Karaoke blues
Kuolleet lehdet
Fallende Blätter
Fallen Leaves
Réžia:
Aki KaurismäkiScenár:
Aki KaurismäkiKamera:
Timo SalminenHrajú:
Jussi Vatanen, Alma Pöysti, Janne Hyytiäinen, Nuppu Koivu, Matti Onnismaa, Martti Suosalo, Sakari Kuosmanen, Alina TomnikovObsahy(2)
Zamestnankyňa v supermarkete Ansa je čistá duša a svojou prítomnosťou rozžiari každý priestor, kam vkročí. Šarmantný robotník Holappa žije na ubytovni a rád trávi čas s fľaškou pálenky. Jedného dňa medzi nimi za zvukov rock’n’rollového karaoke preskočí iskra a títo dvaja vydedenci majú konečne šancu na večnú lásku. Dokážu však zdolať nástrahy v podobe nesmelosti, stratených telefónnych čísel, neznalosti mien a adries, mužovej príchylnosti k alkoholu a všeobecnej tendencie života klásť prekážky tým, ktorí hľadajú svoje šťastie? (ASFK)
(viac)Recenzie (38)
Svěže komický pohled z Finska, od klasika, který pořád neztratil ani zlomek vypravěčského šmrncu. Doba feminismu mu naopak přihrála na další trefný příběh o finských “drsňácích”. Absurdní dialogy s bohatou kadencí suchých vtipů, tradiční retro stylizace (interiéry, kostýmy) lemovaná rozhlasovými zprávami ze současné války v Ukrajině. A filmovými plakáty, protože Aki filmy miluje. Kino-pozdrav filmovému bratříčkovi Jarmuschovi báječný. Krátká stopáž je mezi současnými filmy zjevením a potvrzuje, jak svůj Kaurismäki zůstává. [Karlovy Vary IFF] ()
Málokterý filmař tak věří v dobro lidstva a sílu filmu dělat svět lepším místem. Málokterý alkoholik má takovou konzistenci a nadhled. Deadpan má jediného krále. Aki se opět zapouzdřil do své jedinečné pozice sentimentální sráče a servíruje nádherné best of svých léty prověřených momentů. Asi v pátý minutě mi vyhrkly slzy dojetí a ten pocit, že jsem doma, na místě, kde se svět dá snášet i přes svojí krutost, mě už neopustil. Nevím jak vám... ale mě to lehce připomnělo Deník venkovského faráře... možná Godarda. Jdu si dát svý šestý druhý pivo. Kiitos, Aki! ()
„Hodně piju, protože mám depresi... a mám depresi, protože hodně piju.“ Aki Kaurismäki na poli svěže dlouhého snímku sleduje starosti i radosti finských ztracenců, jimž při jejich bídě a životním strádání paradoxně stačí jen málo k tomu, aby byli šťastní. Nenápadné, něžné, hřejivé, vtipné a vzdávající hold lásce k filmu - byla to ideální první projekce letošních Varů. Malý film, velké srdce. [KVIFF 2023] ()
Kouzelně minimalistická romance mezi melancholickým dělníkem s přílišnou zálibou v alkoholu a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší, která vyniká perfektní režijní formou, Kaurismäkiho nezaměnitelnou osobitou stylizací, suchým humorem s vážnou tváří a svéráznými charaktery. Nechybí ani sociální rozměr, nevtíravé zakomponování současných události (v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek), skvěle padnoucí hudba ani roztomilé láskyplné cinefilní odkazy na tvorbu Kaurismäkiho režijních vzorů a kamarádů ze světa nezávislého a artového filmu. A to vše v pouhých osmdesáti minutách. ()
Aki Kaurismäki má svůj snadno rozpoznatelný rukopis, včetně zájmu o lidi z okraje společnosti. I tahle jemně komediální romance působí dojmem, že se odehrává někdy v minulosti, což popírají pouze zprávy z války na Ukrajině, které zní, kdykoli někdo zapne rádio. Filmové fanoušky potěší nejen filmové plakáty v pozadí pár scén. Lakonicky stručné dialogy sdělí vše potřebné. Aki stále necítí potřebu točit dvě a půl hodiny dlouhé filmy. On toho za 80 minut stihne říci dost. A mně v tom jako divákovi nic nescházelo. ()
