Quint

Praštěnější a humornější než předchozí filmy z Carpenterovy volné apokalyptické trilogie (The Thing  a Prince of Darkness), ale nihilističtější, cyničtější a pesimističtější. In the Mouth of Madness je poctou H. P. Lovecraftovi a jeho příběhům kosmické hrůzy. Lovecraft se často opíral o zakázanou knihu jako o zdroj nevýslovného zla. Zde čtení knih hororového spisovatele, který je tak populární, že jeho fanoušci vyznávají vlastní „náboženství“, vyvolává ve čtenářích vražedné šílenství a s ním i lovecraftovskou invazi nestvůr. Carpenter ale film pojal jako meta horor o tvůrčím o procesu, mechanismech používaných k oslovování mas a fanouškovské oddanosti, která vás může nebezpečně pohltit. Fikce a realita se tu prolínají a zlo roste, když lidé ztrácejí schopnost rozeznat rozdíl mezi realitou a fantazií. Tvůrce uměleckého díla nakonec ovládne celý svět. Carpenter se přitom rafinovaně vysmívá konzervativním debatám o tom, že čtení knih nebo sledování filmů může vést k násilnému chování. Celý příběh je totiž záměrně absurdní a ambivalentní (vyprávěný z pohledu pacienta psychiatrické léčebny). Sam Neill prý ke své roli extrémně cynického a pohrdavého antihrdiny přistupoval jako ke komediální. Na druhou stranu jde o jeden z mála filmů, kterému se podařilo přenést na plátno lovecraftovskou kosmickou hrůzu z něčeho, co nás přesahuje, byť nejde o adaptaci žádného z Lovecraftových děl. In the Mouth of Madness je jedním z nejpodceňovanějších, vizuálně nejnápaditějších a vypravěčsky nejkomplexnějších Carpenterových filmů, který spolu s podobně sebereflexivní Cravenovou Novou Noční můrou z téhož roku předcházel pozdější vlně postmoderních hororů, nastartovanou Vřískotem.

Vládce temnot je v podstatě Carpenterova lovecraftovská variace na jeho druhý film Přepadení 13. okrsku. Postavy jsou tentokrát obléhané okolní hrozbou v kostele místo policejní stanice. A zatímco Přepadení bylo moderní verzí westernu Rio Bravo Howarda Hawske, tak Vládce temnot vzdává hold nejen Lovecraftovi, ale i scenáristovi Nigelu Knealovi, především jeho filmu Quatermass and the Pit. V obou filmech vědci objeví v podzemí mimozemský objekt, který má psychický účinek na lidi. Zde skupina vědců prozkoumává prastarý kanystr s tekutou mimozemskou formou života, objevený ve sklepě kostela. Film neotřelým způsobem kombinuje prvky sci-fi a hororu s náboženskými tématy a teoriemi kvantové fyziky (kterými byl Carpenter tou dobou fascinovaný) a stírá hranice mezi vědou a duchovnem. Jedna z hlavních postav prohlašuje: „ve vesmíru sice existuje řád, ale ne takový, jaký jsme si představovali.“ Dobro a zlo je tu spojováno s konceptem hmoty a antihmoty a Satan je zdejším vědeckým týmem popisovaný jako „antibůh“, který je kosmickou silou mimozemského původu, což je docela neobvyklý nápad. Celý film je mistrovská lekce v budování atmosféry a očekávání blížící se zkázy, ale bohužel nedokáže udržet diváckou pozornost po celou dobu. Snaží se nás děsit z velké části intelektuálně a vytvářet pocit existenciálního strachu, ale po nějaké době začne trochu nudit zdlouhavými monotónními scénami, v nichž skupina nevýrazných postav jen zírá do počítačových monitorů a hloubá nad tím, co se děje. Vždycky, když se něco dramatického stane, tak film dokáže oslnit lacinými, ale imaginativními efekty popírajícími zákony newtonovské fyziky, ale pak se zase vrátí k suchým dialogům. Za mě nejslabší část Carpenterovy apokalyptické trilogie, ale pro režisérovy fandy povinnost.

