Polik_

Kennedyovi měli Rosemary, Clinton měl Monicu a House of Cards má svou šestou sérii. To, že tenhle domeček bez Spaceyho není ono je prostě nezvratný fakt. V celé osmidílné sérii není jediná replika, která by neobsahovala slovo Francis následované výsměšnou poznámkou nebo rovnou osobní urážkou na Frankův účet. Celou sérii se prakticky jen dupe po někom, kdo celý tenhle dům vystavěl a celých pět řad úspěšně držel v šachu. Rodina Shepperdových nemůže fungovat už jenom z principu. Kde do teď byli? Nebo ona to snad není nejvlivnější rodina v Americe s rukama všude po Kongresu, soudech a dokonce i Bílém domě? Scénář naprosto mimo realitu se smrtí na doslova každém kroku vytváří všechno, jen ne něco, čemu by se dalo aspoň vzdáleně věřit.

To byly krásné časy, kdy se ještě Nolan obtěžoval s vysvětlováním zápletky a nesnažil se jen o vytvoření super složitého světa, jehož pravidlům bude na konci dne rozumět jen on sám… Další kousek potvrzující, že přelom milénia byl pro filmovou branži skutečnou zlatou érou.

Queer filmy v té nejstravitelnější možné formě. Krippendorf si u mě po Loopingu vytvořila statut vizionářské režisérky, která ačkoliv se zabývá velmi profláknutým společenským tématem, dává svým výtvorům velmi unikátní uměleckou hodnotu skrze vizuální prostředky, kterých by se nejeden režisér zalekl pro jejich kýčovitost, ohranost a umělost. Všechny ty dlouhé, strohé záběry na oblohu nebo sluneční paprsky čeřící hladinu jezera skvěle dokreslují režisérčin záměr vytvořit autenticky podaný příběh, podtržený klidným, pohodovým narativem nedávající divákovi možnost začít v čemkoliv tápat.

No, že se nový Vlk z Wall Street nekoná, je už z barvy ratingu nebo recenzí kolegů nadmíru jasné. Měl ale film potenciál tohoto krále Wall Street-like biografií sesadit? Příběhem teoreticky ano, provedením ani v nejmenším. Huntův život je vyobrazen až s malichernou pečlivostí, jakoby autoři dopředu nevěděli, co bude nebo nebude v příštích momentech důležité. Přestože finanční strategie Hunta s Karnym má být hlavním tahákem celého filmu, věci jsou zbytečně složité a nakonec je v tom ten Ponzi na první zhlédnutí jen těžko rozpoznatelný. Jinak +1 za necancelnutí Spaceyho po vzoru „All the Money in the World“.

Jeden z největších problému moderního Hollywoodu – false advertising. Trailer a vlastně i všechny promo materiály k filmu vás zvou na úplně jiný druh zábavy než Hick ve skutečnosti je. Představu dobrodružné cesty fracka s prořízlou hubou do Vegas setře tvrdá realita amerického Jihu i včetně všech jeho stereotypů. Místo toho, aby si ten všude promovaný obávaný spratek s bouchačkou razil sám cestu napříč Amerikou, upne se na první kolemjdoucí, kteří ho po zbytek filmu jen střídavě hlídají. Jediná příjemná část je návštěva motelu a Rory Culkin s jeho čtvrťáky. Pak se stane to, k čemu film celou hodinu směřuje, následováno už jenom neobratným vysvětlováním, aby se té necelé stovce minut dalo říkat drama.

Tuctový kousek mapující již tisíckrát projeté vody s domněnkou, že přišel na kloub něčemu novému, velkému a mocnému. Nepřestanou mě udivovat lidé, kteří dokážou být po dokoukání filmu s touto, nebo podobnou tématikou zděšení nebo ještě hůř překvapení. Někteří (třeba tvůrci) dokonce vidí v téhle problematice dočista tragédii dnešní doby. Ve výsledku jsou autoři ale tak uneseni svým objevem, že jejich příběh (na začátku explicitně označený za tragédii) ukončí místo katastrofou smířením, porozuměním a odpuštěním. Jakkoli příkře tohle všechno zní, osudy mladistvých stojí určitě za zhlédnutí a rámu, který si film sám nasazuje, je třeba nedávat moc pozornosti.

Po delší odmlce první pokračování, které nezklamalo na plné čáře. Dvojka jde cestou, kterou ji jednička suverénně vyšlapala a to nejdůležitější – tedy humor, zůstal úspěšně zachován. V nepřeberném množstvím těch horších i vyloženě špatných amerických komedií za posledních dvacet let se téhle potrhlé trojici doplněné Spaceym, Foxxem a dalšími, podařilo přesvědčit mě, že komedie mají stále aspoň v rovině bezprostředního užití si filmu podobnou váhu jako „vyšší“ žánry typu dramat nebo thrillerů. Jestli tedy nějak americkou komedii, tak takhle.

Tak průměrné, že si snad ani nezaslouží samostatný komentář. Pokud chcete vypnout, utišit proud nekonečných myšlenek a nechat na chvíli svět být, jako dělané pro vás. Kdybyste ale náhodou byli příliš uneseni přízemním a kompletně předpověditelným příběhem, jemuž jediný zajímavý rozměr dává Moretz, žádný strach. Autoři (spíše autorky) vám na konci prozradí tajemství šťastného života, takže po dokoukání se budete moct s prázdnou hlavou začít připravovat zítra do práce.

Film pro milovníky gangsterek, Pacina a mimořádně dlouhých stopáží. Jelikož se neřadím ani do jedné z těchto skupin bylo pro mě zhlédnutí spíše průměrným zážitkem, nicméně věřím že ti s oblibou ve výše zmíněném celých 200 minut štěstím a napětím ani nedutali. V záplavě jmen naskrze celý film se ne úplně příjemně orientuje, zvlášť když se všichni jmenují podobně, ne-li stejně, třeba Tony kupříkladu. Vzhledem k Netflix produkci jsem byl udiven kompletní absencí jejich běžné minoritní agendy. Ale asi i na ně by byli černí mafiáni nebo ženy jako odboroví předáci trochu moc.

Je skvělé, že i takové ohrané téma jako drogy vás stále dokáže překvapit a bez varování udeřit přímo do obličeje. Na rozdíl od Blue My Mind zabývající velmi podobnou tématikou, tu věci mají opravdové příčiny, důsledky a tvůrci ví, co chtějí na konci dne vlastně sdělit. Pokud se někdo pouští do boření chronologické struktury, takhle nějak si to u nezávislé filmařiny představuju, protože prostřihy do budoucnosti většinou jen naznačí, jakým asi směrem se budou věci vyvíjet. Bohužel tohle autoři nectí jako pravidlo, někdy vám totiž prostě sdělí, co se za pár momentů stane a vy místo užívání si tripů hlavních hrdinek, jen čekáte kdy spadnou sračky do větráku.