Polik_

Kategorie filmů se silným uměleckým puncem, kam tenhle kousek určitě patří, často pohoří na jedné věci. Režisér většinou novou rovinu tvoří, aby podtrhl skutečnosti, které obrazem vypraví a pak zpravidla nastává jedna ze dvou možností: tato aditivní rovina zůstává v určité míře vždy průhlednou a člověk nepotřebuje mít po ruce bichli Umění filmu, aby s promítáním udržel krok. V opačném případě člověku nebude stačit ani ta bichle a ještě bude třeba, aby si nasadil růžové brýle které mu film řekl, že si od určitého momentu má nandat, pokud si film chce užít. Navzdory aktuálnímu "červenému" hodnocení jde podle mě o případ právě té druhé kategorie. Metafory bývají nedotažené (žirafa jako spirit animal?), jednotlivé obrazy později pohromadě drží snad jen hlavní postava a žánrově je film vším a zároveň ničím, protože se u ničeho kromě položení stavebních kamenů nezdrží. Přesto půjde o jeden z těch filmů, o kterých se v určitých kruzích bude hovořit. Šálek decaf-vegan-oatmeal-flat-whitu s přáteli z Umělecké bude totiž jedinečnou příležitostí pohovořit si o demytizaci současného portrétu mateřství a rozkladu sociálního konstruktu předpokládaného mateřského instinktu dokazujícího, že emoce jsou "genderless". Jejich verbálním vyvrcholením už pak bude jen rozplývání se nad starým dobrým 4:3 ratiem.

To kopnutí do Netflixu si protentokrát (i kvůli samotnému tématu) ušetřím a rovnou začnu chválou toho, jak nesugestivně je celý Alexin příběh od začátku do konce podán. Žádného tupého moralizování se z žádné strany nedočkáme, je jen na nás nakolik Seana budeme/nebudeme vinit z toho co dělá i s ohledem na jeho postupně odkrývaný životní příběh (který má až děsivě hodně společných prvků s tím Alexiným). Ještě zajímavější je ale situace na konci posledního dílu (tj. kdy má proběhnout druhý soud o opatrovnictví). Přesto všechno čím si naše hlavní postava prošla, jediné co ji zachrání od toho, aby soud i napodruhé prohrála, je jedna jediná známost. Kterou si sice Alex získala svým morálním a zásadovým přístupem, ale stejně. Není ten mocenský rozdíl v dnešním světě už tak velký, že někteří na spravedlnost prostě nedosáhnou?

Malé příběhy z velké Číny. Nebo snad naopak? Ne, takhle je to správně. Sledování orientální kinematografie s sebou vždy nese patřičný kulturní šok. Ať už ten pozitivní (který jsme zažili pár let zpátky u Parazita) nebo ten negativní. Pojďme se třeba podívat na příběh ženy, která se po deseti letech setká se svým crushem ze střední, přičemž zjistí, že on už má dávno ženu a s ní i rodinu. Zatímco náš asijský spoludivák brečí s rukama složenýma v dlaních, Evropani čekají co přijde dál. Nic. To bylo všechno, storylinka postavy byla vyčerpána. Vezměte podobný příběh na čtyři různé způsoby (kulinářský pun intended) a obsáhli jste celý film. V závěru už snad chyběl jen portrét Si Tin Pchinga pověšený někde v rohu bistra, shlížejícího na bavící a smějící se soudruhy, kteří v Číně díky němu mohou prožívat své šťastné over-the-top naplněné životy.

Poznámky o Elishe Cuthbert si hned ze startu ušetřim, protože je tu o ni asi šestsetkrát napsaný úplně to samý. Film, zářnej důkaz toho, proč si dávat pozor na labeling a škatulkování. Tématem i prostředím jsme asi opravdu nejblíž tomu otřepanému teen-movie žánru, nicméně nacházíme se úplně někde jinde než třeba u Prciček, který obsah celý týhle kategorie formovaly. Vlastně mi přijde docela tristní, házet oba filmy do stejnýho pytle, protože ty rozdíly v nich jsou opravdu do očí bijící. Jasně, kozy a prasečinky najdeme v obou, ale tenhle high-school setting, kde dominujou spíš prvky dramatu (bez ohledu na to jaký úrovně) s jenom občasnym šaháním si pro nějaký blbůstky do toho jednoduchýho prcičkovskýho humoru, působí fakt dobře. O klasický teen píčovině se tady mluvit nedá.

