Lima

V základní premise (na které ale film zdaleka nestojí) budete jako doma, pokud jste viděli oscarový THE ARTIST (2011). I tady jde o éru přechodu z němého filmu na mluvený a všechny patálie, co s tím souvisí, ale hlavním posláním filmu je tady něco jiného – a tím je až nakažlivá radost ze života. Nikde, v žádném jiném filmu, neuvidíte tak jedinečné taneční výstupy, muzika je skvělá a herci? Debbie Reynolds je sladká, Kellyův sidekick Donald O´Connor je požehnáním pro každého tahouna filmu, tím jak je talentovaný, ve své roli přesný a nahrávající hlavní hvězdě filmu – a tou je samozřejmě Gene Kelly, muzikálností a pohybem obdarovaný génius, přitom tak ohromný sympaťák, že bych se do něj v tu ránu zamiloval, kdybych nebyl hetero. Zhruba dvacetiminutová pasáž ve druhé půli filmu, kde se v rychlém sledu střídají jedna stage za druhou, je vizuální slastí pro každého estéta a jednotlivé výstupy jsou co do nápaditosti a rozmanitosti dnes označovány za předchůdce dnešních videoklipů. Tenhle film je esencí krásného a pozitivního filmového zážitku a na blu-ray vypadá úchvatně!

Plytký popcorn, kterému chybí duše, atmosféra i jediná zapamatováníhodná scéna, které činily gangsterský žánr vždy tak atraktivním a divácky vděčným. Mnoho momentů z filmu a posledních deset minut psal scenárista asi podle poučky "Jak sesmolit nechtěnou parodii na žánr snadno a rychle." Nad vodou to drží pouze chlapácké charisma Joshe Brolina. V globále je to stejně rutinní a hloupé, jako Zombieland, což jsem ale u Fleischera čekal, takže o zklamání nemůže být vůbec řeč. S ohranou hláškou "Inspired by a True Story" mě nekrmte, páni producenti.

Jiří Trnka byl filmařská osobnost světového významu, důkazem budiž i spousta mezinárodních a festivalových ocenění tohoto filmu. Je tu zjevná inspirace dílem Josefa Mánese a Mikoláše Alše, ale přitom zůstal Trnka svůj, plný obrazové fantazie. Tím, že celé to vyprávění pojal velmi poeticky, je možná trošku zkratkovité, ale to mi na zážitku neubralo. Přitom je film oproštěn od přílišného patosu, přestože doba a pojaté téma k tomu svádělo. Obraz je, jak je u Trnky zvykem, velmi dynamický – kamera často mění úhly pohledu, krouží, pluje libovolnými stranami, zoomuje a Trnka se nevyhýbá ani masovým scénám, což muselo být realizačně velmi náročné. Co do imaginace byl Trnka srovnatelný snad jen s Karlem Zemanem, či Břetislavem Pojarem a v této souvislosti mě napadá – kdypak se u nás dočkáme DVD edic jeho díla? Stejně jako donedávna u Zemana, i tady mají naši distributoři velký dluh, či spíše nezájem. Ale co se divím, v zemi, kdy během pár týdnů přijde 600 tisíc lidí na Babovřesky, pravdaže…

V dnešní době, plné sociálních, společenských i kulturních nejistot člověk potřebuje aspoň jednu jedinou. A tady jí máte – tou je, že se buřtík Taylor Lautner do 5 minut zase svlékne :o) A jinak samozřejmě, že podle blábolivé a hloupé literární předlohy nemůže vzniknout nic jiného, než blábolivý a hloupý filmový přepis. Tady by nepomohl ani Chris Nolan za kamerou.

