Vlákna

Velmi drsný a depresivní pohled na svět, kterak by vypadal a nejspíše i fungoval po následcích nukleární války. K čemu všemu ty americké, moderní, velkorozpočtové post-apo spektákly, když stačí jeden britský, zdánlivě malý, starší televizní film? Tíživá atmosféra, těžknoucí vzduch prosycený radioaktivitou, pachem nákazy, nemocí a umírajících. Prosycený rozkladem a rozpadem společnosti. Lidé potulující se mezi troskami jako duchové, kteří už zapomněli, jak vypadá jejich domov. Zástupy lidí s prázdnými tvářemi, z nichž už vyprchaly veškeré emoce. Lidé bez minulosti a bez budoucnosti. Co bude dál? (08.03.2013)

Tento film je ze skupiny těch, které vám vážně nedají spát, kdykoliv si na ně vzpomenete a vzpomenete si často. Myslím, že je to ten nejlepší horor, jakej jsem kdy viděl včetně těch, co jsem viděl před desátým rokem života. Už jen proto, že to není hororovej žánr. Nejenže režisér zvolil dokumentární styl, on navíc ani nijak nezakrývá, co by se stalo. Vůbec nepoužívá hudbu, ale ticho, které je však mnohem zvučnější než nějaký randál. srovnání stavu před a po je tím hrůznější, že k filmu ještě promlouvá vypravěč a většinou říká statistické údaje (jako třeba z populace Británie zůstane po 10 letech sotva 11 milionů apod). Ukazuje všechno bez nějaké laciné roušky cenzury a když už něco neukáže naplno, je to jen proto že to prohloubí temnotu a hrůzu ještě víc. Proč má postava říct, že na jih od města je její žena a že už pravděpodobně dávno umřela na spad, když se to dá vyjádřit jedním záběrem na unaveného zlomeného muže stojícího u mapy v pozadí za fotkou jeho manželky na stole. Proč ukázat vraždění a rabování při jeho konání, když to lze vyjádřit slovy tří maníků vylézajících z něčího krytu: "To je puch!" Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl vážně chuť jít vykopat protijadernej kryt a natahat si tam jídlo, pití, generátor, akumulátory, recyklátor vody a vzduchu, zbraně a neprůstřelný vesty a protijadernej oblek a jánevímcoještě, protože je lepší být připraven, i kdyby to nenastalo. A doufám, že nenastane. Myslím, že v případě atomové války, která by vypadala jako tato (dopadlo bomb za 3000 megatun a vytvořilo 600 milionů tun spadu) by platilo heslo: Kdo umře, vyhraje. Nebo kdo se narodí padesát let poté, možná bude žít. Protože to, že přežijete dopad atomové pumy nic neznamená, vůbec nic. Následující roky a desetiletí by byly strašné. Vůbec se nedivím, že to v Británii stáhli. Ve studené válce a když se politici furt někde mleli, brzy by lidé zpanikařili. Navíc to není nejen pro děti, ale ani pro slabší povahy. Když to srovnám s filmem Den poté z roku 1983, tamto je proti tomuto jako čajíček, jako zápalka proti atomovce, jako líh proti dvanáctileté skotské. Ještě jedna poznámka. Možná si říkáte, že jsem nějaká emocionální troska či duševně nestálý či hysterický člověk, kterého vyvede z míry cokoliv. Nejsem. Ve skutečnosti mě z míry nevyvede nic (kromě novýho dabingu). (12.04.2006)

Beznádej a depresia . U tohto filmu je výhodou byť dobre najedený ! Ak by k niečomu takému malo dôjsť , budem mať okolo krku zavesený v zálohe otvarák na konzervy . Scénka s pôrodom ... brrrrr . Je to jeden z najpekelnejších apokalyptických filmov , ktoré som doposiaľ mal možnosť vidieť ! (23.08.2010)

