Lucretius

Zábavností spíš ke třem, ale za koncept jdu výše. Jde o komedii, ovšem Shindouův humor je subtilní, neříká "tady je vtip", ale divák si ho musí (tak jako v běžném životě) sám najít. Často až není jasné, jestli situace opradu byla myšlena jako humorná - ale byla. Obecně sympatická je pak drzost japonských tvůrců jako autorovy generace (Shindou, Fukasaku, Kobayashi, Okamoto...), drzost v nejlepším smyslu, nevycházející z ega, ani ideologicky výchovného boje proti normám, ale jako nakažlivá absence strachu dělat kvalitní věci i s vědomí, že někomu nebudou pochuti. Zde si film dělá srandu z jednoho z největších umělců historie jako z dětinsky egoistického perverzního opilce. Přičemž snímek poctivě plní i životopisnou funkci, tj. vytváří byť ne vyčerpávající, ale funkční perspektivu na Hokusaiovu osobnosti a dílo (přičemž se soutředí spíš na onu perspektivu, než na výčet událostí). Ve filmu je subjektivně polovinu délky na plátně odhalené ňadro, ale zároveň nahota není atrakcí (respektive, je přiznanou - netlačí diváka do role šmíráka) a zapadá a je nedílnou součástí celé ujeté atmosféry. Rozkroky se srandovně aranžovaně zakrývají, což je vzledem k vystavění světa absurdní a mimo jiné poukazuje na to, že jde o důsledek nemyslné normy. Celkově, osvěžující snímek, ale imho spíš pro lidi, co mají z japonské kinematografie už dost nakoukátno a vybudovaný cit pro tento typ filmů.

Tak tahle spackaný hollywoodský blockbuster už jsem dlouho neviděl. Předchozí Kingsmani byli osvěžující v tom, že k žánru narozdíl od většiny ostatních přistoupily s odlehčenou pravicovou perspektivou. Záporáka nemusíme ušetřit protože to je humanistické a správné, ale prostě mu ustřelíme palici protože je to zábavnější. Tím, že takové rozhodnutí hrdinů byly legitimizovány čistě zábavností se z logiky věci nebraly vážně. Zárověň byly starší filmy schopné relativně citlivě z onoho gentlemanského bullshit světa extrahovat ctnosti, se kterými se více měné šlo identifikovat. Tím pádem člověk neměl pocit, že ho autoři považují za dementa. Zde, naopak, jsou problematické akce hrdinů legitimizovány vážně míněným etickým postojem, jako "smrt jednoho ušetří miliony". "Motivační" rozhovory jsou nesnesitelně pitomné a divák zde za zmíněného dementa považován je. Jedna z hlavních postav (syn) je úplně nesympatická jak díky tomu jak je napsaná (někdo tak hloupý si stěží vybuduje sympatie, jeho vnitřní motivace je zároveň problematická, ono vlastenectví je motivovno čím, chce bránit demokracii, krále, nebo co konkrétně, co ho tak žene do války?), tak i tím jak zahraná. Nevím, jestli je Dickinson jinak dobrý herec, ale tady to působí jako by mu režisér řekl "nehraj vůbec nic". Jde o zcela opačný kvalitativní konec jako Egertonův film táhnoucí sympaťák. A postava Arterton, to byl nějaký metavtip, nebo co? Jakože genderové stereotypy bourající postava vypadající jako resurekce Geene Davis, která je tak neuvěřitelně trapná, že až není jasné, jestli film chce ukázat, že ženy mohou být schopnější než muži (feministická perspektiva), a nebo vytvořit k takovým ženám animozitu (antifeministická). Šlo by jmenovat řadu dalších problémů, ale ty hlavní imho plynou z toho, že se na úrovni scénáře vnitřně bere vážně, ale zároveň je příliš stupidní na to, aby ho vážně mohl brát i divák. Tím zcela ztrácí to, proč byly předchozí díly výborné. P.S. Ten týpek s ustřelenou nohou, to byla nějaká narážka na Monty Python, stylu, nic se nestalo, přineste čaj, akorát nemůžu chodit, sorry, heh?

Do sebe zahleděný snímek. Sevřená, až divadelní forma, komplikovaná struktura ani přestylizovaný vizuál by sami o sobě nevadili, ale z nějakého důvodu se prostě nedostavuje pocit funkčního celku který by je obhájil. Bez něj, u filmu s takovými prostředky, se pak člověk těžko brání dojmu samoúčelného exhibování a nadutosti. A z toho plynouci tendenci další chyby hledat a ne přehlížet. Špatný film to vyloženě není, ale tak dobrý jak se tváří taky ne. Už jen vzhledem k jménům herců je to škoda.