Biruma no tategoto
The Burmese Harp
Obsahy(1)
Júl 1945. Japonská armáda je na ústupe. Čata v Barme sa snaží udržať si svojho ducha. Inšpirácia prichádza od ich spolubojovníka Mizušimy, hráča samouka, ktorý im hrá na lutnu. Na konci vojny, keď čakajú na návrat do vlasti v zajateckom tábore Mudon, Mizušimu pošlú na výzvedy do hôr, kde sa majú Japonci zakopať. Mizušima je neúspešný, Briti zaútočia, mnohí padnú a Mizušimovi spolubojovníci sa obávajú, že padol aj on. On samozrejme prežije a je prezlečený za budhistického mnícha. Na ceste do Mudonu, za svojimi kamarátmi, ho deptajú pohľady na mŕtvych japonských vojakov. Rozhodne sa zasvätiť svoj život modlitbám, no jeho kamaráti sa ho snažia prehovoriť na spoločný návrat domov do Japonska. (matriosa)
(viac)Recenzie (41)
Příběh ztraceného japonského vojáka a jeho čety se odehrává po skončení druhé světové války v daleké Barmě. Poražení Japonci jsou umístěni v zajateckém táboře. Jeden však chybí. Možná padl v poslední bitvě s Angličany, možná hledá cestu barmskou džunglí a horami. Jsem ráda, že jsem mohla tu cestu hledat s ním. A najít. Nádherný (proti)válečný film se strhujícím koncem. ()
Současná japonská produkce, kterou sleduji, je v krásném kontrastu s těmihle starými, pomalými, přemýšlivými a krásnými filmy. Vojsko, které zpívá písně a jde do bitvy, muž, který se rozhodne, že každý zasluhuje takové pohřbení, které je hodno člověka. Krásné a přitom dojemné, i když je to na pozadí války. Zajímavé kombinace, které jsou Japoncům tak blízké. ()
Často se ptáme, proč je svět takový, jaký je a co my sami vlastně zmůžeme. Je to přesně tak, jak píše Mizušima ve svém dopise, tj. najít sílu vytvářet mír ve světě vlastním příkladem (působit skrze lásku dobro ve vlastní rodině, v sousedství, v práci... a nepočítat má dáti - dal). Dovolím si zde ještě ocitovat Matku Terezu: "Myslím si, že svět je dnes úplně převrácený a tolik utrpení je tu proto, že je tak velice málo lásky v domovech a v rodinném životě. Nemáme čas pro své děti, nemáme čas na sebe navzájem, není čas, abychom se těšili jeden z druhého." ()
Nádherný, mírový, soucitný dílo dělající svět lepším místem pro život. Příběh čety vojáků v Barmě a zejména jednoho, kterej de facto dezertuje, aby se dal na cestu mnišství. Doprovázeno působivou hudbou a naplněno opravdu, opravdu dojemnýma scénama. A když vemu, že jsem film nedejchaje sledoval a druhej den se dozvěděl, že v ten samej den zemřel ve 92 letech jeho režisér Ičikawa, tak to je jistej zážitek na celej život. ()
Kon Ičikawa tento ryze protiválečný snímek rozjel skutečně hodně pomalu, o to výrazněji ho však vygradoval. Nápad s papouškama neměl chybu a konec mě naprosto odrovnal. Z herců mě hodně zaujal mladý sympaťák Rentarô Mikuni v roli starostlivého a empatického kapitána. Palec nahoru, jak ustál ten závěr. Trefa do černého pro fajnšmekry, mainstream by tohle asi úplně nepobral. Přesto mě překvapuje, že to zatím hodnotilo na csfd jen 108 uživatelů. Chápu, že je to už letitý snímek japonské staré školy, ale svojí nepopiratelnou kvalitou si určitě zaslouží více pozornosti. ()
ocenenia : Oscar 1957 - Nominácia na najlepší zahraničný film ()
Nemam rad cinsko -hong kongsku kinematografiu, ale pri Japonsku vzdy rad spravim vynimku, ba dokonca japonsku kinematografiu milujem. Tento japonsky snimok ma vzdy fascinoval. Vlastne Japonci maju fuckt kinematografiu na urovni /Kaneto Sindo, Mikio Naruse, Takeshi Kitano/ no a samozrejme aj KON ICIKAWA. 94 % ()