Dlouho jsem nečetl úsměvnější výtky než "není tu kanibalismus a organizované loupeživé bandy, tak jakápak realistická apokalypsa". Dámy a pánové, tohle není Mad Max ani Fallout, a není to ani žádná akční slátanina s hošany v ostnatých Lederjacke. Tohle je jeden z vrcholů pána, který se dokázal vybičovat k velkému výkonu v opravdu různorodých žánrech. Posuďte sami - tohle, Osobní strážce, a do třetice čerstvá Temple Grandin... what the hell? Ale zpět k věci - nikdy jsem neviděl tak dokonale přesně a suše popsanou nelítostnou realitu nukleárního holocaustu. Forma hraného !!!televizního!!! polodokumentu s hodnotícími textovými zprávami na obrazovce a občasnými hlasovými vstupy "komentátora" působí v kontextu snímku, kde v souladu se skutečností není vyvolených hlavních postav, které zkrátka musí přežít, svou odtažitostí nepoměrně řezavěji než "normální film". Přesvědčivost vyobrazeného dění je podpořena profesorskou prací s vypuknutí války předcházejícím napětím gradovaným až k nevyhnutelnému hlavnímu úderu, který pro změnu korunuje špičkově načasovaná absence zvuku, aby poté následovaly jen náznaky osobních děsů a očekávané brutality rodícího se Nového Světa s laboratorně přesně dávkovanou intenzitou, vyvolávající v divákovi neskutečné mrazení a nefalšovanou bolest z poznání nepřikrášlené pravdy. Už dlouho mě žádný film nezdeptal tak jako tento, kde můžeme sledovat degeneraci naší úchvatné vysoce specializované a provázané civilizace v úseku několika málo let zpět na úroveň středověku se vším, co k tomu patří, zejména s dětmi neznalými slov a vlastně všeho kromě svých základních životních potřeb. To, že film zdobí výborné herecké výkony, je lichotkou jen díky síle, kterou Vlákna mají - tehdy patnáctiletá Victoria O'Keefe alias malá Jane a její nikdy neslyšený řev hysterické hrůzy a bolesti jsou toho nejsilnějším důkazem, stejně jako finální ukázkou mistrovského střihu posledních sekund jakéhokoliv snímku. Budiž ukázkou ironie tohoto světa, že Victoria zemřela v pouhých 21 letech. Nedivím se, že se film v zemi svého vzniku vysílal během dvaceti let jen třikrát, je to opravdu nevídaně silný kus, bezvýhradně prostý pozitivní nálady. Právě kvůli takovým dílům má internet smysl - jak jinak by se s tímto hnusným výchovným skvostem mohlo seznámit takové množství lidí, když žádná smyslů ještě ne zcela zbavená vláda (o sledovaností vázaných televizních stanicích ani nemluvě) nemůže podporovat něco, co tak dokonale vymaže přiblblý úsměv z jalové tváře "průměrného občana" lačného "nenáročné lidové zábavy". Pokud chcete dokonalou ukázku naučného filmu s nespornou historickou hodnotou, tady ho máte. A já tu mám 90% a jednoznačné doporučení - pouštět dětem ve škole v hodinách dějepisu a společenských věd, ale nejdřív na střední škole. Kdosi tu trefně poznamenal, že Threads jsou dokonalý horror - nelze než souhlasit, s poznámkou, že už asi vím, jak se ve své době cítili čtenáři Poea nebo Mary Shelleyové. (20.01.2011)

Působivý, přesvědčivý a takřka dokumentární snímek, který i přes svůj poměrně pokročilejší věk neztrácí nic ze svého poselství či chcete-li: varovný prst, jenž tímto filmem Mick Jackson hrozivě vztyčil, zůstává stále ve vzduchu. V naprosto realistickém až pedantickém zpracování je zobrazen stav společnosti v době vážné krize, jež předchází atomové válce, její vlastní průběh a následná léta po ní, která jsou doprovázena tragickým úpadkem společnosti ve všech myslitelných významech. Počínaje národním hospodářstvím a vzděláním (důležitým pro rozvoj jakékoli společnosti) konče. Nedostatkem napětí film rozhodně netrpí. Především díky všudypřítomné televizi a novinovým titulkům je divák vtažen do atmosféry celosvětové krize, která je zde sice vyvrcholením studené války, ale lze ji chápat univerzálně a zasadit si ji klidně do současného geopolitického kontextu. Ostatně v tomto snímku je jádrem sporu Irán, který dnes hraje též nezanedbatelnou roli v tvorbě mezinárodního napětí... Co bych osobně filmu vytknul, je (když odhlédnu od pochopitelných úskalí televizního zpracování) jeho občasná přehnaná doslovnost. Komentátorův hlas nás s pomocí psaného titulku informuje o účincích atomového výbuchu, které jsou vzápětí polopatisticky dokumentovány detailními záběry, čímž se sdělení zdvojuje a alespon na mě to místy působilo dojmem amatérské režie. Kromě toho mi tam chyběl pokus o zobrazení (případně jen letmé zmínce) o mezinárodní pomoci, která by jistě v následujících letech po vlastím útoku následovala a katastrofu alespon trochu zmírnila. Nechce se mi věřit, že by v tom mezinárodní společenství Anglii nechalo samotnou (pokud by samo nebylo terčem podobného útoku). Přesto jsou Vlákna výborným příspěvkem k protiválečným filmům, kterých není nikdy dost, třebaže (bohužel) jejich dopad na zabránění dalším a dalším konfliktům je nulový... (17.09.2008)