A pátý jezdec je Strach

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

Líbily se mi ty různý postavy v domě, práce s jejich motivací a ke konci i ta trocha napětí a tříbení charakterů, ale většina filmu před tím se strašně vleče a je prošpikovaná symbolikou a výrazovýma prostředkama, který mně vůbec nesedly. Snahu lidí tvářit se, že se nic neděje, a nepřipouštět si tíhu všeho kolem tu symbolizuje poměrně šílená hudba, občas se ukáže nějakej ten přelud nebo random vedlejší postava jen tak zešílí, a já jsem se na to prostě nedovedl naladit a ve výsledku mě to nudilo. (01.08.2022)

Psychologicky vyhraněné drama se spoustou alogických detailů, mimózních postav a nepřetržitého křiku. Tak si představuje období nacistické okupace režisér Zbyněk Brynych. Možná proto jsme si nepadli úplně do oka. Přesto jsem rád za další filmový záznam hereckého umění Olgy Scheinpflugové, byť zde v roli více teatrální, než civilní. Až by z toho jeden dostal depresi. Uf. (11.08.2012)

Strašlivě úzkostný a bolestivý pohled na šílenou dobu WWII, kdy v Československu zbývali poslední žijící Židé "mimo zákon", tolerováni jen pro své schopnosti a vysokou flexibilitu. Těžká rána osudu je však všechny, kdož neutekli, dostihla.!! Vzpomenu větu, která vystihne mnohé... "hrdina je ten, který zbytečně umře, narozdíl od ostatních, kteří zbytečně žijí..."!!!!!!! (10.03.2012)

Komorní expresionisticky laděné psychologické drama z období let protektorátu. Skvělé herecké výkony, zejména ten hlavní Macháčkův,velmi výrazný a osobitý v postavě židovského lékaře Brauna, působivá, tísnivá, dusná a hysterická atmosféra plná bezmocnosti, ale i jistého odhodlání a sebeobětování, deprimující hudba Jiřího Sternwalda a zajímavá kamera, to vše povyšovalo tento film na tehdejší nadprůměr a z období let protektorátu se jednalo určitě o jeden z nejlepších natočených snímků vůbec. A vůbec mi nevadilo to, že jsem si chvílemi myslel, že nejsem vůbec někde na sklonku let třicátých a na začátku let čtyřicátých, ale až někde v šedesátých letech..Bylo tam pár rušivých elementů (hudba, houkání, auta, domy), to vše vypadalo místy až příliš moderně, ale vždycky jsem se nad to dokázal nějak povznést..Vynikající a téměř bezchybné filmy jako "Vyšší princip", "Romeo, Julie a tma", "Transport z ráje", nebo starší "Daleká cesta" to v sobě neobsahovaly, proto si jich přeci jenom cením o trochu víc..Co se týče Zdeňka Brynycha, tak ten se po svém mimořádném již zmiňovaném snímku Transport z ráje (1962) po dvou letech znovu vrátil k tématu nacistické okupace a opět si myslím, že udělal dobře..Film se mi líbil, a to určitě nejen mně.. (25.10.2007)