Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Sci-Fi

Recenzie (160)

plagát

The King's Man: Prvá misia (2021) 

Tak tahle spackaný hollywoodský blockbuster už jsem dlouho neviděl. Předchozí Kingsmani byli osvěžující v tom, že k žánru narozdíl od většiny ostatních přistoupily s odlehčenou pravicovou perspektivou. Záporáka nemusíme ušetřit protože to je humanistické a správné, ale prostě mu ustřelíme palici protože je to zábavnější. Tím, že takové rozhodnutí hrdinů byly legitimizovány čistě zábavností se z logiky věci nebraly vážně. Zárověň byly starší filmy schopné relativně citlivě z onoho gentlemanského bullshit světa extrahovat ctnosti, se kterými se více měné šlo identifikovat. Tím pádem člověk neměl pocit, že ho autoři považují za dementa. Zde, naopak, jsou problematické akce hrdinů legitimizovány vážně míněným etickým postojem, jako "smrt jednoho ušetří miliony". "Motivační" rozhovory jsou nesnesitelně pitomné a divák zde za zmíněného dementa považován je. Jedna z hlavních postav (syn) je úplně nesympatická jak díky tomu jak je napsaná (někdo tak hloupý si stěží vybuduje sympatie, jeho vnitřní motivace je zároveň problematická, ono vlastenectví je motivovno čím, chce bránit demokracii, krále, nebo co konkrétně, co ho tak žene do války?), tak i tím jak zahraná. Nevím, jestli je Dickinson jinak dobrý herec, ale tady to působí jako by mu režisér řekl "nehraj vůbec nic". Jde o zcela opačný kvalitativní konec jako Egertonův film táhnoucí sympaťák. A postava Arterton, to byl nějaký metavtip, nebo co? Jakože genderové stereotypy bourající postava vypadající jako resurekce Geene Davis, která je tak neuvěřitelně trapná, že až není jasné, jestli film chce ukázat, že ženy mohou být schopnější než muži (feministická perspektiva), a nebo vytvořit k takovým ženám animozitu (antifeministická). Šlo by jmenovat řadu dalších problémů, ale ty hlavní imho plynou z toho, že se na úrovni scénáře vnitřně bere vážně, ale zároveň je příliš stupidní na to, aby ho vážně mohl brát i divák. Tím zcela ztrácí to, proč byly předchozí díly výborné. P.S. Ten týpek s ustřelenou nohou, to byla nějaká narážka na Monty Python, stylu, nic se nestalo, přineste čaj, akorát nemůžu chodit, sorry, heh?

plagát

Luo man di ke xiao wang shi (2016) 

Do sebe zahleděný snímek. Sevřená, až divadelní forma, komplikovaná struktura ani přestylizovaný vizuál by sami o sobě nevadili, ale z nějakého důvodu se prostě nedostavuje pocit funkčního celku který by je obhájil. Bez něj, u filmu s takovými prostředky, se pak člověk těžko brání dojmu samoúčelného exhibování a nadutosti. A z toho plynouci tendenci další chyby hledat a ne přehlížet. Špatný film to vyloženě není, ale tak dobrý jak se tváří taky ne. Už jen vzhledem k jménům herců je to škoda.

plagát

Dark (2017) (seriál) 

