejúce ako náhodný podmas v pozadí a žiadne prestrihy na udalosti v Európe. Popravde, takto je to omnoho napínavejšie. No a potom, potom nasleduje peklo. Je jedno, aký vzťah sme si vypracovali k postavám v prvej polovici, Meyer je nekompromisný a ukazuje tváre a telá tak, ako by vyzerali v reáli. Ak niekto oslepne, tak zázračne sa mu zrak nevráti. A niekde v pozadí stále visí otáznik, že keď sme to jednému národu raz spôsobili aj my, či len nebola otázka času, kedy sa to stane aj nám. Nie náhodou je jedna z dôležitých postáv Japonec.. (06.04.2016)

Den poté byl jednou z největších událostí v americké televizi. Málokdy se na obrazovkách objeví tak nekompromisně intenzivní televizní film, který by vyděsil tolik diváků. Podíl na tom má ale částečně i to, jakým způsobem byl film tehdy v televizi prezentován. Již několik měsíců před vysíláním připravovala televize diváky na to, že uvidí něco zásadního. Film po scéně jaderného útoku neobsahoval žádné reklamy, po jeho vysílání ho doprovázely diskuze o tom, co diváci právě viděli, a vedle toho televize zřídila horké linky s připravenými poradci. Podstatně sugestivnější zážitek o jaderné hrozbě je nicméně o rok novější britský kvazidokumentární televizní film Threads. (16.07.2003)