V hudbě jsem strávník všežravý, nikoliv však nekritický. Nejvíc miluju 60. a 70. léta, mé miláčky PINK FLOYD a The BEATLES, kteří posunuli hudbu o několik dekád dopředu, ale oslovuje mě i tvorba IRON MAIDEN či první čtyři alba METALLICY, z opačného pólu třeba DEPECHE MODE, nebo BJORK. Popová tvorba Robbieho Williamse jde tak trochu mimo mě, ale jedno mu upřít nemohu – aspoň na krátký čas zpopularizoval širším masám úžasné hudební období, kdy světu kraloval swing. V tomhle koncertě si to neskutečně dává – bezchybně intonuje, klouže po oktávách s obrovskou suverenitou, jako snad Sinatra samotný, až člověk lituje, že u toho swingu Williams nezůstal a zahazuje se průměrnou popinou (snad 10 roků nevydal pořádné album, je vidět, že jeho skladatelský guru Guy Chambers hodně chybí). Vedle těchhle swingových nesmrtelných pecek se dnes jako nahý král odhaluje bezpohlavnost a neinvečnost a – nebojím se říct sračkovitost – současných hudebních „idolů“ typu Justin Bieber či One Direction. Nu což, každému co jeho jest…..

Někdy holt člověk pro své divácké duševní zdraví potřebuje i takovouhle pohádku, sice průhlednou, až to bolí, ale s pozitivním feelingem a to vůbec není málo.

Plakátové.info: VSTUPTE DO VĚKU NEZNÁMÝCH HRůZ, POHANSKÉHO UCTÍVÁNÍ a OBĚTOVÁNÍ PANEN!!!___Legendární studio Hammer netočilo jenom horrory, ale produkovalo i tento pseudodobrodružný kousek z dob pravěkých, které byly tak populární na přelomu 60. a 70.let. Scenář mohl napsat klidně šimpanz po lobotomii, je to takový zcela bezdějový mišmaš, ve kterém se míchají dohromady dinosauři, lovci z doby kamenné a dokonce je zde zdůrazňováno (a má jistý význam pro chabou zápletku), že v té době ještě Měsíc neexistoval a teprve se tvořil (blah!!), což je zřejmé při závěrečné scéně zuřících pozemských katastrof. Pravěké ženy mají dlouhé, pěstěné účesy, jsou čisťounké a chodí zásadně v kožených bikinách, muži mají všichni plnovousy, aby se aspoň trochu odlišili od dnešních mužů. Co ale tomuhle filmu nemůžu upřít, jsou opravdu VÝBORNÉ triky, které si ani tahle ptákovina nezaslouží. Skvělé, a to podtrhuji, skvělé pookenkovým snímaním rozpohybované loutky prehistorických zvířat (napočítal jsem jich osm – např. dinosaurus, pterodaktyl, obří krab atd.), které jakoby vypadly z dílny Raye Harryhausena v nejlepší formě. Zcela funkční zadní projekce a prolínačky, které nebijou do očí, zkrátka radost pohledět a tu oscarovou nominaci chápu. Možná bych hodnotil celkově i pozitivněji, ale absence děje, přehrávající herci, věčné pobíhání po kamenité krajině a žvatlání nesrozumitelnou hatmatilkou, které mělo dodat punc autentičnosti (pouze na začátku padne asi 10 anglických slovíček) bylo ke konci už velmi úmorné. Pokud chcete opravdu zkusit žánrově podobný snímek, zkuste raději ONE MILLION YEARS B.C. z roku 1966, který tuhle módu pseudopravěkých dobrodružství rozpoutal a je o mnoho záživnější.

Co tenhle film povyšuje nad béčkovou sci-fi tvorbu ´Zlatého věku 50.let´, je především jeho pozoruhodný soundtrack, z pera Van Cleaveho, který se vymyká všem těm „uniformních“ symfonickým produktům v žánrově spřízněných filmech ´Zlaté éry 50.let´. Výhradně za doprovodu klavíru, používáním občas disharmonických prvků a občas hlubokých osudových tónů, někdy jak z klavírních děl George Gershwina, vytváří v tomto frankensteinovském příběhu velmi znepokojivou atmosféru. Dokonce první dvě třetiny má příběh vědce, který do 2m vysokého robota (s vizáží androida Kryton z Červeného trpaslíka, oblečeném v plášti) namontuje mozek svého zabitého geniálního syna, náběh na 4*. Režijně sebejistě vyprávěný, příběhově umírněný (bez béčkových propriet a špatných triků), dokonce pokládající některé věčné filozofické otázky, které si filmy s Frankensteinem vždycky kladly. Jenže od scény s prvním zabitím (robot šlehá z blikající očí smrtonosné paprsky) dává film přeci jenom na srozumitelnou, že tady se pohybujeme v béčkových vodách a závěrečný masakr v budově United Nations, kdy oběti jen tak nečinně přihlížejí, jak stádo ovcí, je až komicky nezvládnutý. Přesto spokojené 3*, za tu povedenou atmosféru a ne až tak marný scénář (byť je pochopitelně jen moderní variantou na román Mary Shelley).