(Viděna první série) Seriál stojí na tom, že divákovi sděluje kusé informace a snaží se ho udržet díky zvědavosti co znamenají. Tento přístup může být součástí kvalitního díla, ale jen jako jedna z ingrediencí, jako část. Pokud je to to jediné co seriál nabízí, rozhodně to kvalitu neznamaná, naopak. Jde o typický Netflix, tj. dílo založené na předstírání. 1) Prvně, předstírá komplikovanou chytrou hru. V reálu ale vůbec nečeká, že zapnete mozek, vůbec nepředpokládá jakoukoliv inteligenci diváka. Fragmetalní informace jsou zde pouze pro vyvolání zvědavosti (to ale není nic umělecky hodnotného, v podstatě jde o takového bratránka clickbaitu) a neslouží k tomu, aby s nimi člověk něco dělal, "hrál". Pokud to z nudy zkusí, tak buď z toho nic není, nebo naopak seriál předběhne. Což je další problém - dílo diváka nevede. Resp. divák je schopný dovodit klíčovou informaci, kterou ale všechny postavy nepochopitelně ignorují a musí se bůhvíproč čekat klidně i pět dílů než jim to dojde. 2) Předstírá sociální sondu. Byť z hlediska množství postav a struktury jejich vztahů by něčím takovým být mohl, postavám zcela chybí psychologie. Jsou vymezeny vesměs morální pozicí (mstivá prolhaná mrcha, mstivý ubožák, zapálený zoufalý otec...), ale často není jasné, co by se v nich mělo dít. Psychologie je jen dovozována z děje, ne vyjdřována. Herci, byť se snaží, často zjevně neví co mají hrát (viz inspektorka). Reakce okolí je taktéž často nereálná, což jako podrytí uvěřitelnosti v seriálu předstírajícím intelektuální hru představuje problém. Z pohledu diváka absence funkčních charakterů vede k nudě, sledovat není co, tak se jen nekonečně čeká na doplnění dalšího dílku skládačky. 3) Předstírá formální kvalitu. Nelze se ubránit pocitu, že se u toho tvůrci tetelili nad "podívejte, tohle vypadá úplně jako americký seriál". Jenže je to pořád nápodoba, jako když si třeba středoškoláci na posledním zvonění hrají na novináře - teoreticky můžou působit skoro identicky, ale při bližším pohledu je vidět imitace, že jejich chování nevychází reálné snahy něco nějak dělat, ale jen ze snahy tak vypadat. Tvůrci jakoby neměli žádnou - byť třeba rutinní a nudnou - vizi, jako by dílo neměli pod kontrolou. 4) Předstírá osudovost, vážnost. První dvě třetiny série se tam nikdo neusměje. Jde v podstatě o sled jedné Jobovy rány za druhou. V momentě kdy jedna za postav oznámí vážnou nemoc se lze těžko ubránit pocitu parodie a člověku proběnou před očima sjetí scénáristi řehnící se nad "...tak tam jebnem ještě rakovinu!" ať si to ti blbci užijou. Emocionální monochromatičnost nemusí být u díla nutně problém, tady ale je. X) Z věcí co tak nevadí, ale dobré je zmínit. Seriál vykrádá kde co, je plný pseudofilozofických a pseudofyzikálních řeči (budiž, estetické křoví, byť kýčovité), či usměvně odtržený od moderní doby. Seriál ve kterém jsou třetina postav středoškoláci jedinkrát nezmíní slovo internet a smartphone se zde použije jen párkrát pro poslání sms. To asi lze okecat jako atmosferickou featuru, je dobré si ale uvědomit, že v Německu je generace 50+ silně odtržená od moderních technologií (např. naprosto běžné je stále používání drátového telefonu, či faxu). Tady, tipl bych, je scénárista prostě děda, který nemá ahnung o tom jak dnes středoškoláci žijí. Paradoxně, tohle je jedna z mála "živých" informací o společnosti kterou serirál hrající si na sociální sondu poskytne. P.S. Možná tomu dávám trochu nefér sadu, třeba Hofmann je nepochybně talentovaný (viz Under sandet), další členové štábu se též snaží a na úrovni hrubého scénáře to potenciál mělo. Jenže Netflix je prostě smlouva s ďáblem a jsem už na ty jejich oblbováky alergický. Je to jak přes kopírák, potenciálně kvalitní látka udusaná producentskými pravidly. To, že divák nesmí při sledování zapnout jedinou mozkovou buňku mají snad u Netflixu napsané na vstupní bráně. Eticko-emocionální půdorys musí být taktéž naprosto primitivní, aby i člověk po mrtvici pochopoil, že ten zlý je strašně strašně strašně zlý a nikdy jinak. Vyprávění musí být rozkouskování ne na cliffhangery, ale vyloženě clickbaity, přičemž poskytování nedostatečných informací nemá vůbec žádné umělecké (esteticko-narativní) opodstatnění a jeho jediným cílem je udržet diváka u obrazovky. Formální zpracování tvářící se jako super quality tv, ale přitom jde o nekonečnou nudnou vatu. Napsal bych, ať si to příště strčí do té části těla, ve které je mají ten největší "Dark", ale to je bohužel hlava.

plagát

Zbohom synu (2019) 

Snímek má dějovou kostru odvykládatelnou v minutě a ve svých tří hodinách k ní moc nepřidá. Jako by ani nevyužíval filmové médium. Čekal bych, že mi něco ukáže o čínské rodině, za to bych tvůrcům odpustil jak tempo, tak stopáž, ale zvláštním způsobem a velmi překvapivě to nedělá. Jako by mu o to nešlo a spoléhal se výhradně na psychologickou rovinu, ta je bohužel ale řídká. 2,5.

plagát

Andor (2022) (seriál) 