Film s uzasnym nametem o radovem vojakovi Mizushimovi, ktery ve sve dusi a mysli vyslysi poslani, postarat se a pohrbit mrtve japonske vojaky na uzemi Barmy. Vse, v prevleceni za mnicha a v blizkosti sve zajate jednotky, ktera se chysta na transport do vlasti. Zaverecne cteni dopisu na lodi vede k zamysleni a krasne ukonci tento snimek. Kamera a hudba je skutecne zazitkova. Plny pocet nedavam pro urcity, az mysteriozni ci pohadkovy (detsky naivni) nadech a pro ne uplne dobre herecke vykony (samozrejme vim, ze Japonci maji jiny herecky projev, ale treba Kurosawa s herci umel asi lepe pracovat). Jedna se ale o mimoradny film, ktery ma kouzlo, jake nema 99% filmu. Nechapu, ze minimalne u nas je tento film vlastne neznamy. ()
Atypický a svojim spôsobom originálny príbeh japonských vojakov v Indočíne po kapitulácii Japonska. Chválim verné pojatie a tiež to, že z nepriateľov nerobia žiadne nenávistné či vysmievačné monštrá. Možno ale pohnútky hrdinov Európanovi nič nehovoria a neustály spev vojakov ma mierne iritoval. ()
Film zpracovává téma, které je zřejmě nám Evropanům vzdálenější. Voják Mizušima se rozhodne zůstat po válce v Barmě i po návratu svých kamarádů do Japonska, a pohřbíváním padlých vojáků se snaží o návrat klidu jejich duším. Jeho dobrovolná rezignace na kolektivní budování válkou zničeného Japonska není ale plně kamarády pochopena. Filmu lze snad vytknout tradiční japonský patriotismus, který ve vzdálených barmských exteriérech působí stejně nepatřičně jako britský kolonialismus. ()
[3,5*] Vojnová dráma s veľmi zvláštnou snovou atmosférou, ktorá sleduje cestu jednej japonskej jednotky na konci 2. svetovej vojny. Má až taký mystický nádych, čomu napomáha aj úchvatné prostredie Barmy, ako silne duchovného miesta. Zvláštne podmanivým spôsobom sú tu prepojené vojnové hrôzy a krásna hudba (ako univerzálny nástroj komunikácie), pričom v jednej z hlavých rolí vystupuje priam čarovný hudobný nástroj, barmská harfa. Vojnové hrôzy sú zdôraznené hromadným a zbytočným umieraním Japoncov, a to len kvôli ich nezmyselnej predstave o cti. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Casabharmca. ()
Tenhle u nás takřka neznámý film byl pro mě jedním nejsilnějších zážitků poslední doby. Nádherná vizuální stránka a neméně nádherný příběh. Začíná v posledních dnech druhé světové. Setkáváme se s oddílem japonských vojáků na Barmě včetně hlavní postavy - Mizušima miluje hudbu a často obšťastňuje kamarády hraním na svou nerozlučnou harfu. Vzhledem k obecné představě o japonských vojácích působí tahle skupinka jako nějak příliš velcí pohodáři, ale film je o něčem jiném. Když se po kapitulaci Japonska jiný oddíl (mnohem bližší našim představám o Japonsku) odmítá vzdát, vyrazí s nimi vyjednávat právě Mizušima. Jeho mise je neúspěšná. Mizušima je odříznut od svého ddílu a v následujících dnech bolestně objevuje krajinu, kterou se přehnala válka - krajinu poničenou, posetou mrtvolami. Mizushima najde novou chuť do života, když se ho ujme budhistický mnich a sám přičichne k budhistickému světonázoru. Nový smysl života najde v pohřbívání mrtvých a obnově zničené země. Jednoho chlapce naučí na harfu svou oblíbenou melodii. Ostatní vojáci žijí mezitím v nejistotě, co se s jejich oblíbeným druhem stalo. Domnívají