Filmovej povl má žně, chápu. Zazněla TA hláška ze Spidermana, taky řekli "Scott Pilgrim" a dokonce došlo i na komiksový reference. Jestli jste si po tomhle všem nestříkli do gatí (šanci, že jste ženského pohlaví automaticky vylučuji) urgentně doporučuji navštívit lékaře. Srandy kopec já vim, teď trochu vážněji. Nepochopitelný pop-kulturní údiv nad superhrdiny přejdu, ale potřebuju se zeptat. Opravdu pro uspokojení kulturní masy adorující lidi v barevných kostýmcích stačí, takhle primitivně otočit koncept superhrdinství? A primitivismus pokračuje. X-krát ve filmu narazíme na momenty (pokoj Katie + basically celej konec), kdy tak nějak tušíme, jak asi scény skončí, že... Aby to ale nebylo tak jednoduchý, scénáristi teda nahoděj nějakou kličku, ale potom se stane přesně to, co jste čekali napoprvý.  Vám tohle nevadí, nebo tuhle hru na blbečky, kterou s váma hrajou, radši nevidíte? "Kultovní filmová záležitost" za mě zcela nepochopena a patřičně nedoceněna.

Spoilery ahead. Pokud si film pouštíte jen s úmyslem se u něj pobavit, do toho, zklamaní nebudete. Schlatter tu hraje middle-aged sympaťáka, co se při honbě za svým snem dopustí chyby, kterou musí sakra rychle napravit. Námět je ryze originální (zní to jako hrozný klišé, já vim), o strikerech (Flitzerech chcete-li) jsem slyšel prvně a jejich organizované uskupení pod taktovkou p. Näfa působilo většinu času tak jak mělo, ať už přímo na hřišti nebo i mimo něj. Takže perfektní komedie říkáte si? Ani zdaleka. Některé části posouvající děj dopředu straight up nedávají smysl. Hmm, pozvu si učitele svojí dcery do práce na policejní stanici, abych na něj out of nowhere vybalila, že na mě má crush? Jasněě. To nemluvě o konci. Noo, někde se teda nakonec našlo dalších 700 tisíc franků na to muzeum. Plus by mě teda zajímalo, ve který zemi by za tohle všechno někomu napařili jenom domácí vězení. Dobře, dostali jste mě. Ve Švýcarsku.

FOMO na maximu. 😬

Cíl, který si tvůrci vytyčili taky splnili. Levičácký mládeži hádající se na Twitteru komu patriarchát s kapitalismem ublížil víc, totiž jen potvrdili jejich pravdu o podobě alt-right hnutí a také je podpořili v tom, aby dál pokračovali ve svých „vůdčích občanských aktivitách“, protože tihle bigoti by ty migranty nejradši žrali každej den k snídani, obědu i večeři. Ne, teď vážně. Karlovo hnutí i se všemi jeho přívrženci je ploché stejně jako mozky všech nazývajících tohle vítačskou propagandou. Pokud máte na migrační krizi jiný názor než autor (tedy bezmezně nevěříte tomu, že pro každého uprchlíka je v Evropě místo), není důvod cítit se dotčení, protože o vás ten film nebyl. Jestli jste si tedy s Karlem nebyli až v podezřele moc názorech podobní...

Filmy s de Funèm jsou kult. A mně vůbec nevadí být jeho součástí. Nepamatuju, kdy jsem se u 2000+ komedie nasmál tak, jako včera u Cruchota, jeho dcery a bandy neschopných četníků z jihu Francie. Zaujalo mě, jak je film po celé své délce konzistentní, bez vlastně jakýchkoliv hluchých míst. Veškerá komika je rovnoměrně rozprostřená skrze celou stopáž a dějové části perfektně kopírují vtipný funèsovský narativ. Doufám, že jsem nevyžral ten nejlepší díl a to nejlepší z de Funèa mmě ještě čeká. PS.: Jestli někdo hledá argument na koukání filmů s českým dabingem místo originálu, zmínkou o Filipovském chybu neudělá.

Přesně takhle koncipovaný film pro děti NIKDY nemůže dosáhnout tíženého úspěchu. Aspoň tedy ne u dospělého publika. Doba se posunula, generace nahradila generaci a nám se teď někdo snaží vnutit představu, že T-O-H-L-E je Tom & Jerry. Vidět toho dříve vypečeného a lenošivého kocoura tancovat floss a lítat po New Yorku s dronem je zkrátka šok, protože nic až na jména a podobu postaviček nám je ani vzdáleně nepřipomíná. Za zdejšími odpady a 1* vidím tedy jen neschopnost recenzentů přijmout fakt, že pohádky musí odrážet svět dětí, nikoliv dospělých.