Než-li Andora, příště radši Nandora (...he's relentless in BED). Star Wars na britský způsob. První epizoda mě utvrdila v mém neporozumění (a částečné averzi k) soudobé britské kultuře, k té neustálé snaze být cool. U poloviny replik jsem vůbec nechápal proč je postavy pronáší. Jenže pak mi došlo, že záměrné nad-citování ostrovních reálií je nejenže přiznané, ale cíleným vtipem (jedna z hlavních postav jede na klíčové setkání autobusem...). Tvůrci si prostě řekli, nevíme, jak by to "v budoucnosti" vypadalo, tak tam místo toho drbnem naše současné lokální věci. Tím je to celé nějak podivně rozkročené mezi komedií, žánrovou sci-fi a britskou soap-operou typu Panství Downtown. Do konce mi nebylo jasné, jak moc mám příběh brát vážně. Z hlediska vyprávění, v určitých pasážích jde o to nejlepší, co univerzuum Star Wars vyprodukovalo. Tyto pasáže jsou pak bohužel naředěné vatou. Zcela nepochopitelný je pak zvrat zhuba v polovině, ten působí scénaristicky tak odflákle, až jako by to byl nějaký metavtip. Jenže v ten moment se seriál zastaví a až do konce je to téměř už jen vata. Těžko hodnotit, nicméně na druhou serii se těšíme, takže asi ok. BTW. Quake...?

plagát

Flash (2023) 

Jasně, že se zde realizuje stejná idea jako posledním Spidermanovi. Taktéž syntéza parodické a žánrové roviny není provedena příliš s citem. Ale v zásadě s tím nemám až takový problém, když to beru tak, že superhrdinský žánr je mrtvý a tohle jsou jedny z jeho posledních instancí. Snad lidé jak z DC, tak Marvelu konečně akceptují, že musí najít nový směr pro vysokorozpočtovou popkulturu.

plagát

Zakázaný majetek (1966) 

O hrách Tenesseho Williamse jsem měl představu jen z referencí jiných děl. Vždy jsem si myslel, že je chybná, protože obsahovala přehnanou konstruovanost. Též jsem čekal, že ty hry budou mít ještě něco navíc. Ale kupodivu to byla představa úplně přesná, ten snímek je do puntíku takový jaký jej člověk čeká a nic dalšího v něm není.  Né, že by nebyl kvalitně provedený, s takovou sestavou ani není myslitelné cokoliv jiného. Nedokážu se ale oprostit od té metaroviny, příběh mě nestrhne, protože pořád vídím jak se herci museli o role porvat a jak odříkávají repliky u kterých jakoby se předpokládalo, že jsou publiku notoricky známe a jen se čekalo kdo je jak provede. Tento typ pohledu na divadelní/filmové umění mě nebaví.

plagát

Džádži no futari (2008) 

Snímek, který dokazuje, že pojem nudy není jednoduchý, ale má více složek. Žena při sledování usnula pětkrát, já dvakrát, ale peřesto bych o Jaji no futari řekl, že nás bavil. Určitý srozumitelný, podvědomě známý a chtěný prožitek reality zachycuje lépe, než cokoliv jiného co jsem viděl a podíval bych se na něj klidně znova. Čirá esence Japonska.

plagát

Vloupání (1989) 

Je to takové nemastné, neslané. Dát Der Bruch méně než tři by bylo asi nefér, ale zábavnost je diskutabilní. Film je někde na hraně mezi žánrovou krimi a tísnivou historickou dobovkou, ovšem pořádně nedělá ani jedno. Díky režijní mdlosti spousta scén vyzní do ztracena (přičemž pointa na papíře asi existovala). Scénář teoreticky naznačuje tři tažné linie, jedna v morálním dramatu dvou přátel, druhou žánrovou ve skupině zlodějů snažící se o loupež a třetí pak v policejní perspektivě a jejím zjevném zakořenění v gestapáckých manýrech. Jenže ani jeden z těchto směrů není proveden zajímavě, postavy jsou nedostatečně napsané a slabě zahrané. To taky vede k tomu, že jsou buď nezajímavé a nebo přímo otravné. Dramaturgie absentuje, příběh mě v průběhu dvou hodin vtáhl jen zřídka a vlažně. Mimo žánrovou rovinu, jako dobové drama zobrazující odlidštěnost a chladnost prostředí to není dost mrazivé. Celkově, snímek to není špatný, ale prostě nevýrazný.

plagát

Som vrah (2016) 

Má to takovou tu pachuť dramat o komunismu které se dnes točí u nás a která je důvodem, proč je ignoruju. Vždy z toho mám pocit, že tvůrci se mi snaží ne něco ukázat, ale spíš na mě machrovat. Samozřejmě, normy a styl komunikace byly před padesáti lety jiné, drsnější, ale dnes si z toho tvůrci vždy berou jen tu odlidštěnou část, což působí prostě nevěrohodně. Když od tohoto odhlédnu (byť to narušuje příběh), jako morálně psychologické drama jde o dobrý film. S dovětkem, že tím, že se tvůrci rozhodnou v drůhé půli odklonit od relality se trochu dostávají na eticky tenký led protože příběh je vyprávěn jako by byl podle reality a nese závažná konkrétní obvinění konkrétních lidí.