Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Horor
  • Sci-Fi

Recenzie (2 198)

plagát

Monster from Green Hell (1957) 

Plakátové.info: MAMUTÍ MONSTRUM, KTERÉ TERORIZUJE ZEMI! DNES NIČÍ AFRIKU, ZÍTRA CELÝ SVĚT!!!___Pokud bych měl někomu ukázat film, kde se děj natahuje jenom kvůli tomu, aby se naplnila smlouva se studiem, ve které se praví, že stopáž musí mít alespoň 60 minut…..byl by to tenhle. Začíná přitom celkem normálně. Vědci posílají do kosmu živou faunu, aby zjistili, jak se projeví kosmické záření na jejím organismu. Vinou technických potíží se jim zatoulá raketa naložená bednou s vosami a přistane kdesi v Africe. Tam, v džungli pod aktivní sopkou, vosy rostou do enormních velikostí (vinou účinku záření, které absorvovali v kosmu) a terorizují místní domorodé obyvatelstvo. A tak naší dva hlavní hrdinové, vědci, se vydají na cestu, tomu učinit přítrž. Po počátečních vosích útocích, kdy plaší zvěř a zabijou dva černochy, se cca 45 minut chodí, chodí….a chodí džunglí, občas se omdlívá nedostatkem vody, navštíví jedna pobitá vesnice, lehce, téměř neznatelně, zasvítí jiskra mezi šarmantním vědcem a dcerou místního doktora….a zase se chodí. Cesta samotná je výsledkem kombinace záběrů kdesi z kalifornských kopců a skutečných afrických reálií, přičemž toto prolínání vizuálně rozdílných obrazů se tak navzájem bije, až oči bolí. Když pak přijde na řadu závěrečné zúčtování pomocí granátů a tekoucí lávy, je to pomocí primitivních prolínaček tak trikově odfláklé, že by se možná i Ed Wood s Bertem I. Gordonem styděli. Jediným plusem tak zůstává monstrum samotné – loutka (na konci i loutky tři v jednom záběru) velkého tlustého křížence masařky a vosy, u kusadel s velkými výrostky na způsob sloních klů a s hrozně roztomiloučkými, něžně třepotajícími křidélky. Ňu, ňu, ňu. Opravdu příšerka k pomilování, vhodná na tapetu vašeho monitoru :o)

plagát

Cesta do krajiny Oz (2013) 

První půlku to ve mně vřelo, se slovy: „Tohle není film, to je jenom prachsprostá atrakce!“. Řetízkový kolotoč, ze kterého je vám šoufl, výrobek pro jediný účel – aby kápové v Disney měli na nové limuzíny. Jenže je tu jedno velké ALE. Ačkoliv vyznávám zcela jiný svět kinematografie, nakonec jsem si připadal jako jedinec držící redukční dietu, který navštíví cukrárnu se všemi jejími lahůdkami, zabalenými do pestrobarevných a na první pohled lákavých obalů a do jedné z nich se – v otupení smyslů – zakousne. Povrchní, já vím. Někdy holt člověk něčemu takovému podlehne zlehka. Poslední třetina výsledný dojem zlepšila a zakomponování technických vymožeností do pohádkového světa co do důvtipu připomínalo to nejlepší z ´Čaroděje´ z roku 1939, nebo Vaughnův ´Hvězdný prach´, který je stále důkazem, že pohádka se dá dělat i nepodbízivě a chytře. Takže nakonec….nakonec to nebylo tak hloupé a přeplácané, jak by se z katastrofálního traileru mohlo zdát.

plagát

Ein Toter hing im Netz (1960) 

