Willy Kufalt

Cože? Finské drama s Luďkem Munzarem? – zíral jsem nevěřícně na hlavičku filmu, který před pár dny vytáhli na ČT art. Luděk Munzar je dlouhodobě mým oblíbeným hercem a vůbec jsem neměl tušení, že někdy něco točil pro finskou televizi a ještě zajímavější byl fakt, že šlo o inscenaci hry, která se u nás pro zákaz téměř nehrála. Těšil jsem se hodně a zpočátku byl přes studiový charakter vyloženě nadšený, když jsem si potvrdil, že mě pan Munzar pořád dokáže naprosto přikovat svým výkonem k obrazovce, i v takto zapadlém snímku, ze scénáře se rýsovala celkem zábavná hříčka mezi mužem a ženou a byl jsem potěšen rovněž skvělou Janou Hlaváčovou, která však nakonec měla jen minimální prostor. Jenže ta Málková, ta Málková, která tu bůhvíproč byla obsazena do tak rozsáhlé titulní role... Ty její zmateně afektované a hysterický výlevy jsem už po 15ti minutách přestával snášet a přesto, jak hezky vypadá, mi celkem brzy kazila dojem z celé inscenace. Bohužel nenadchlo mě ani režijní pojetí, které pro vyvolání dynamiky začne šaškováním se židlemi po studiu a pokračuje vedením k vyjádřování emocí pomocí sklánění hlavy či rovnou pokládání půlky celého těla(!) na židle, na stoly, k závěru až padáním herců na zem. Chvíli jsem si myslel, že se těmito sklony snaží režisér snaží pomoct v již tak rozpačitém výkonu Málkové – i když tím to teprve vyznělo zoufaleji, ale když ke konci upadá hlavou na stůl zády k divákům i Munzar, který jinak přes drobné výkyvy povětšinou můj dojem pozvedal a často vnášel do atmosféry kus civilního projevu, to už jsem nestačil trapně zírat. S Grossmanovou stylizovanou režií jsme si značně nesedli a z dnešního pohledu budí ve mně místy rozpaky. [65%]

Posledních 20 minut bylo vážně excelentních, hodně napínavých, se slušnou horrorovou atmosférou, přestože na žádné krveprolití v nich mimo jednu ránu na ruce nedojde, s výborným finále v podzemním kanálu... i pomyslná předehra k této finální části už začínala znepokojovat, třeba u dvojího vytažení panenky ze šupleti a od divoké kolotočové jízdy se slušně závratně rozjel celý film. Žel, první hodinu mě Černý upír tolik nestrhl, byť také nabídl několik vizuálně mimořádných záběrů i krátce znepokojivých scén. Ale jinak se až příliš utápěl ve vztazích (vč. inspektora a jeho ženy), které mě tolik nebraly a občas se nevyhl při pokusu o efektnost ani hysteričnosti. Šel jsem do filmu s vědomím, že jde o lokální remake Langova Vraha mezi námi (1931) – filmu, který na mě před lety silně zapůsobil a hodně na rok vzniku překvapil. Argentinská Barretova verze, byť se snaží jít vlastní cestou, o tu 1 hvězdičku často za ním zaostávala. Rok před tímto natočil Barreto Bestie musí zemřít – první adaptaci příběhu, který jsem dříve znal díky pozdější i slavnější verzi Claudea Chabrola a v tomto případě mě argentinský padesátkový noir dostal více. V případě Černého upíra / Vraha mezi námi to holt dopadlo jinak, resp. nejstarší verze u mě opět vyhrála. [70%]

Hmm, takže další artový horror pro teenagery? Nedávno jsem viděl Thelmu, nějaký rok zpátky Ať vejde ten pravý a čumím, kolik tvůrců se dnes pokouší skloubit drama o dospívání s fantaskním horrorem a zároveň stylem festivalového artu. Tato německá Noční můra mi sice z těchto filmů přišla nejlepší, ale... První půlhodinu jsem trochu zmateně, částečně lhostejně sledoval střídající se dvě podoby filmu, z nichž jednu představovalo paření mládeže v doprovodu dunícího techna a nepříjemně epilepticky blikajících světel, zatímco druhou bylo relativně slušné teenagerské drama, které však k protikladu onoho pařícího běsnění nasadilo až neúměrně pomalé tempo. Svůj smysl ta úvodní půlhodina směrem k dalšímu vývoji motivů měla, jen jsem se do toho stylu dostával obtížně a i později pocítil pár výkyvů, pročež mi ten film nepřinesl tak mimořádný zážitek. Po půlhodině se ale TO překvapení, o něž kráčí ve fantastické zápletce, plně objeví a pak už bylo pro mě zajímavé sledovat napínavý vývoj bizarně přátelského až telepaticky propojeného vztahu mezi dívkou a něžným monstrem, či-li originální a novou krásku a zvíře v době mobilů, v konfrontaci s problémy dospívání, mládežnických zájmů a rodinných vztahů. Závěrečná scéna, zdůrazňující jak potřebu vzájemného pouta, tak nedostatek tolerance jinakosti v běžné společnosti, mě svým lynchovsky snovým pojetím doslova ohromila. Jinak ale, ač se to zde týče jen vedlejších postav, za krátkou dobu jsem viděl už druhý film, v němž současná mládež užívá drogy a je to vykresleno jako něco úplně normálního až bezproblémového... a tohle procitnutí mě celkem děsí. [65%]