Plakátové.info: MAMUTÍ MONSTRUM, KTERÉ TERORIZUJE ZEMI! DNES NIČÍ AFRIKU, ZÍTRA CELÝ SVĚT!!!___Pokud bych měl někomu ukázat film, kde se děj natahuje jenom kvůli tomu, aby se naplnila smlouva se studiem, ve které se praví, že stopáž musí mít alespoň 60 minut…..byl by to tenhle. Začíná přitom celkem normálně. Vědci posílají do kosmu živou faunu, aby zjistili, jak se projeví kosmické záření na jejím organismu. Vinou technických potíží se jim zatoulá raketa naložená bednou s vosami a přistane kdesi v Africe. Tam, v džungli pod aktivní sopkou, vosy rostou do enormních velikostí (vinou účinku záření, které absorvovali v kosmu) a terorizují místní domorodé obyvatelstvo. A tak naší dva hlavní hrdinové, vědci, se vydají na cestu, tomu učinit přítrž. Po počátečních vosích útocích, kdy plaší zvěř a zabijou dva černochy, se cca 45 minut chodí, chodí….a chodí džunglí, občas se omdlívá nedostatkem vody, navštíví jedna pobitá vesnice, lehce, téměř neznatelně, zasvítí jiskra mezi šarmantním vědcem a dcerou místního doktora….a zase se chodí. Cesta samotná je výsledkem kombinace záběrů kdesi z kalifornských kopců a skutečných afrických reálií, přičemž toto prolínání vizuálně rozdílných obrazů se tak navzájem bije, až oči bolí. Když pak přijde na řadu závěrečné zúčtování pomocí granátů a tekoucí lávy, je to pomocí primitivních prolínaček tak trikově odfláklé, že by se možná i Ed Wood s Bertem I. Gordonem styděli. Jediným plusem tak zůstává monstrum samotné – loutka (na konci i loutky tři v jednom záběru) velkého tlustého křížence masařky a vosy, u kusadel s velkými výrostky na způsob sloních klů a s hrozně roztomiloučkými, něžně třepotajícími křidélky. Ňu, ňu, ňu. Opravdu příšerka k pomilování, vhodná na tapetu vašeho monitoru :o)

První půlku to ve mně vřelo, se slovy: „Tohle není film, to je jenom prachsprostá atrakce!“. Řetízkový kolotoč, ze kterého je vám šoufl, výrobek pro jediný účel – aby kápové v Disney měli na nové limuzíny. Jenže je tu jedno velké ALE. Ačkoliv vyznávám zcela jiný svět kinematografie, nakonec jsem si připadal jako jedinec držící redukční dietu, který navštíví cukrárnu se všemi jejími lahůdkami, zabalenými do pestrobarevných a na první pohled lákavých obalů a do jedné z nich se – v otupení smyslů – zakousne. Povrchní, já vím. Někdy holt člověk něčemu takovému podlehne zlehka. Poslední třetina výsledný dojem zlepšila a zakomponování technických vymožeností do pohádkového světa co do důvtipu připomínalo to nejlepší z ´Čaroděje´ z roku 1939, nebo Vaughnův ´Hvězdný prach´, který je stále důkazem, že pohádka se dá dělat i nepodbízivě a chytře. Takže nakonec….nakonec to nebylo tak hloupé a přeplácané, jak by se z katastrofálního traileru mohlo zdát.