se, že patrně zemřel...až jednoho dne zaslechnou jistého chlapce hrát povědomou melodii. Jak už název napovídá hudba zde hraje důležitou roli, někde je i použita jako nástroj komunikace účinnější než slova. Od skvělé úvodní scény "ten den jsme se dozvěděli, že válka před třemi dny skončila", přes "kdo tě naučil takhle hrát" a především jednu z posledních scén, kdy Mizushima nepromluví, ale ve velesmutné melodii obsáhne všechno co cítí a co v posledních letech prožil....a naslouchající jeho vzkaz pochopí - tohle řadím mezi nejpůsobivější scény všech dob - až po závěrečnou větu z filmu, "a až mi bude někdy smutno...vezmu svou harfu a budu hrát..." ()
Existuje nespočet způsobů, kterak znázornit válku. Název napovídá, že tenhle je poetický. Harfa je ústředním objektem děje, všechny hrůzy a nebezpečenství se odehrávají na pozadí jejich jemných a současně silných tónů. Umožňuje nám vidět válku z velké dálky. Harfa nás chrání před zraněním, zatímco běh událostí se více a více soustředí v jednom vojákovi, vztahu celé jednotky k němu a naopak. Jakoby vše záleželo na něm, jako by do tohoto vztahu bylo vetknuto všechno krásné, co se mezi muži během bojů vytvořilo, jako by jen na tom záleželo, zda odejdou s hlavou skloněnou nebo s čistou myslí. Velký boj se zde neodehrává na bojišti, ale v lidských srdcích, autoři nám to však umí podat dodnes nepřekonatelnými prostředky a s humorem, který sice tryská z bolesti, ale současně nám pomáhá bezpečně přenést se dál. ()
Je Biruma no tategoto dobrý film? Nepochybně. Jde o citlivé a v rámci žánru neobvyklé dílo. Patří mezi nejlepší protiválečné snímky? Nikoliv. Ač jde o sympatický snímek, imho existují důvody, proč jej nelze bezproblémově akceptovat jako vrcholný z hlediska obohacování pohledu na válku. Bohužel se nevyhnu SPOILERům. Prvním vodítkem je přílišná naivita celého zasazení. Vojáci, nehledě na strany, jsou do jednoho hodní, velitel jednotky je humanista a dobrák od kosti. Je dobré si představit stejný příběh v evropských reáliích. Natočit film o tom, jak vojáci wermachtu procítěně zpívají českým vesničanům pod okny a jeden z nich se následně rozhodne u nás zůstat aby pohřbíval německé vojáky je nemyslitelné. Samozřejmě, asijský kontext je jiný, ale okamžité otázky relevantní zůstanou. Neměl by se hrdina spíš trápit tím co jeho krajani páchali, než jejich vlastním utrpením? Kdo mu dal (z hlediska Barmy) právo zůstat? Jak je vůbec možné dělat film s tématem smíření a ani náznakem nezmínit, že okupační jednotky někomu ublížili? Zde vojáci brečí jen pro to, že Japonsko prohrálo. Obecně, v reflexi druhé světové války byli japonští filmaři až neuvěřitelně dobří (už jen vynikající Lidský úděl, Pod vlajkou vycházejícího slunce, či třeba Ohně na planinách, snímek takéž od Ichikawy). Absenci kritičnosti lze v Barmské harfě obhájit funkčním hlediskem filmu jako hojivého nástroje, který chtěl japoncům prostě pomoct v obtížném období a dodat určitý směr. Ovšem ambice univerzální protiválečné výpovědi jsou mimo dosah díla díky sebestřednému zaměření čistě na vlastní utrpení a nekonfliktnosti vůči patriotické perspektivě. ()
Krásné a neuvěřitelně dojemné dílo o míru, lásce, pokoře a touze dosáhnout klidu a pokoje v duši. Vše navíc doplňuje nádherná hudba harfy ( a občasný chorál). Spolu s Nobi druhé nejlepší válečné humanistické dílo z Japonska. Přesně na takový film má smysl se podívat, neboť ukazuje o čem vlastně život je a jak by se k němu správně mělo přistupovat. ()
