Lima

Pozitivem  filmového fastfoodu typu Uncharted je, že ušetřím. Fakt není sebemenší důvod do tohodle investovat jedinou korunu za blu-ray. A tak je to v současnosti s většinou kinematografické produkce podobné. Já nikdy na fastfood nebyl, raději mám výživné stejky a tohle je spíš topinka s česnekem. Pronuděných 120 minut a ujištění, že nejlepší filmovou adaptací PC hry zůstává pořád 27 roků starý Mortal Kombat.

V názvu to má rok 1978, ale v sedmdesátých letech to teda uměli rozparádit mnohem peprněji. Tohle se chvílemi tváří jako velká ukruťárna, ale v jádru je to jen další dětský horor, kterých je na Netflixu plno. Ty jejich zaměnitelný family friendly záležitosti, aby se zalíbily každému, jsou prostě mor.

Na začátku nám Branagh zbytečně osvětlí důvod kníru, asi nás diváky má za úplný voly, a pak v umělých digitálních kulisách, barevných jak cikánský necky, se rozhodne prznit jinak celkem milou literární předlohu. Zrovna od něho, původem divadelníka, bych tohle nečekal.

Takové pěkné stylistické cvičení, ale ten scenář si P.T.A. za rámeček nedá. Nicméně bavil jsem se a s hudbou umí Anderson pracovat stejně, jako Tarantino. A Cooper Hoffman je herecké zjevení, borec.

Při vší úctě k čepičkovému Brianu Johnsonovi, na původního zpěváka AC/DC, předčasně zesnulého Bona Scotta se absolutně nechytá. Johnson si to tak všechno uřve svoji přiškrcenou fistulí, kdežto Scottův hlas byl neskutečně barevný a variabilní, měl bluesové cítění, dokázal plynule klouzat po oktávách, jeho přidrzlý hlas dokonale seděl k nabustrovanému rock´n´rollu a plně se shoduji s názorem renomovaného hudebního kritika Jiřího Černého, který Scotta ve svém seriálu v časopise ´Rock a Pop´ zařadil mezi 7 nejvetších rockových hlasů historie. Jediné opravdu dobré album australských elektrikářů, které Brian Johnson nazpíval, bylo ´Back In Black´, protože jsou tam skvělé skladby díky autorskému vkladu právě Scotta, který se na albu spolu s Angusem autorsky podílel, ale už ho nestihl obdařit vokálem. Kdežto právě Bon Scott byl leaderem všech předchozích zásadních alb AC/DC, ať to bylo ´Highway To Hell´, ´Powerage´, ´Dirty Deeds Done Don´t Cheap´, či ´High Voltage´. Je mi strašně líto, že Scott neudržel chlast v rozumné míře a vdechnuté zvratky ho ve spánku zabily, a kdybych měl tu božskou moc vrátit život pěti předčasně zesnulým rockovým velikánům, byli by to John Lennon, Janis Joplin, Jimmy Hendrix, geniální basák a skladatel ranné Metallicy Cliff Burton a právě Bon Scott. Nechť je jim země lehká.

Pokus o ambiciozní horor, který tak úplně nevyšel. Zhruba první hodinu, do úvodního mordu, je to velká režijní jízda. Nápaditou kompozicí záběrů, vtipným načasováním scén (krokodýl z ptačí perspektivy!) a takový casting byl na taky jedničku, všechno originální charaktery a všem jsem to žral. To dlouhé čekání na vrchol se povedlo na pětihvězdu. Ale jak se pak spustí spirála násilí, příběh se klišoidně vine předvídatelnými cestičkami, mordy jsou všechno, jen ne něčím zajímavé, byť v jednom West upomíná na Fulciho a všechno to vrcholí scénami, který fakt vidět nechcete (gerontofilní sex). Je to film o dvou půlkách a ta první tu druhou, kde to graduje,  paradoxně převyšuje o hlavu, někdy méně holt znamená více.

Batman jako fincherovská detektivka pro depresivní fotofobiky? To beru! Konečně dospělý komiksový zážitek, jaká to úleva po všech těch marvelovských barvičkovitých omalovánkách na jedno brdo. A slovy reklamního sloganu na osvěžujícím nápoji: „100 procent atmosféry, nula procent klišé!“.

Hele, to je tak nebesky blbý, až je to svým způsobem krásný. Tenhle film se zpozdil tak o 60 roků a to je vlastně dobře. Připadal jsem si, že se zase dívám na nějaký vintage scifíčko z 50.let, akorát že Roland v celý nablblosti došel ještě mnohem, mnohem dál. V 50. letech, v době Zlatého věku sci-fi, tyhle kousky sekali jak Baťa cvičky, okem dnešního diváka v nich nic nedává smysl, ale stejně se u toho bavíte a připitoměle se u toho usmíváte, protože tam cítíte tu upřímnou snahu tvůrce udělat dobrý film. Asi jako ten Edward D. Wood Jr., když věšel modýlky ufounských talířků na špagátky, Roland má na rozdíl o něho technickou stránku řemesla v malíčku, ale co do sdělení jsou na tom chlapci stejně. Emmerich je prostě už žánr sám o sobě. Vidět to znova nechci, ale bylo to vinné potěšení.

Kdyby všechny ty úžasný vizuální nápady, některé překvapivě vyřešené situace a sladce nadnesený humor byly obaleny něčím, čemu se říká smysluplný děj a ne z prdele vytažená, pokroucená alternativní realita jak z pera ožralého Vondrušky, vrněl bych si blahem. Dejte Vaughnovi příštího Bonda, opravdu, ten kluk na to má.

Filmy z marvelovské stáje se s přimhouřením obou očí a překousnutým jazykem celkem dají, ale rozšiřování jejího univerza v seriálech je jeden provar vedle druhýho, bez výjimek. A ještě nikdy jsem neviděl tak znuděnýho Jeremyho Rennera, fakticky. Ten si musel zhluboka oddechnout, když skončilo natáčení.