Legas

Celovečerní stopáž, více vtípků a ... prostě Simpsonovi.

Jedno je jasné. Tarantino je Bůh a tímto filmem se stává jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. I kdybych nevěděl, že film natočil on, podle dialogů bych jej okamžitě identifikoval. Ten chlap napíše debatu o hovně a i když není dvakrát nevtipnější a prakticky v ní chybí kvalitní hláška, tak Vás můžu ujistit, že i ta na první pohled blbá debata o pádu do jámy má ve filmu svůj účel, akorát si na něj musíte počkat třebas i 45 minut. S dobře napsanými dialogy (tentokrát spíš dobře, než výborně) zkušeně diriguje herecký ansábl. Ne že by to byl nějaký herecký koncert, ale Tarantino má zvláštní talent čerpat ze svých herců (tentokrát spíše hereček) přesně to, co přesně sedne do jeho filmů, takže i když herce ve svých filmech pravidelně střídá, tak u některých postav máte pocit, že už se objevily v nějakém předešlém filmu. Neberu to jako výtku, spíš jako fakt, že Tarantino se drží svého stylu jako klíště. Používá i obdobné záběry a postupy, což mě stále neuvěřitelně baví. Navíc zde hodně cituje své vlastní filmy, zvláště pak Kill Billa, což mě také neuvěřitelně pobavilo. Činí tak docela nenápadným způsobem, nejsou to žádné parodické okaté výjevy, jen občasné lehké a svěží pomrknutí na fanouška. No a veškerá akce je naprosto nádherně natočená. Tarantino se ve svém filmu posmívá Gone in Sixty Seconds, respektive "tomu shitu s Angelinou Jolie" a při sledování závěrečné honičky je jasně vidět, že na to má plné právo. O soundtracku se netřeba zmiňovat, ten je opět skvělý. Žádný Grindhouse film jsem nikdy neviděl, ale z toho, co jsem si o něm přečetl, mám dojem, že se Tarantino trochu netrefil. Death Proof je tak tarantinovský, že pravý Grindhouse by se v něm hledal docela obtížně. A takový tarantinovský film má v případě Death Proof malou chybičku, že občas má nějaký ten dialog navíc. U nás se holt promítá prodloužená verze.

Objektivní hodnocení ze mě nedostanete. Vím, že adaptace páté knihy je plná chybějícího materiálu (pravděpodobně i zbytečných scén vůči hlavnímu příběhu), docela nepochopitelná pro nečtenáře a šíleni rychlá, ale mě právě to zběsilé tempo vyhovovalo. David Yates přidává mudlovskému světu na uvěřitelnosti, narozdíl od jeho předchůdců jej zasazuje do všední reality dnešního světa plného turniketů, neopunkové hudby a neonů, a přitom tento mudlovský svět stále pěkně koexistuje se světem kouzelnickým. Film je doslova nabitý tisícem různých roztomilých drobností, vtípků a hlášek, spousta scén přitom může mladší děti docela děsit, čehož jsem byl svědkem. Divák se konečně dočká většího akčního kouzelnického reje a jak už jsem zmínil, atmosféra je opět hustší, než u předchozích dílů. Moc se mi líbily kulisy a štěky hereckých hvězd. Úmyslně píšu štěky, protože postav se na plátně sejde požehnaně a prostoru je docela málo. Opět bych to mohl brát negativně, ale já osobně jsem se v postavách vyznal a byl jsem spokojen. Tento komentář je tedy čistě mým osobním nadšeným názorem a pokud jste nečetli knihu, klidně si odečtěte 60%.

Stará dobrá černobílá japonská - ta jediná se může honosit razítkem katastrofický film. Pokud si dobře vzpomínám, tak ostatní Godzilly jsou rychlé, akční, méně seriózní. Zde je Godzilla symbolem pro hrůzu jaderné války. To ona byla vyštvána z hlubin oceánu při jaderných testech. Godzilla je varovným prstem pro všechny národy. Mě osobně se moc líbí scénář, zvláště pasáž s vědcem, který vymyslí Ničitele kyslíku. Nejhezčí, i když pochopitelně nejsmutnější, je samotný závěr filmu.