Asi nepřekvapí, že ve filmu, který se jmenuje The Severed Arm, bude hrát roli minimálně jedna useknutá ruka. A hned úvodní scéna v márnici, kde někdo mrtvole usekne ruku, a vzápětí se objeví všeříkající titulek "The Severed Arm", potvrdí, že film dostojí svému názvu. The Severed Arm je neprávem zapadlý béčkový proto-slasher, který není tak úplně pitomý, jak by se mohlo napohled zdát. Začátek, kde skupinka přátel uvízne v jeskyni, je překvapivě mrazivý a připomíná syrové survivalistické filmy jako Alive (film byl natočený krátce po událostech v Andách, o kterých Alive pojednává). Nejpozoruhodnější na filmu ovšem je, kolik se v něm vyskytuje prvků, které známe z pozdějších slasher filmů, považovaných za zakladatele tohoto subžánru. Nechybí tu scéna "volající volá z vašeho domu" (jako v Black Christmas) nebo subjektivní pohledy slídícího útočníka (jako v Halloweenu) a vražedné šílenství tu jako v každém správném slasheru vyvolalo trauma z minulosti. Na druhou stranu se film od běžných slasherů v několika aspektech liší. Cílem ústředního padoucha není zabíjet, nýbrž usekávat obětem ruce. Oběti nejsou žádní teenageři, ale muži ve středním věku. A není mezi nimi v podstatě žádný klaďas (všechny si víceméně zaslouží být terčem odplaty). Režie je vcelku nenápaditá, ale po vypravěčské stránce jde o poměrně invenční film s úchvatně dekadentní atmosférou a skvělou morbidní závěrečnou pointou.

John Carpenter se stal filmařem, aby natáčel westerny, nicméně v době, kdy prorazil, byl tento žánr již téměř mrtvý. Jeho tvorba se tak vydala jiným směrem. Přesto je westernem velmi ovlivněná. Upíři (spolu s Duchy Marsu) ze všeho nejvíce. A to nejen svými westernovými vizuály vyprahlé krajiny amerického jihozápadu (v případě Duchů zase vyprahlé krajiny Marsu). Jde v podstatě o upírskou verzi Peckinpahovy Divoké bandy. Místo bandy psanců je tu banda bezcitných upírobijců, které také spojuje vzájemný respekt a vlastní kodex. Hlavní hrdina je pak typický carpenterovský cynický drsňák (překvapivě dobře obsazený Jamesem Woodsem), který svým naštvaným tvrďáctvím předčí i samotného Snakea Plisskena. Zatímco většina Carpenterových filmů byla ovlivněna Howardem Hawksem, tak tenhle je především poctou Samu Peckinpahovi. Akční scény jsou mnohem frenetičtější a rychleji stříhané než je u Carpentera zvykem a místo „krvavého baletu“ postřílených kovbojů v Divoké bandě se film opájí „ohnivým baletem“ upírů explodujících na slunci (ústřední banda je loví doslova jako ryby na navijáku a vytahuje je ze tmy ven na světlo, kde vzplanou). Pochopitelně tu najdeme i inspirace jedním z nejoblíbenějších Carpenterových filmů, Hawksovým Riem Bravem (např. v závěrečné bitvě ve věznici). Upíři jsou prvoplánový, repetitivní a předvídatelný film. V žádném případě nejde o strašidelný upírský horor. Místo toho vás čeká solidní nášup násilné, stylově natočené macho akce s chlapáckými hláškami a drsným smyslem pro humor. Přiznám se, že když jsem film viděl po mnoha letech podruhé a bral jsem ho již jako western a ne jako horor, líbil se mi mnohem víc.