Pro mě takové „neurazí, nenadchne“, ačkoliv k nadšení to zpočátku mělo u mě silný potenciál. Dění kolem dvou dělníků ze začátku nabízelo spoustu absurdního vtipu v dialozích a situacích zejména po práci a na karaoke zábavě. Zato dění kolem Ansy s převažně jedním ledovým výrazem ve tváři plyne v tak kontrastně uspávajícím tichém, polodramatickém módu (ačkoliv nudná místa s pocitově dlouhými záběry téměř o ničem jsen vnímal i kolem pijanského Holappa a naopak u Ansy později začíná svítit hezké světýlko díky pejskovi :)), že jsem si na Kaurismäkiho svérázný styl, střídající tentokrát dvě odlišné polohy ve dvou paralelních liniích, opět nezvykl. Ba dokonce jsem z jeho nejnovějšího filmu měl pocit té nejtypičtější současné „artové komedie“, která je skvělou komedií mnohokrát jen v první třetině a postupně přechází na málo výrazné drama tak, že v celku si pořádně (opět až na pár vybraných momentů) neužiji ani jednu z těchto dvou protichodných tváří snímku. Kromě již obsáhlých pozitiv mě zaujala výzorová podobnost Jussiho Vatanena se švédským komikem Göstou Ekmanem. A taky se mi hodně líbil „lelouchovský“ závěr – kdo zná jmenovaného režiséra, možná i tuší, jaký Lelouchův film mám přesně na mysli. Také z něj ve finále vzejde romance dvou různých lidí, jejichž paralelní a jen občas lehce protnuté osudy sledujeme po celou dobu a teprve až v poslední scéně v něm dojde na první opravdu velké setkání těch dvou. Pan Kaurismäki si svůj film naplnil odkazy na své oblíbené režiséry a filmy, tož jsem si také ve svém komentáři dopřál alespoň jeden. :-) [65%] ()
Připomínalo mi to Bressonův "Deník venkovského faráře" a nebo "Bandu pro sebe" od Godarda. ()
Je to trapné, ale zrovna na Godarda jsem si po filmu vzpomněl v tom, jak jednou na otázku o čem je jeden z jeho filmů, novináři odpověděl, že je o tom, jak se chlapec zamiluje do dívky a je tam pes. U něj to samozřejmě nebylo tak jednoduché, ale vlastně tím ideálně popsal tento Kaurismäkiho snímek. Přitom to je vlastně ten nejčernější humor o tom, jak všechny negativní aspekty světa nejvíce doléhají na ty, kteří od něj chtějí nejméně. PS: je legrační sledovat zdejší festivalové nadšení z 81 minut trvajícího čitelného evropského filmu, který se tam mezi tříhodinovými altajskými experimenty skvěl jako růže mezi bodláčím, stejně jako bylo včera na předpremiéře ve fancy pantsy butique kině Přítomnost legrační sledovat daleko rezervovanější reakce od lidí, kteří film sledovali přes rameno finského diplomatického atašé s kyblíkem šampaňského po ruce. Ironičtější prostředí pro film spadající do režisérovi proletářské trilogie bys nevymyslel. PPS: Thoughts and prayers jdou za tvůrcema plakátů k filmu, kteří tam do toho výjevu, naroubovali toho čokla, přičemž český plakát ho má o celé dvě řady blíže než americký plakát, přičemž český pes má zasmušilejší výraz než ten americký, který je takový žoviální, čtverácký. PPS: Proč se to v česku jmenuje úplně random Karaoke Blues, zatímco všude jinde se to překládá správně jako "Spadlé listy"? ()
Aki nezklamal. Nezaměnitelný styl se všemi těmi detaily a trapně humornými momenty. Až nebudete vědět na co vzít holku do kina, určitě se inspirujte 😀. Nevím jestli je režisér, který by lépe rozumněl introvertní duši a dokázal o tom s takovou bravurou točit. Druhá nejlepší věc viděná na 57. KVIFF. ()
Nejsem příliš vyznavačem záměrné stylizace, ale jednou za čas neuškodí. Příjemně lehký humor, hezká kamera a záběry vybroušené do (své stylizované) dokonalosti. KVIFF 2023 ()
