Legas

Větší hvězdičkové dilema jsem neměl hodně dlouho. Ne že by na tom příliš záleželo, My Sassy Girl je moc pěkná romantická komedie, ale nemůžu ze sebe vymáčknout konečný verdikt (už dva dny). Připadá mi, že jsem viděl hodně dlouhý film, možná tři v jednom, což ostatně nejsem daleko od pravdy, ale na druhé straně si stačí vzpomenout na jakoukoliv scénu a hned mám touhu ten film vidět znovu. Ne! Nač dávat filmu, který jde svou romantickou zápletkou proti zaběhnutým klišé (což je v žánru romatických filmů obdivuhodné - a navíc je i mile vtipný), menší, než plné hodnocení? Kvůli jeho přílišné délce? Alespoň ten zážitek déle trvá. 4 a 1/2*, ať se tu zbytečně nehádám sám se sebou.

Nemám slov. Vlastně jich mám hodně. První dva záběry mě zařezaly do sedadla, začal jsem se těšit. Začalo se ukazovat, že na tom Tykwerovi něco je. Hudbu jsem znal předem a líbí se mi i na samostatný poslech. A kamera byla na začátku filmu prostě úžasná. Jenže čeho se chytit. Hlavní postava je antihrdina, moc toho nenamluví, neustále jen čenichá, tak honem šup na scénu s Hoffmanem, když "odejde" z plátna (btw těch "odchodů" je víc a nebylo by na škodu je vysvětlit), hurá šup tam Rickamana. Nicméně atmosféra je luxusní, ovšem druhé ouha - jen do té doby, než se přesuneme ze smradlavé Paříže do voňavého Grasse. Tam vše dobré končí a vše špatné začíná. Temná atmosféra je ta tam. Je nám podrobněji (berte s rezervou) představena ženská postava, což naznačuje, že sehraje roli ve "velkém" finále. Bohužel to není pravda. Hlavní antihrdina začíná setsakramentsky nudit a mé neustálé pátrání po logice v motivaci ke všem těm činům mě rovněž začíná otravovat. Narodil se holt na rybím trhu, vyvržen na dlažební kostky, vychován v útulku, bez kamarádů (jeho největším přítelem je jeho frňák), tak musí být prostě od přírody úchylák. A když si jen pohraju s představou, jakým způsobem získal ten svůj vysněný parfém a k čemu je nakonec dobrý, tak mi běhá mráz po zádech, na jakou zvrhlost jsem se to vlastně předlouhých 147 minut díval. Nesouhlasím s filozofií, myšlenkou, pointou (nazvěte si to, jak je libo) tohoto filmu, tudíž si jej zkrátka nemůžu náležitě užít. Ale uznávám, že první hodina je perfektní filmařinou a moc se mi obrazově líbila.

Hmmm, tak Verhoeven se do Černé knihy podepsal černou tuží, která nebledne. Čekal jsem ženskou verzi Pianisti a dostalo se mi válečného robocopa se základním instinktem. Krapet překombinovaný děj, což je vlastně trochu k smíchu, když si na začátku filmu čtete titulek "podle skutečné události".

Samozřejmě jsem před filmem znal nejznámější písně od Edith Piaf, ale o jejím životě jsem nevěděl zhola nic. O to většího (tedy nečekaného) dramatu se mi dostalo. Stavba filmu, tedy vyprávění na přeskáčku, kde se prolínají línie smutného dětství, bujarého a nelehkého dospívání a dramatického "stáří" (období největší zdravotní krize), byla šťastnou volbou. Díky tomu slyšíme písně Edith Piaf již od začátku filmu, navíc - a to je nejdůležitější - si můžeme vychutnat jejich obsah v kontextu s událostmi ze života La Môme Piaf. Moc se mi líbily přechody ze "scény" domácí na scénu koncertní. Strhující drama s důrazem na obsah se slušivým vnějším kabátem. Vyvrcholení filmu písní "Non, je ne regrette rien" je... Nemám slov, měl jsem v očích poněkud vlhko. Marion Cotillard je v titulní roli strhující.

Mám rád, když mám alespoň pocit, že se film odehrává tam, kde by měl. U německého Stalingradu jsem ten pocit postrádal. Neustále jsem byl duchem v nějaké polorozbořené továrně u Brna a na polích u Krkonoš. A když tanková bitva obsahuje 8 pasivních tanků, které prostě jenom jedou, a pěchota je s přehledem zlikviduje, tak začínám váhat, zda ve sledování vůbec pokračovat. Faktograficky je film také téměř na nule, takže toho pro spokojené sledování příliš mnoho nezbývá.

Největším překvapením byly závěrečné titulky, které naskočily ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mě čeká ještě dobrá půlhodina filmu. Film pro mě jakoby postrádal závěr. Teprve posléze jsem pochopil, že jsem na dění ve filmu nahlížel poněkud špatně.

V přenádherném paláci, snad záměrně stylizovaném do nepozemsky barevné krásy, se odehrává to nejtragičtější rodinné (císařské) drama, jaké si snad dovedete představit. Příběh mě neuvěřitelně pohltil, herci přesvědčili a každý záběr mě svou barevností v pozitivním slova smyslu tahal za oči. Potěšilo mě i minimum "létání". Závěrečná bitva sice svou pompézností přebila i slavnou bitvu o Helmův žleb z Pána prstenů, ale vnímavému divákovi neujde, že to není jejím cílem. Kletba zlatého květu je zatím mým nejoblíbenějším filmem Zhanga Yimoua.

Film začíná slibně. Poutavé exteriéry i interiéry, známé herecké tváře, sympatický humor. Se samotnou plavbou po Nilu film začíná postupně ztrácet glanc. Nejdříve začne trapnými postupy značkovat potencionální vrahy, kterými jsou všichni, a tím i ukáže na oběť ještě před tím, než je zabita. Následuje Pierrotova obrazová rekapitulace, že vrahem může být kdokoliv. Následně si všechny pozve do salónku, aby mohl svým chytrým vyprávěním odhalit vraha (jak trapně obehrátá situace). Následuje stupidní pointa, značně nevěrohodná a hloupá, pěkně zapadající do regálu knižních detektivek pro nudící se maminky a babičky. Navíc motiv celé vraždy je pro detektivky nechutně typický (klišé jak blázen!!). A tak hezky to na začátku vypadalo. Ach jo!!

Pánové by potřebovali trochu promazat vazelínou, občas jedou poněkud na sucho. Tato málo vtipná self-prezentace je dobrá jen díky skvělé muzice ústřední dvojice. Ani se mi nechce věřit, že Jack Black existuje v kapele Tenacious D, která je dle mého názoru zatraceně dobrá, ale "nikdo" ji nezná. Jakmile se ve filmu rozjede rock, tak to frčí, ale běda, jakmile na chvíli zmlkne!!

I když je Hilary Swank ve své roli naprosto skvělá/ý a konec překvapivě brutální, nemůžu nevidět prázdnotu první půle vyprávění. Mám pocit, že jsem viděl dobrou stovku velice příbuzných amerických filmů, kde se chodí po mejdanech, při kterých se jakoby něco děje, ale ve skutečnosti příběh nikam nesměřuje. Situace se vyhrotí až v samém závěru.