Domek z karet - Série 6

Přišlo to co přijít muselo. Wright to sama neutáhné a scénáristé jí to ani příliš neusnadňují. Spacey chybí a teprve tady si divák uvědomuje, že je to vlastně seriál o jedné jediné osobě a všichni další hrají druhé housle. Prozívaná poslední epizoda, která jako by neměla vůbec nic společného svým naturelem s předchozími, veskrze vynikajícími sériemi. (02.02.2019)

Co zůstalo při starém, jsou kvalitní herecké výkony, především samozřejmě Robin Wright, Diane Lane a Michael Kelly (Doug) a dále audiovizuál, který opět prezentuje značně desaturované barvy a přiléhavé basové linky příležitostně doplněné klavírem či smyčci. Teď už ale k té nejdůležitější otázce – chybí tady Frank? Chybí, a to hodně. Claire mu byla důstojnou partnerkou, ale sama Dům z karet neutáhne, bolestně tady chybí jejich dialogy. Jejich hádky, jejich shodné i rozdílné ambice a scény společného plánování dvou amorálních spoluviníků (kdyby role byly prohozené, citelně by chyběla i ona). O to všechno jsme ochuzeni a zůstává jen Claire, která tentokrát svou velkou hraje sólo, aniž bychom jí pořádně viděli do hlavy nebo věděli co chce. A nejspíš to pořádně nevěděli ani scenáristé, což je obzvláště vidět na jejích promluvách k divákům, jež tu jsou už spíše jen ze setrvačnosti. Postava Franka Underwooda není ze seriálu vymazána úplně, pořád se o něm hodně mluví a řeší se jeho (zlo)činy, na druhou stranu nikdy neuvidíme jeho tvář a neuslyšíme ani jeho hlas, což by ovšem třeba v podzápletce s jeho nahrávkami dávalo smysl. Ne všechno je samozřejmě vina Spaceyho absence, mnohá negativa poslední řady jsou jen amplifikované chyby již posledních několika sezón, kdy seriál zhruba někdy v době, kdy Frank dosáhl nejvyšší možné politické funkce a již neměl kam dál stoupat, začal stagnovat a postupně upadat. Vcelku zajímavě nová řada pracuje s feministickými tématy, kdy na jednu stranu tepe do představy o prezidentu jako jedině muži (v americké ústavě je to třeba vždycky „on“ (he, his), což u jazyka bez gramatických rodů bije do očí). Na druhou stranu ani nekáže, ale ukazuje i jak Claire feministické ideály tvrdě zneužívá. Vcelku je šestá série kompilací více i méně uvěřitelných a více či méně zábavných (spíše méně) thrillerových linek, v nichž místy poctivě vytahuje ze skříně kostlivce až z dob prvních sérií, zatímco na jiné podzápletky jako kdyby zapomněla a nechá je vyšumět. Posledním hřebíkem do hromádky rozsypaných karet je značně neuspokojivý a otevřený závěr. Ne že by se tady někdo snažil o pootevření vrátek pro pokračování, šlo o záměr, ale k seriálu, který vždycky věci dotahoval důsledně do konce, se to nehodí. Jako zakončení seriálu to paradoxně funguje hůř než konec páté řady a to je zkrátka špatně. (23.04.2020)

"Špatná zpráva, králi, Hamlet se nám zase schoval." Překvapuje mě, jak agresivně vystřihli #meetoo nůžky Spaceyho působení v sérii, že se dokonce báli využít i jeho hlas a to, co by měl divák slyšet je radši tlumočeno postavou se sluchátky. Propad je oproti předchozím sériím propastný, nicméně i tak jsem si nemohl odpustit další a další díl. (04.12.2018)

Scénář 6. série je maximální zoufalost a doslova atentát na předchozí fenomenální  jízdu. Děj ani atmosféru se vůbec nepodařilo zachovat. Dlouho jsem váhala, jestli si to pustit a s největší pravděpodobností si zkazit konečný dojem, až jsem to jednoho krásného velikonočního dne udělala a skutečně jsem si ho zkazila. (23.04.2022)

Nedokoukal jsem. Bez Spaceyho to prostě nejde. Nejen, že se scénář nedokázal popasovat s jeho absencí, bohužel je citelně znát i absence jeho hereckých kvalit. Jeho projev, prolamování čtvrté stěny, chemie se zbytkem osazenstva, bez toho to prostě nefunguje, Robin Wright příběh sama neutáhne. K tomu kupa nových postav, které se vzaly bůhví odkud (původní herci bez Spaceyho opustili potápějící se loď?)... Výsledkem je kupa nesmyslných keců, filozofování bez děje, a hlavně bez všeho, co první série House of Cards činilo jedním z nejlepších seriálů své doby. Smutný konec. (20.12.2019)