Můj zahajovací film na letošním 57. KVIFF a hned taková pecka. Ale šla jsem na jistotu, na svého oblíbence. A že mu dám první pětku, to byl bonus navíc. Tragikomický, opět komorní a stylizovaný příběh dvou osamocených chudých lidí, mne nadchnul. Jemný sarkasmus i černý humor jako vždy, na pozadí smutné zprávy o válce na Ukrajině linoucí se z rádia, staré finské blues, vše do sebe zapadalo a já si film moc užila. Tak krásně plynul.....Aki, milovník retra, opět nezklamal :) ()
RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. ()
Zabudnite na letné lásky... začína padať lístie. Optimizmus a pesimizmus, šťastie a smola, nádej a skepsa – si dávajú rande v tomto helsinskom lokáli. V Karaoke Blues baví Aki Kaurismäki predovšetkým svojich priaznivcov, ale vo svojej aktuálnej sviežej forme je prístupný aj nováčikom, ktorí vedia oceniť absurdný humor a minimalizmus. Svojou nezameniteľnou smutno-veselou optikou rozpráva pod záštitou humanizmu jednoduchý ľudský príbeh zasadený do sociálneho realizmu. Je to svet, kde si môžete dať šieste „druhé“ pivo, alebo kde hrá Fínsko vo finále MS vo futbale proti Brazílii. Je len na vás, aký prístup (k životu) zvolíte. Nádej, humor a tolerancia sú cesta. Moja recenzia. ()
Asi nejsušší komedie, co jsem kdy viděla. A vzhledem k tomu za jakých okolností a v jakém prostředí se příběh odehrává, spíš tragikomedie. Spíše než jako film to působí jako absurdní drama a lehce si to představit na divadelních prknech. Je to takové finské Čekání na Godota. S postavami se těžko navazuje nějaký bližší vztah, ale tím, že jsou oba tak zoufalí a osamělí, ale v duši dobří lidé, jim prostě přejete šťastný konec. O největší vřavy smíchu se postarala vedlejší postava Holappova kamaráda, který je mladší než vypadá. Řemeslně to velmi zručně nastavuje z vizuální stránky přesně takovou atmosféru, jakou režisér chtěl a melancholie, stesk a zoufalost, ale zároveň optimismus tu srší na všechny strany. KVIFF 2023 ()
Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* ()
Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily. ()
[KVIFF 2023] Poprvé ucelený Kaurismäki. S tím, že jsem ho i dokoukal. Věděl jsem asi do čeho jdu. A bylo to dobré. Klasický bizár. Svůj vlastní svět s dobrou atmosférou doplněnou geniálním soundtrackem, uhrančivými hereckými výkony a vtipně svižným scénářem. Dobré řemeslo. ()
Příběh velké lásky a osamělosti na pozadí nemilosrdné moderní doby i nejisté současnosti. Jedna z hvězdiček ode mne patří výběru hudby a písní s texty, které přilehavě rámují celý posmutnělý příběh. Přesto mě okouzlil, dojal i pobavil a dal i jistou naději. ()
"Někde tu leží pacient Holappa." - "A křestní jméno?" - "To neznám..." - "Vy jste jeho blízká příbuzná?" - "Ano... Já jsem jeho sestra." - "?!?" - "... sestra ve víře..." --- S finskými filmy nemám příliš zkušeností, tato moderní a zároveň hodně retro romance se mi ale každopádně líbila. Bylo to takové (ne)příjemně (ne)obyčejné, veselé i smutné, barevné ve své šedivosti (nebo šedivé ve své barevnosti?), šáhlé a zároveň vlastně úplně normální. Celé to pěkně dokreslovala hudba. K pěti hvězdičkám za mě chybí opravdu jen malý kousek. Možná ještě jeden pes? Nebo třeba závěrečné vystoupení karaoke krále? Těžko říct, čtyři jsou ale pěkné. 80 %. ()
Ach, tohle bylo senzační! Kaurismäki umí psát tak senzační dialogy plné suchého humoru a v Karaoke blues nezklamal. Ne nadarmo je to jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Výborný filmový zážitek. ()
Súvisiace novinky
36. Evropské filmové ceny - nominace
V úterý 7. listopadu byly zveřejněny nominace pro 36. ročník Evropských filmových cen, jež by měly upozornit na nejvýznamnější filmové počiny z Evropy za rok 2023. V kategorii pro nejlepší evropský… (viac)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (viac)