Letní limonáda s výbornými triky. Něco mě nutí se na Transformers dívat stále dokola, i když se mi jejich scénář napoprvé zdál příšerný. Je to prostě ten typ hlučného, oddychového filmu (trochu si ta dvě slova odporují, v Hollywoodu ale nikoliv), který si vychutnáte nejlépe v kině, kupodivu nejlépe v HD kvalitě, protože zde je každý pixel důležitý k uchopení představy o prostoru všech bitek ve filmu. Akční scény jsou natolik hyperkynetické, že jsem je "dal" až napopáté. Je to chyba režiséra, ptám se? Tolikáte opakování mělo za následek, že mě opustila touha neustále rozebírat příběh, postavy a v podstatě vše méně důležité pro tento typ filmu, a tudíž jsem si užil tu neustále se transformující jízdu daleko lépe.

Sympatický milý příběh, který se ve svém závěru láme do polohy značně dramatické, je požitkem především díky nádherným záběrům.

Tak jsem šel do kina na francouzké animované film-noir sci-fi a místo toho tam promítali britskou animovanou bondovku. První záběry filmu skvěle naladí. Je kouzelné sledovat téměř neomezené možnosti animovaného filmu. Bombastické celky a různé kamerové kejkle nejsou problém. Jen to nepřehnat a vyřádit se v únosné míře. Legrace Renesance tkví v první řadě v hudbě. Ta je totiž daleko bondovštější, než soundtrack z Casina Royale. Hlavní hrdina navíc nemá příliš dobře vybudovaný charakter, je to takový ten typ sportovního dobře stavěného chlapíka, tudíž k detektivům klasických film-noir filmů má celkem daleko. Proč je tento film označován jako sci-fi je dobře vidět na několika technických hračkách (autech, koptérách, monitorech), které velmi připomínají věci z Minority Report. Děj filmu je pro změnu podobný tuctu již viděného. Občas připomene nějakou bondovku, já jsem v Renesanci viděl kopii filmu Já, robot, akorát ovšem bez robotů. A nejlépe jsem se pobavil, když mi nejen hudba připomínala bondovky, ale i hlavní hrdina mi byl nějak podezřelý. V půli filmu jsem naznal, že má hlas jako Daniel Craig, což se v titulcích potvrdilo, tak mohu závěrem jen konstatovat, že Renesance je pro mě lepším Casinem Royale. Sice vykrádá kde co, ale bavil jsem se dobře.

Nádherně odvyprávěný příběh jedné rodiny s politickým pozadím Číny let čtyřicátých až sedmdesátých. Tohle obsažné a emocionálně nabité dílo Vám poví víc, než chumel dat v učebnici dějepisu. Vnitřně nejplnější film Zhanga Yimoua (alespoň co se mého názoru týče).

Sněhobílá prázdnota. Kdo by z toho nezešílel? Chvílemi film zajímavým způsobem mate, divák tak netuší, jak se bude příběh vyvíjet dál. Ke konci mě ale film mátl poněkud nepříjemným způsobem. Myslel jsem, že už vidím také nějakou haluz. Začal jsem tápat, kdo vyšel ven, kdo zůstal vevnitř, která chajdaloupka je která apod. Naštěstí se vše objasnilo a já můžu jen konstatovat, že Antarktický deník je docela příjemná "haluzoidní" a atmosferická podívaná.

Vůbec netuším, jaké reakce Ostrov vyvolává v různých divácích, ale se mnou Ostrov pěkně zamával. Skrz naskrz dramatický příběh "sebevražendého" vztahu z prostředí jezerních rybářských houseboatů se svojí atmosférou nemilosrdně vtírá pod kůži. Hlavní hrdinka, aniž by promluvila jediné slovo, je otevřenější, než většina snaživších se hereček. Divák, aniž by něco tušil o jistě neméně dramatické minulosti obou hlavních postav příběhu, je neustále ždímán tragickými okamžiky v budujícím se "jezerním" vztahu. Neuniklo mi ani několik milých detailů, jako je například uspořádání vytáhnutých rybářských háčků. A ten závěr... PS: Teď mě napadlo dvouslovná charakterizace filmu: DĚSIVĚ KRÁSNÝ.