Prvý taký postreh pred samotným hodnotením - film si zaslúži označenie hudobný, spieva sa tam viac než dosť. No k hodnoteniu. Vojna je hrozná vec, no jej hrôzy pretrvajú dlho po nej, ako mŕtvi roztrúsení po zemi, kým ich tá neprijme a nenájdu tak pokoja. Druhou myšlienkou tohto filmu je súdržnosť, kde putá prekonajú azda i smrť a viera nikdy nevyhasne. No a nakoniec vojna každého zmení, a i ten čo ju prežije telom, ju dušou prežiť nemusí. A ako každý vojnový film ani tento sa nevyhol istému pátosu typickému pre tento žáner. Áno prílišné tlačenie na city. Aj keď je to podané miernejšie (nakoľko zámerom netuším) ale delí to film od zlatého stropu, hoc priznám sa, že neviem ako sa tomu vyhnúť a podať príbeh v tom zmysle a spojitostiach ako bol podaný. No a k už spomínanej hudbe. Chorál mám celkom rád a miestami tvoril fakt lyrickú atmosféru, ale našli sa úseky, kde bol zbytočný (áno sú to tie ťaháky...). Nakoniec 7 bodov. ()
Další postava humanisty ve válce, jací se v japonské kinematografii objevili i ve filmech Lidský úděl režiséra Masakiho Kobajašiho či v Ohních na planinách od režiséra Kona Ičikawy, který stojí i za Barmskou harfou. Film jako takový je však odlišný už na první pohled. Mizušima totiž není v jednotce bílou vránou, ale i všichni ostatní jsou vykresleni jako ti hodní. A místní obyvatelé přijímají Japonce celkem přátelsky. Teď si nejsem jistý, jestli to tak v Barmě skutečně bylo, ale slyšel jsem, že v některých zemích Japonce skutečně považují spíše za osvoboditele. Celý příběh je vlastně jedna velká retrospektiva, částečně fiktivní, protože Mizušimův příběh vypráví kapitán jednotky, od které se v jistém bodě hrdina odpojí, aby se pokusil zachránit jinou jednotku, jejíž členové však ztělesňují hrdé vojáky, kteří nevěří, že by Japonsko mohlo kapitulovat. Film pak sleduje obě linie a vyplývá z nich, že Mizušimova část je pouze domyšlená kapitánem, který doufá, že jeho přítel přežil a občas má pocit, že ho potká či uslyší jeho hru na harfu. ()
Majstrovský príbeh režiséra Kon Ichikawu, a zároveň asi jeho najlepší. Prvých 30 minút som si myslel že pôjde o jeden z mnohých remeselne šikovne vypracovaných vojnových príbehov. Som rád že som sa veľmi mýlil. Centrálnou postavou príbehu je vojak Japonskej armády Mizušima, bojujúci v Barme. Po jednom útoku ho zachráni budhistický mních, vylieči ho a stane sa taktiež mníchom. Putuje vojnou poznačenou krajinou a pozerá sa na dôsledky vojny. A tu sa dostávame k centrálnej myšlienke filmu. Vidí to všetko už nie z pohľadu vojaka, ale osoby duchovne a mentálne žijúcej na opačnom protipóle. Celým filmom sa prelínajú melódie z Mizušimovho obľúbeného hudobného nástroja - harfy a táto magická hudba dodáva filmu nevšedný poetický ráz. Práve zvuk harfy je dôvod prečo ho jeho spolubojovníci a kamaráti dokázali na konci vojny nájsť. On sa však už vrátiť s nimi nemohol. Po zhliadnutí filmu som si doslova a do písmena kľakol na kolená a poklonil sa. Masterpiece. ()
Skvela kamera a hudba vas provazi timhle antivalecnym filmem Ichikawy od zacatku do konce. Film vypravi osudy japonske jednotky, ktera bojuje na uplnem konci valky kdesi na Barme a v tezkych chvilich za doprovodu harfy zpiva. Nemohu jinak nez 5*, nenasel jsem nic, co by mne utvrzovalo v opaku. ()