kajas

Mé první setkání s Kaurismäkim a finskou kinematografií vůbec asi nemohlo dopadnout lépe. Bavily mě kamenné výrazy herců, mnohdy absurdní scény, líbila se mi myšlenka solidarity a nezištné pomoci druhému v nouzi (Jeden příklad za všechny: titulní hrdina přijde do kavárny, poprosí o hrnek vody, která je zadarmo, a louhuje si v ní vlastní sáček čaje. Nejen, že ho z kavárny nevyhodí, ale ještě mu donesou zbytky z obědového menu.). Soundtrack se taky moc povedl. Prima záležitost.

Ze synopse jsem byla spíše rozčarovaná, ale nalákalo mě herecké obsazení, a kupodivu se o žádný průšvih nejednalo. Hlavní hrdina musí být pochopitelně všem divákům preferujícím monogamii velmi nesympatický, vše ale zachraňují obě jeho vyvolené a hlavně skvělý Jiří Hána v roli nesmělého kolegy. Ve výsledku pohodová podívaná.

Ani bych nečekala, že mě obyčejný "film o pankáčích" tolik chytne. Sympatické herecké výkony méně známých tváří (Děrgel je už nějakou dobu můj oblíbenec, ale jeho začátky jsem neznala) a působivá atmosféra osmdesátých let udělaly hodně, druhá polovina se ale až příliš snažila o vážnější tón, který mi k předchozímu dění vůbec neseděl. Skoro 4*.

Původní filmovou tvorbu České televize se snažím pečlivě sledovat, protože mě její snímky málokdy zklamou. Tohle je případ i "Stockholmského syndromu". První díl byl skvěle rozehraný, tvůrci měli čuch na vynikající herce (zejména celá partička obchodníků s bílým masem byla "nádherně" odporná), filmu nechybělo prakticky nic. Druhá část už si bohužel neudržela stejnou kvalitu, v dějové lince se čím dál častěji hrálo na náhodu, přibyl naprosto zbytečný milostný trojúhelník a finále se seběhlo až příliš rychle. Kdyby se oba díly sestříhaly do dvouhodinového snímku, vůbec bych se nebála poslat ho i do kin. Přes výhrady velmi dobrá práce.

Šedivé osmdesátky plné veksláků a povalečů v pražských pasážích (které se za tu dobu ani moc nezměnily), idol Vaculík a samozřejmě kultovní "nesnááášííím loučenííí" Michala Davida. Kdybych hlavnímu páru více věřila jejich romanci, klidně bych dala i 4*.

Seznámit se s Almodóvarem právě tímto filmem asi nebyl nejlepší nápad, protože jsem samozřejmě nemohla rozklíčovat všechny narážky na jeho život a tvorbu. Zaujaly mě především flashbacky do dětství hlavního hrdiny, protože ač mám Banderase ráda, nedokázala jsem se na jeho postavu dostatečně napojit. Oscarové nominace v tomto případě příliš nechápu.

V televizním programu mě zaujala synopse, ale docela jsem se spálila. Snahu tvůrců o realistické psychologické drama zlehčují nechtěně vtipné monology paní Brejchové do kamery, toporné herecké výkony a scénář vlastně taky za moc nestál...

Neskutečně bizarní, šílená a vulgární blbost, ve které se střídají velmi vtipné momenty s těmi nevtipnými/trapnými. Katy Perry to ale vytáhla skoro na čtyři.

Na začátku bylo starobylé sídlo, ve kterém jednoho krásného rána najde hospodyně mrtvolu svého zaměstnavatele, populárního autora detektivek. Policie má prakticky okamžitě jasno: starý pán spáchal sebevraždu. K vyšetřování se ale nachomýtne soukromý detektiv, kterému někdo anonymně zaplatil za to, aby tenhle případ pořádně prověřil. A začíná zběsilý kolotoč výslechů všech členů nebožtíkovy rozvětvené rodiny, po kterém si divák nemůže být absolutně ničím jistý. Rian Johnson překvapil kritiky i diváky a natočil neuvěřitelně vychytralou detektivku, které lze jen máloco vytknout (trochu pomalejší tempo někdy kolem poloviny stopáže). Tenhle film má povedený scénář plný zvratů (právem nominovaný na Oscara), vynikající herce (od Daniela Craiga přes Jamie Lee Curtis po Chrise Evanse) a vnáší do tolik ohraného žánru potřebnou originalitu - už jste někdy viděli výslech svědkyně, které lhaní vyvolává dávivý reflex? Takže ano, běžte do kina.

U táty na videu jsem v dětství viděla spoustu pohádek, komedií a několikrát taky tuhle nedoceněnou blbůstku, na které se mi vždycky nejvíc líbilo, že si před žraloky nemohly být jisté ani ty nejdůležitější postavy. K nepředvídatelnosti děje se navíc přidal fakt, že tu hráli opravdu dost známí herci :).