Původně studentský film Johna Carpentera, který se po pár úpravách a dotáčkách podařilo uvést do kin, kde se setkal s téměř nulovým zájmem, ale později si získal kultovní status. Temnou hvězdu málokdo zná, ale ve své době šlo o dost průlomový film, který byl takovým protipólem k tehdejším sci-fi filmům. Členové posádky titulní vesmírné lodi nebyli žádní dobrodruzi objevující nové světy. Byli to znudění a nezodpovědní flákači, kteří si vzájemně lezli na nervy a vykonávali úmornou a monotónní práci. Obvyklé sterilní interiéry vesmírné lodi z dřívějších sci-fi filmů tu nahradily kajuty plné nepořádku a orchestrální hudbu nahradilo country. Údajně šlo i o první film, kde byl vyobrazen skok hyperprostorem, který dobře známe např. z pozdějších Hvězdných válek. Najdeme tu spoustu podobností s pozdějším Vetřelcem, který podobným způsobem odromantizoval život ve vesmíru a na kterém se také podílel scenárista Dan O'Bannon, jenž byl v obou případech nařčen z toho, že vykradl It! The Terror from Beyond Space. Neschopná, dysfunkční posádka vesmírné lodi a humor spojený s filozofováním byli zase zásadní inspirací pro sci-fi sitcom Červený trpaslík. Film nijak nezapírá svoji lo-fi výpravu (zdejší mimozemšťan vypadá jako nafukovací míč), ale na to, s jak omezenými prostředky ho Carpenter a O'Bannon natočili (interiéry lodi byly vyrobené z krabic od bot, kontrolní panely z tácku na led a helmy z dětských hraček), výsledek působí poměrně realisticky a skutečně máte pocit, že se nacházíte v kosmické lodi. Temná hvězda dokáže filmové fajnšmekry dodnes pobavit svou psychedelickou atmosférou, slapstickovým humorem a vtipnými dialogy (především nezapomenutelným filozofickým rozhovorem s mluvící chytrou bombou, kterou se člen posádky snaží přemluvit, aby nedetonovala).

138minutový (!) slasher o vraždícím klaunovi Terrifier 2 na sebe upozornil tím, že diváci na jeho projekcích údajně zvraceli a omdlévali, zatímco na serveru Rotten Tomatoes získal překvapivých 86 % a vychvaloval ho dokonce i sám Stephen King. Nezávislý film za 250 tisíc amerických dolarů financovaný skrz crowdfunding se díky tomu dostal do hororového mainstreamu a hned za první tři dny vydělal 6 milionů amerických dolarů. Něco podobného se povedlo i hororům Blair Witch Project a Paranormal Activity, ale v tomto případě jde o extrémně brutální "video nasty" gorefest, který nemá absolutně žádné zábrany a v USA stále zůstává "unrated". Co všechno se ve filmu děje byste ve slušné společnosti nechtěli popisovat. Film stojí především na imaginativní zvrácenosti, prvotřídních praktických efektech, které tvůrci na žádost fanoušků vyslali do boje o Oscara, a na děsivě groteskním hereckém výkonu Davida Howarda Thorntona coby klauna Arta, který je v podstatě takovým němým, pantomimickým Freddym Kruegerem. Divoký, pobuřující a krajně znepokojivý grindhouse ze staré školy pouze pro milovníky gore filmů a pro ty, kdo chtějí otestovat hranice své otrlosti.

Zatímco Westův předchozí film X se opíral o atmosféru slasherů a pornofilmů ze 70. let, tak jeho prequel Pearl je poctou klasickému Hollywoodu a kombinuje temný příběh o propadu hlavní hrdinky do šílenství s estetikou pestrobarevných technicolorových melodramat a hraných disneyovek z 50. let. Oplývá bujarou orchestrální hudbou, přeplácanými muzikálovými čísly a uměle malebnými scenériemi, ale zároveň postupně rozbíjí hollywoodské pozlátko a podvrací konvence výše zmíněných filmů (např. způsobem, jakým se hlavní hrdinka chová ke zvířatům). Příběh lze brát jako ujetou variaci na Čaroděje ze země Oz. Osamělá farmářka Pearl tancuje a povídá si se zvířátky na pohádkové farmě a sní o tom, že místo uklízení kravských výkalů se stane velkou hollywoodskou hvězdou. Okolnosti ji ale nutí zůstat v deprimující realitě (a souložit se strašákem na poli). Její nenaplněné pohádkové snění o světě „za duhou“ má postupem času děsivé následky a Pearl se mění z „Dorotky“ ve „zlou čarodějnici“. Nejde však o žádný gorefest plný lekaček, ale o staromódní psychodrama s dlouhými záběry a pečlivě propracovanou mizanscénou. Film dokonce ocenil sám Martin Scorsese, který o něm prohlásil, že láska ke kinematografii je cítit v každém jeho záběru. A jde skutečně o lahůdku pro cinefily. Hlavní hybnou silou je opět herecký výkon Mii Goth. Její schopnost zahrát plynulý přechod z roztomile naivní farmářské dívky do krvežíznivé vraždící psychopatky nemá obdoby. Vrcholná finální scéna pak stojí na jejím dlouhém monologu, který je natočený téměř celý v jednom nepřerušeném záběru.

