Legas

Šel jsem na Ghost Ridera s očekáváním, že si užiju "guilty pleasure" jízdu, ale dočkal jsem se bohužel jen velice špatného filmu. Ghost Rider vznikl pravděpodobně způsobem "serem na scénář, máme Nicka a hořící lebku". Navíc všechny ty pekelnosti myslí zřejmě vážně. Trocha nadsázky a fungujícího humoru by neuškodila. Příkladem, že to jde, budiž Constantine. Také to není žádný zázrak, ale výsledek je od nedopečeného a neosoleného Ghost Ridera na míle vzdálen. Výčet, co všechno je špatně, by zabral 1 stranu A4, takže Vás tím nebudu ani otravovat.

Téměř vynikající film. Poprvé v životě jsem držel pěsti naprosto otřesnému filmaři a i když jsem věděl, jak Ed Wood skončil, tak jsem si přesto přál, aby alespoň jednou v životě uspěl. Zajímavý pohled do soukolí "natáčení" sraček s hvězdami s vynikajícími hereckými výkony - především mě zaujal Martin Landau a Bill Murray (o Deppovi mluvit netřeba). Souboj "Dráculy" s gumovou chobotnicí bez motoru mě naprosto odboural. Toužím vidět Plan 9 from Outher Space.

Vratné lahve jsou, krom velice pěkných úvodních titulků a letu balónem na konci filmu, odsunuty do interiérů, kde kraluje Svěrák starší - scénárista a herec (ovšem za vydatné podpory všech svých hereckých kolegů, včetně manželky). V tomto směru jsou Vratné lahve královskou zábavou se spoustou skvělých postřehů z "podzimního" života a s občasnou vážnější notou, která ovšem netrvá nikdy příliš dlouho, aby diváka náhodou příliš nedojala. Vždyť si zaplatil lístek do kina za zábavou, ne? Na Svěráky totiž chodí i lidé, kteří do kina jinak nepáchnou. Otec a syn Svěrákovi jsou přeci značka, stejně jako ten Albert, který tam celou dobu tak protivně vyčuhuje. Škoda jen toho interiérového útlumu Svěráka mladšího. Myslím, že když už je na interiéry odkázaný, pak je dokáže zpracovat daleko lépe (Obecná škola). Škoda občasného vyskočení nějaké primitivní školácké scénky (kolo, sny). Škoda nutné vykonstruovanosti příběhu (třebas zrovna titulní okénko na vratné lahve). Ale buďme vděčni alespoň za tu královsky košatou zábavu, naplněnou až po okraj nádherným svěrákovským humorem. Když Vás u toho pohladí hudba Ondřeje Soukupa (konečně na úrovni a bez kompromisů), tak něco co řešit.

Ińárritu je génius. Minimálně tedy talent jako poleno. Umí přesně vystihnout atmosféru tak rozdílných prostředí, jako je tokijská diskotéka, mexická svatba nebo africká "pustina". Herce, byť formátu Brada Pitta, nevystavuje jako nablýskané figuríny ve výkladní skříni, ale funkčně je zakomponuje do svých povídkových příběhů. Někteří režiséři umí své herce před kamerou báječně rozžhavit. Ińárritu je umí hlavně skvěle utlumit a sledovat je skrze svoji těkavě znervózňující kameru, často snímající až rozostřené detaily. Dokumentární nádech filmu jen umocňuje celkový prožitek z emocionálně silného zážitku. Mé soucítění z jednotlivými postavami bylo velice intenzivní.

Předchozí politický thriller, ovšem stále z čitelným Hitchcockovým podpisem, Roztržená opona, vyzněl ve světle dobových reálií poněkud směšně. Topaz už je na jiné úrovni. Krom vtípku s racky unašejícími vydlabané bagety, kde byl ukryt fotoaparát, se jedná o zcela seriózní film, u kterého je ztěží poznat, že s ním má Hitchcock cokoli společného. Připadlo mi, jako by ho mistr "udělal" na zakázku.

Dle zdejších uživatelů filmu ke konci dochází dech. K tomu můžu dodat, že já jsem usnul. Na Woodyho je film jinak svěže "akční" a líbil se mi způsob vyprávění skrze komentátora.

Takový pěkný předsvatební film, ze kterého v první polovině řvete smíchy, jaké se tam dějí neuvěřitelné věci (jako v životě), a v polovině druhé už jen běhá mráz po zádech. Celý film je jedno velké varování a neskutečná filmová jízda s bravurními hereckými výkony. Neuvěřitelně hustá atmosféra.

Na scénu s jelenem hned tak nezapomenu.

Moc pěkně zpracovaná sonda do prvních amerických kosmických vzletů, resp. do chlapeckého mezistátního soupeření s Rusy, do životů prvních pokusných šimpanzů - testovacích pilotů, hrdých to na sebe chlapů, riskujících své životy v zájmu techniky a touhy být v něčem první. Film nezapírá ruské prventství, je ochotný si udělat trochu legraci ze svého hrdého soupeření s rychlejšími "komouši", což ovšem musí po třech hodinách završit větou, kdo byl teda sakra tím nejlepším pilotem ve vesmíru. Tato disciplína sice nemá své diváky a jméno vítěze téměř nikdo nezná, ale možná že zvedla všem správným hochům z Ameriky seběvedomí, o což se ostatně snaží celý film, ale díkybohu krom oné poslední věty nezklouzává k nějakému nechutnému patetismu, patriotismu a jiným libůstkám, které jsou mi jinak schopny zničit zážitek z filmu.

Před shlédnutím jsem si myslel, že se budu koukat na fantasy. U prvních deseti minut jsem byl docela zklamán, že budu zřejmě sledovat pohádku a následně jsem byl neustále překvapován, že do pohádky pro větší děti to má hodně daleko (viz sešívání rozříznuté tváře apod.). Ale i poté, co jsem se smířil s faktem, že Labyrinth je válečné drama s občasnými pohádkovými výjevy, mě film nepřestal překvapovat (viz pointa, resp. její vyznění). Závěr je vizuálně pohádkově nadýchaný, ale je nesmírně krutý, smutný a nepůsobil na mě dobrým dojmem. Kdybych měl celou dobu pocit, že sleduji horor, vůbec by mi to nevadilo, ale Labyrinth se celou dobu tváří jako něco tajuplného a pěkného. Svým jednáním tak trochu podráží divákovi nohy, což od něj není fér. +++++ Po druhém shlédnutí jsem jiného názoru. Věděl jsem, jak se mám na film koukat, jak ho brát a užil jsem si jej podstatně víc. ++++++ Ale na druhou stranu má několik povedených momentů. Třebas po scéně s "oko-rukým" jsem si posteskl, že del Toro nenatočil Dooma, protože takhle nějak by ta nepovedená adaptace měla dle mého názoru vypadat.