Plakátové.info: CHLUPY ZVEDAJÍCÍ! JEDNO KOUSNUTÍ OD OBROVSKÉHO PAVOUKA HO PROMĚNILO V NEJVÍCE OHAVNÉ MONSTRUM NA SVĚTĚ, S ĎÁBELSKÝM CHTÍČEM ZABÍJET!!!___Geniálně špatný film? Mno, tohle story o ztroskotaném dívčím tanečním klubu, který po havárii letadla přežívá na opuštěném ostrově a ohrožuje ho její vlastní principál klubu, zmutovaný do monstra po pavoučím kousnutí, je jenom špatný, s přívlastkem geniální bych hodně šetřil. „Pozoruhodné“ momenty tu jsou. Za vypíchnutí stojí zmínit havárii dopravního letadla, při které si režisér vypomohl záběrem sestřelené stíhačky, zřejmě ze 2.světové války, která kolmo dopadne na mořskou hladinu a do toho jsou nastříhány krátké záběry na dvě vřeštící ženské někde v tmavé místnosti. Pozoruhodné je i pojetí zobrazení monstra. Jde z toho poznat, že všechny detailní pohledy na masku tváře (vypadá jako vlkodlak ze starých Universal hororů) byly natočené na jeden zátah jinde, zřejmě ve studiu, ve tmě a se stále stejným keřem v pozadí, zatímco při zabírání zbytku těla na ostrově je vždy herec otočený zády ke kameře, aby nebylo patrné, že nemá na sobě tu efektní masku a ušetřily se tak peníze. Tahle bizarní kombinace náhlých střídání dne a noci, tváře a zad, je jak z nejlepších kusů Eda Wooda a jemu podobných. Ženy jsou tu všechny bez rozdílů hozeny do podoby uječených pipek, až bezmyšlenkovitě submisivních ve vztahu k mužům (lhostejno k jakým) a s hlavou plnou koketérie a potřeby chodit pouze ve spodním prádle. Ženský kolektiv pak nesourodé rozhádané sdružení, které vede pouze k hádce (a k jedné výživné rvačce). Muži naopak chodí hlavně s odhaleným vrškem, pouze v kalhotách, aby byla patřičně vidět ta chlupatá hruď a každý z diváků a divaček si tak přišel na své. A protože pavouk a monstrum tu vzhledem k jejich několika sekundových výstupů zastávají až druhé housle, prim tu hrají plky (zabírající většinu času) rozhádaných ženštin a jejich dvou partnerů o tom, který z mužů a ženských je šik, kdo naopak není, kdo trhá partu, kdo si koho namluví a na nějaké pitomé, život ohrožující monstrum už není čas ani prostor k debatě. Bohužel to není nikterak zajímavé, ani zábavně blbé. Odpad jsem již před nějakým časem vypustil ze své škály hodnocení (věnuju ho pouze ideologicky vylhaným a škodlivým filmům), ale tady jsem k němu věru neměl daleko.

plagát

Crack in the World (1965) 

Plakátové.info: DÍKY BOHU, ŽE JE TO JENOM FILM! VĚDCI SE PŘEPOČÍTALI…..PODZEMNÍ ATOMOVÁ BOMBA EXPLODOVALA ZEMSKÉ JÁDRO….A SVĚT SE POTÁCÍ NA POKRAJI ZNIČENÍ!___Vůbec ne tak hloupé, jak by se podle synopse mohlo zdát - vědci se snaží dostat z zemskému jádru, aby mohli využít jeho energii a na jeho okraji, který podle slov šéfa projektu „…je tak tvrdý a houževnatý, že ani diamantové vrtáky nic nezmůžou…“, použijí sílu atomové bomby, která spustí nechtěný efekt – trhlinu v zemské kůře, jenž se šíří napříč celým světem. Samozřejmě, pokud se nad tím člověk trošku zamyslí a nemá zrovna Emmerichovo myšlení, je to vědecký a logický nonsens, který nelze akceptovat ani s přimhouřeným hledím. Ale je to prostě pohádka. Sympaticky výpravná, produkčně výživná a trikově obstojně zvládnutá sci-fi pohádka, šmrcnutá katastrofickým žánrem, který zrovna ve světě začal nabírat na popularitě a vrcholil v 70.letech. Navíc herecky výborně zvládnutá, včetně nezbytné okrasy v podobě půvabné Janette Scott, která je takovým pojítkem, středem milostného trojúhelníku: umírající vědec a manžel – emocemi zmítaná žena - pln pochybností vědecký kolega a nechtěný zachránce světa. Triků není moc, zabírají tak 5 minut z celkové stopáže, ale když už k nim dojde, jsou všechny ty atomové a magmatické erupce velmi efektní a impozantní a sestup do sopečného vulkánu filmařsky perfektně zvládnutý. Když pominu ten naivní stěžejní nápad, tak jinak vcelku inteligentní scénář staví hlavně na postupném budování napětí a v závěru výborně graduje, i když divák naladěný na reálněji znící strunu by mohl říct: „Už toho v závěru bylo moc.“ Já ne, já si pošmákl.

plagát

The Incredible Petrified World (1957) 

