Oppenheimer

Dlouhé čekání na další Nolanův film přetrhl životopisný příběh Roberta Oppenheimera, který se stal strůjcem atomové bomby. A ano, téma to silné bezesporu je, ale 180 minut si nezaslouží ani náhodou. Navíc Christopher Nolan to po svém vzoru divákovi nedělá vůbec jednoduché, takže tu hned od počátku prolíná tři časové roviny a diváku neznalý ani základních faktů Oppenheimerova života, vyznej se v tom. A je to těžké, protože ve filmu se většinu času mluví a mluvi a mluví...a kdyby to mluvení bylo alespoň k sežrání. Jenže není. A to Vám dojde hlavně v momentech, kdy se na scéně objeví Albert Einstein. Ten si tu všechny ty dialogy vezme totálně pro sebe a jakmile se na plátně objeví, můžete si být jisti, že budete svědky toho nejlepšího dialogového, co film v danou chvíli nabízí. Film, který zobrazuje pokrok, který se stal pro chod lidstva nezbytný, ale zároveň si ho pranic nezasloužíme. Navíc zobrazuje nabubřelost Američanů a o tom, co pak předvedli Rusové...o tom snad radši ani nebudu mluvit. (23.12.2023)

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů. (18.10.2023)

Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. (25.07.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži. Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu. (20.07.2023)