Legas

Kill Billy the Kid

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut).

Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v obrazárně, kde se koukám na velice přitažlivé výjevy, které se mi něco snaží říct, ale já jim plně nerozumím, protože byť se usilovně snažím, tak ony ode mne chtějí více, než je moje mysl schopna vstřebat. Ale kochám se, sakramentsky se kochám.

Dle mého názoru se film násilným způsobem snaží diváka vydírat klasickými prostředky, jako je velice surové jednání ze strany Angličanů. Ne náhodou se mi při pohledu na jejich šikanu a mučení vybavili nacisté. Můj problém by se dal shrnout otázkou; byly opravdu všichni do posledního kousku duše tak krutí, nebo film přehnaně tlačí na pilu? Určitě to tehdy nebyl žádný med, ale vadí mi, že film se vůbec nevěnuje náhledu na problematiku ze strany Angličanů a divákovi se tak dostává obrázek, že všichni Angličani jsou stoprocentní svině. První část filmu, kde se tímhle způsobem buduje atmosféra pro budoucí dění, mi přijde zdlouhavá, ne nejlepším způsobem zfilmovaná. Nicméně od scény z kina se film přehoupne do roviny politické, což potěší diváka, kterého daná problematika zajímá. Najednou je k dispozici spousta faktů, postřehů a názorů na věc, což mi v první polovině značně chybělo. Závěrem bych jenom poznamenal, že já osobně absolutně nedokážu pochopit, že bych měl vzít zbraň a v zájmu věci, ve kterou věřím, na příkaz zabít člověka, kterého mám rád. Rozepisuji se o tom, protože v tomhle filmu se to týká více scén. Na úplný závěr ještě tradičně pochválím Cilliana Murphyho, který je ozdobou každého filmu, ve kterém se objeví. Spokojených 3 a 1/2*

Po prvních 20 minutách jsem si říkal, jak je Hádej skvěle rozehraná situační komedie, kde Spencera Tracyho, byť ve svých ostatních rolích vždy převyšuje svým výkonem ostatní herce, vytlačují z pole hlavní osobnosti filmu Sidney Poitier a Katharine Hepburn. Spletl jsem se v obou bodech. Když je totiž záhy zdánlivě vyplýtván hlavní situační vtip filmu, tak Hádej lehounce a nenápadně přejde k řešení problému - budoucího soužití dvou "jiných" lidí, čímž se elegantně přesune do roviny romantického dramatu. Jistě není náhoda, že režisér Stanley Kramer měl v době natáčení za sebou již dva vynikající filmy ze soudního prostředí. Zde totiž také rozehrál soudní při. A nechybí nikdo - obžalovaní, obhájci, svědkové, porota a samozřejmě i soudce tu je. A tak se dostávám k poslednímu bodu, k mé druhé mýlce. Závěrečný verdikt v podání Spencera Tracyho je patrně tím nejkrásnějším monologem, který jsem kdy na filmovém plátně viděl. Snad právě pro něj se pan Tracy celý film trochu šetřil a hrál na první pohled druhé housle. Hádej, kdo přijde na večeři je věčný film, jehož závěrečná řeč bude navždy pravdivá, byť bude i v naší toleretní době často ignorována.

Opět jednou film, který dloubl ostrým loktem do mého materiálního smýšlení. Závěrečný záběr nádherně ukazuje, jak "málo" stačí ke štěstí. Inu, dnes už jsme moc rozmlsaní.

Když bych oholil film na čistou dějovou línii, zbyde mi něco, co nebezpečně připomíná telenovelu. Pedro a herci filmu dali patřičnou formu, ale postrádal jsem to, co by v tomto případě mělo na diváka zafungovat nejvíc - emoce. Netvrdím, že ve filmu vůbec nejsou, ale mě osobně film jaksi minul, nemluvil se mnou.

Uživatel Tosim: "Tenhle film mě zaujal hlavně svou výtvarnou stránkou, která drtivě přebila oba hlavní herce..." --- A já jsem přesně opačného názoru.

Nevím, jestli mám obdivovat fakt, že někdo dokázal natočit celovečerní film, který se celý odehrává za volantem, na sedadle spolujezdce, či na zadním sedadle. Když už nikdo nikam nejede, tak se alespoň opírá o svůj nádherně naleštěný vůz, případně stojí kousek od do posledního smítka vypulírované kapoty vozu svého kamaráda. Pokud vás to spolu s vybraným šedesátkovým soundtrackem zaujme, není co řešit. Na můj vkus jsou všechna ta auta příliš pannesky čistá - podobně jsou na tom hlavní aktéři. Americké graffiti jsou Beverly Hills 90210 na kolečkách. Žádnou dravou sondu americké "šedesátkové" mládeže nečekejte.

Z americkými filmy staršího data výroby, které popisují události minulých režimů u nás, či v blízkém okolí, byl vždycky problém. Buď jednotlivý tvůrci danou látku zpracovali se značnou dávkou typicky amerického patosu, což vyznělo v porovnání z našimi vlastními filmy o podobných věcech poněkud zvláštně, neřkuli přímo směšně, nebo danou politickou situaci využili jako pozadí pro své typické americké thrillery, detektivky a dramata, což člověka znalého historie docela popudí, protože takový filmoví tvůrci si s evropskými reáliemi dělají, co chtějí. Roztržená opona je právě onen druhý případ. Já osobně jsem k filmu přistupoval s jistou dávkou tolerance a to z důvodu, že vím, jaké Hitch točí filmy, tudíž když nebudu příliš přemýšlet nad tím, kde a kdy se děj odehrává (což je pochopitelně docela problém), tak si film užiju. Vyšlo to jen napůl. První polovina filmu je moc pěkná, hlavně díky nádherným exteriérům a interiérům (tedy nejen díky nim samotným, ale také díky Hitchově práci s prostorem). U scény s nožem, lopatou a kamny jsem se sice trochu smál pod svetr, aby to mistr neviděl, ale i tak se mi líbila. Druhá půle už je pro Evropana hůře stravitelná a její nechtěně vtipný obsah prostě nelze ignorovat.