Plakátové.info: ZŘETE…..TERROR V CENTRU ZEMĚ! JESKYNĚ ZAPOMENUTÝCH LIDÍ! PŘÍŠERY! ZEMĚTŘESENÍ! VAŘÍCÍ SOPKY!___Dost často platilo v 50.letech, že čím exaltovanější a vzrušenější název a reklamní nápisy, tím nudnější a zbytečnější film. Tady to platí bezezbytku. Na rozdíl od předchozího a nadpozemsky blbého MAN BEAST tady uvidím určitý posun kupředu ve tvorbě Jerry Warrena (zámořskými kritiky a fandy B-kinematografie 50.-60.let považovaný za druhého Eda Wooda Jr.). Nadpozemsky blbé je to stále, porušují se tu veškerá pravidla logiky, všech myslitelných fyzikálních zákonů, včetně toho Archimedova, ale to jsem tak nějak u Warrena čekal. V rámci zachování povinné minimálně hodinové stopáže tu nechybí počáteční desetiminutový voiceover o mořském životě, doprovázený dokumentárními záběry nastříhanými z jiných filmů, pak se chvilku potápíme na dno mořské s potapěčským zvonem, který havaruje a scenáristická demence může vypuknou naplno. Potapěči v kilometrové hloubce vycházejí a vcházejí VRCHEM ze zvonu, jak je libo, aniž by to nějak poznamenalo klima uvnitř, na dně mořském najdou krápníkovou jeskyni, ve které je světlo jak za jasného dne, není v ní ani kapka mořské vody, naopak co nechybí je studánka čisté pitné vody (!) a jeden ztroskotanec s vizáží bezďáka z Havláku. Ten, dle jeho vlastních slov, tam „pobývá již 14 let“, poté co klesl se svojí lodí na dno mořské, občas si „dojde z jeskyně ulovit čerstvou rybu“ a prahne po jedné z vědkyň, kterou si namlouvá se slovy „Všechny je zabiju a zůstaneme tady sami.“ – „Co to povídáte, nechte mě být!“(žena) – „Tak zabiju tebe!“. Ano, dementnější scenář aby člověk pohledal. Na druhé straně, vše se točilo v exteriérech, takže jistou snahu Warrenovi upřít nemohu a pokud se neploužíme v jeskyni, plká se tu na souši nudným, ale aspoň mozek neurážejícím způsobem o vysvobození potápěčů, takže bych výsledný dojem shrnul souslovím „neškodná nudná blbina“.

plagát

Reptilicus (1961) 

Plakátové.info: NEPŘEMOŽITELNÝ! NEZNIČITELNÝ!...HLEĎTE – MOCNÉ MĚSTO ZADUPÁNO DESTRUKCÍ! STŘELY A ATOMOVÉ BOMBY BEZMOCNÉ! CIVILIZACE BOUŘÍCÍ SE STRACHEM!___“Godzillí monster-horory“ mají Japonci, mají je také v Hollywoodu a s úspěchem si je vyzkoušeli i v Británii, tak proč ne……i Dánové! Jenže tady platí, více než jindy, přísloví „Když dva dělají totéž, není to totéž“. Zde to nezvládli všichni, od trikařů, až po skriptku :o) Nezvládají to dánští herci 2.kategorie, kteří svým mrtvolným hereckým projevem odříkávají své věty mechanicky jako roboti (navíc s krkolomnou angličtinou) a jediný, kdo to aspoň trochu prožívá, je generál, jehož představitel naopak zase hystericky přehrává jako prase. Nezvládají to trikaři, a to ještě s přimhouřením oka říkám, že ten nepodařený model monstra byl ten nejmenší prohřešek. Tady při závěrečné demolici Kodaně absolutně nefunguje interakce s již tak prachmizernými papírovými modely baráků, takže většinu času gumový had otírá o ně svou hlavu, jako pejsek o nožičku páníčka a HLAVNĚ (!!) – plive v postprodukci domalované zelené sliny, které nikam nedoletí a vypadají jako čára od fixu. O nějakých pyrotechnických efektech si pak divák může jenom zdát. Do toho pobíhají v „panice“ obyvatelé Kodaně, tedy komparzisté, u kterých je při podrobném pohledu vidět, jak jsou vysmátí, asi to natáčení byla jedna velká bžunda. První hodinu se natahuje čas, jak je to jen možné, takže dojde i na desetiminutový turistický výlet atrakcemi Kodaně, okořeněný naživo nazpívanou jazzovou písničkou (nic proti, to byl paradoxně jeden z mála světlých momentů). A tak jediné, co mě vytrhlo z letargie, bylo narušení nezbytného žánrového klišé s typickými postavami: profesor – jeho sličná dcera – mladý vědec, do kterého se slečna zamiluje, kdy pan profesor má ty dcery rovnou dvě. Tak vida, přeci jenom jsou ti Dánové nějak originální :o)

plagát

War of the Satellites (1958) 