X skvěle evokuje dobovou atmosféru raných slasherů s poctivými praktickými efekty, ale zároveň převrací jejich morální stereotypy a představu o neposkvrněné "final girl". Vrahounem je tentokrát sexuálně frustrovaná důchodkyně, která si vybíjí svoje potlačované touhy na mladých, rozdováděných filmařích a porno hercích, natáčejících na konzervativním venkově film. Nezabíjí je však proto, aby je potrestala za to, že smilní, nýbrž ze závisti (její motivace prohlubuje skvělý prequel Pearl). Ti Westovi se podařilo harmonicky spojit dva často opovrhované žánry, porno a slasher, které mají řadu společných prvků. Výsledkem je nekonvenční mix Texaského masakru motorovou pilou a Boogie Nights. Mezi ostatními slashery poslední doby, které se pouze neúspěšně snaží napodobit své slavné předchůdce, je to příjemné osvěžení. A Mia Goth je v ústřední dvojroli naprosto fenomenální.

Když natáčíte žraločí horor, máte v zásadě tři možnosti. Můžete žraloky vytvořit digitálně a mít absolutní kontrolu nad jejich „hereckým výkonem“. Můžete vytvořit animatronickou loutku, která v rámci svých možností bude dělat to, co se po ní chce (pokud se ovšem neporouchá - pak musíte zapojit fantazii a vymyslet, jak se s tím vypořádat, podobně jako Spielberg v Čelistech). Nebo můžete víc zariskovat a obsadit reálné žraloky. Režisér Traucki zvolil třetí možnost (podobně jako ve svém předešlém krokodýlím hororu Black Water). Nejprve natočil reálné žraloky ve všech možných polohách a pohybech, poté herce, kteří na ně reagují, a nakonec vše zkombinoval dohromady. Nevýhodou takového postupu je, že reální žraloci se pochopitelně neřídí režijními pokyny. Musíte jim přizpůsobit hereckou akci a navodit přitom dojem návaznosti. Výsledek se ale překvapivě povedl. Žraloci tu díky své nepřizpůsobivosti působí autenticky a nepředvídatelně. Nejděsivější jsou přesto chvíle, kdy je postavy plovoucí na hladině nevidí a nevědí, kde se nacházejí. Herecké výkony jsou díky nutné improvizaci příjemně civilní. Postavy se tu chovají uvěřitelně, velmi snadno se vžijete do jejich situace a budete chápat každé jejich rozhodnutí. Film postrádá obvyklá žánrová klišé (např. záchrany na poslední chvíli), je děsivě nekompromisní a zcela bez humoru. Kamera, která se drží většinu času v úrovní postav na rozvlněné hladině, zdařile evokuje pocit nejistoty a dezorientace na otevřeném moři, přes které se hrdinové snaží doplavat z potápějící se lodi na vzdálený ostrov, jehož polohu jen tuší. The Reef je bezpochyby jeden z nejsyrovějších a nejpřesvědčivějších žraločích hororů.

Minimalistický survival horor, v němž většinu času strávíme napjatým hleděním do zakalené vody, pod jejíž hladinou se skrývá krokodýl, číhající na hlavní hrdinky, které uvízly na stromě uprostřed bažin. Režisér Traucki svůj film úspěšně staví na neustálém pocitu nejistoty z toho, co se skrývá pod hladinou, a zda hlavní postavy dokáží v kalných vodách bezpečně ujít pár metrů a otočit převrácený člun. Film je ovšem nejvíce pozoruhodný v tom, že v něm hraje reálný krokodýl, který byl dokopírován do záběrů s herci. Moment, kdy se hrdinkám poprvé zjeví, je příjemně šokující - místo očekávané CGI animace či animatronické loutky z vody vyskočí opravdový krokodýl. Hrozba, které hrdinky čelí, tak působí velmi reálně. Black Water je díky tomu možná nejautentičtější a nejsugestivnější krokodýlí horor, byť ne vyloženě nejzábavnější (víc by mu sedla středometrážní délka). Traucki o pár let později využil podobný přístup ještě o něco lépe ve žraločím hororu The Reef.