Plakátové.info: JAK LIFE magazín PÍŠE – VRCHOL MEZI SCI-FI MONSTRY!!!___Roger Corman byl vždycky zdatný obchodník. V roce 1957, kdy média zaplavily zprávy o vypuštění družice Sputnik a lidé o ně jevili velký zájem, vycítil svou podnikatelskou šanci a během jednoho a půl měsíce nechal sepsat scénář, zhotovit veškerou produkci a natočit během pouhých deseti dnů tento film, podle přísloví „kuj železo dokud je žhavé“ a dokud se o tom mluví. Dal mu co nejvíc exaltovaný název, vždyť co v této souvislosti může znít pro běžného diváka lákavěji než „Válka satelitů“ a předložil ne příliš duchaplný příběh vědce, který má pod palcem projekt vypuštění satelitů, které si však na orbitu Země nepřejí mimozemšťané. Ti vědce zabijí, nasadí místo něho jeho dvojníka, takového „zombie“, který nemá lidské srdce a jehož jediným úkolem je sabotovat celý projekt. Na rychlo spíchnutá výprava s prázdnými bílými chodbami družice a kosmického sídla není příliš valná, družice na provázku a její „sestavování“ v kosmu je trikově vysloveně směšná, na druhé straně pohled na startovací rampy se třemi raketami je docela pěkný a jeden trikový efekt, zde s úspěchem rovnou třikrát zopakovaný (z vědce-mimozemšťana se „vyloupne“ duch, popojde a zhmotní se do druhého totožného těla), je dost podařený, za takovéhle se ještě před sedmi/osmi lety dávaly Oscary :o) Ve výsledku bych hodnotil pozitivněji, protože film má poměrně rychlé tempo, ale rozum se příčí, protože celý ten příběh infiltrace, tajných vražd, do očí bijících náhod, postupných podezření a náhlých prozření je opravdu hrozná kravina a vrcholem je moment, kdy se zlý mimozemský agent zamiluje do pozemšťanky, ačkoliv lidskou rasou pohrdá.

plagát

Gorgo (1961) 

Plakátové.info: NEDÁ SE PŘIROVNAT K NIČEMU, CO JSTE DOPOSUD VIDĚLI!!!___A za sebe dodávám, nepodceňujte hněv matek, nebo vás srovnají do latě, jako to učinila Gorgo, srovnajíc Londýn se zemí :o) Více než solidní reakce britských filmařů na úspěch japonské Godzilly a spřízněných monster vzešlých z Hollywoodu, s režisérskou výpomocí dokonce ´hammerovské´ legendy Terence Fishera. Dějově se nic originálního nekoná – monstrum je chyceno u dalekého ostrova a následně dovezeno do londýnského cirkusu (taky tam vidíte toho King Konga?) – ale přesto se v některých ohledech vyhnul jistému klišé a přidal jeden nový prvek. Jednak se tu nekoná žádná, pro Hollywood i většinu děl studia TOHO typická milostná linie (osvědčený model „dcera profesora se zamiluje do mladého pohledného vědce“), vlastně tady žádná ženská role vůbec není a tím novým prvkem je skutečnost, že si pro chycené mládě (o kterém se původně domnívali, že je dospělým jedincem) jde cca desetkrát větší a nesrovnatelně nebezpečnější jeho matka (tenhle koncept pak s úspěchem zopakovali Japonci v českých kinech tak známé Gappě). Pokud jde o výpravu a triky, můžou se Britové hrdě postavit vedle Japonců a dokonce je i v některých ohledech převyšují o hlavu. Za celý film jsem si – s výjimkou jedné podmořské scéně s batyskafem – nikdy neřekl „Jé, to vypadá blbě.“. Žádné do očí bijící modýlky armádní techniky, žádné neumělé zadní/přední projekce, pouze poctivé modely a pyrotechnické efekty. Posledních 30 minut jsou pak doslova demoliční orgií, s perfektně natočenými davovými scénami, z nichž hysterie lidí jenom čiší a které by jim Hollywood mohl závidět. V tomhle žánru už mám leccos nakoukáno a za sebe říkám „Fajná práce, kluci britští!“

plagát

Flight to Mars (1951) 

Plakátové.info: NÁHLED PADESÁTI LET DO BUDOUCNOSTI!! NEJFANTASTIČTĚJŠÍ EXPEDICE, JAKÁ KDY BYLA PODNIKNUTA ČLOVĚKEM!!___Fascinace vesmírem provází filmaře již od počátku kinematografie. Ale vždy byl objektem zájmu Měsíc, teprve v 50.letech se to začalo měnit a tohle je v pořadí teprve druhý film (po ROCKETSHIP X-M (1950) ), který pojednává o cestě na Mars. Povědomí o kosmických zákonech ještě nebylo valné, takže kosmonauti cestou potkávají roj nebezpečných agresivních malých hvězd (zde pojmenovány „shooting stars“), připomínající meteroidy, na Marsu přistanou ve sněhové lavině, takže ve výsledku nad vyspělou marťanskou civilizací se už nikdo pozastavovat nemůže :o) Fakt, že byl film natočen v barvě (což v té době ještě nebylo standartem), svědčí hlavně střídmé výpravě, znázorňující marťanskou architekturu. Zkosené tvary chodeb, okna všelijakých geometrických tvarů a do toho dva trikové záběry - jeden krátký makropohled na podzemní město s létajícími objekty a pak hangár se ztroskotanou raketou. Zatímco pozemšťané chodí v marťanském ovzduší v leteckých oblecích s kyslíkovým náhubkem, Marťané v křiklavě barevných kombinézách s helmou, která tvarem a velikostí připomíná dnešní kosmonautské helmy. Vtipný je hned první dialog setkání dvou civilizací - „Vy umíte anglicky?“ – „Samozřejmě. Naučili jsme se to z vašeho rádiového vysílání.“ – „A jak to, že to vaše jsme nikdy nezachytili?“ – „V tom je ten problém. Přijímat rádiové vlny umíme, ale vysílat ještě ne.“ – scénář trochu smrdí šovinismem, kdy role žen (všechny bez vyjímky v minisukních a některé s nebezpečně hlubokým výstřihem) jsou zde redukovány na sokyně v lásce, nebo proradný element. Úletem je pak rychlý konec, který vypadá, jako by už vyprchal rozpočet. Celkově v rámci B-sci-fi movies celkem zábavný kousek s poměrně pěknou vizuální stránkou.

plagát

Rocketship X-M (1950) 

Plakátové.info: SLYŠELI JSTE O TOM! ČETLI JSTE O TOM! MLUVILI JSTE O TOM! NYNÍ NAHLÉDNĚTE NA PRVNÍ FILMOVÉ DOBYTÍ VESMÍRU ČLOVĚKEM!!!___Moc mě tahle inteligentní sci-fi potěšila a dostála tak své chvalitebné pověsti, kterou za mořem má. Samozřejmě je třeba na ní nahlížet v kontextu doby, kdy povědomí o technických aspektech dobývání kosmu bylo ještě v plenkách. Takže není třeba se podivovat, že 1) kosmonauti chodí po Marsu v kožených bundách, s čepicí, nekrytým obličejem, pouze s náhubkem od kyslíkové bomby_2) pojem stavu beztíže tu jaksi neexistuje_3) k fyzickému překonání přetížení při kosmické rychlosti si jenom stačí lehnout do postele a kolem pasu si připnout pásek atd. Kdo nemá rád konverzačky (v tomto případě inteligentní konverzačky), ten si moc film neužije, protože 80% stopáže se odehrává ve vnitřku lodě, v oválné místnosti o průměru cca 5m. ale díky sympatickým a skvěle hrajícím hercům, v čele s tehdy mladým tatínkem Jeffa Bridgese – Lloydem Bridgesem, jde o příjemný zážitek. Scény z Marsu jsou pak zajímavě kolorovány do oranžových odstínů, nechybí ani akční vložka v podobě boje s primitivním marťanským osazenstvem, které evokuje pravěké lovce (zbylý stav po atomové katastrofě, která postihla vyspělou marťanskou civilizaci). Inteligentní dialogy, příjemné herectví a nečekané tragické vyústění, které přeci jenom ústí v odhodlání vědců („Postavíme novou loď!!“)a má i jistý prvek naděje, to vše mě sedlo náramně a dát silné 4* mi nečiní žádný problém.