Polik_

Jednoduchá krimi-romantická jednohubka, která napoprvé zachutná, ale nic na světě vás už nepřiměje, abyste si ji vložili do úst znovu. Nemyslel jsem si, že někdy u filmu s naprostou absencí příběhu nechám 3*, ale dynamika Addisona a Phoebe byla natolik silná a zajímavá, že dát jim méně by byla osobní křivda.

Všechny tyhle porevoluční socialisticko-kritické filmy mi všechny přijdou jako na jedno brdo, ale koneckonců takový život asi tehdy byl. Doložky, disent, StB a další. Na poli motivů Sedláčková s ničím novým nepřichází. Dobře však pracuje s tím co má a to již tisíckrát viděné udělá po tisícáté první a výsledek stále stojí za to. Moje výtky budou směřovat především na účet scénáře, protože provedení opravdu stojí za to. Autoři vysvětlování některých scén, jmenovitě třeba záměnu Stromby za Bčko a mnohé další, až okatě přehání, což vyústí v kompletní ztrátu tempa, které film po většinu času drží. O českých filmech a produkci si myslím své, ale tohle se mi líbilo, 3.5*.

Po úvodní dvacetiminutovce dost slibný. Vlny, které klidně mohly tvořit celou zápletku, rychle utečou a zbytek už je jen přihlouplé teen-drama tak pevně se držící schématu a struktur filmů pro náctileté, že snad i samotné cílovce muselo dojít, že tady je asi něco špatně. Všechno stojí výhradně na Moretz a na nikom a ničem jiném (včetně scénáře). Ta je ale skvělá a i tenhle setting v post-apo světě ji neskutečně sedí. Jiný důvod než ona vidět tenhle film opravdu není.

Ne úplně jednoduchý a lehce popsatelný filmový zážitek. Myslím, že přednosti lépe posoudíte s odstupem času než bezprostředně po těch velmi dlouhých a neskutečně táhlých devadesáti minutách. Vivárium v sobě skýtá mnohem víc, než vám jako divákovi ukazuje. Řídí se řadou pravidel, která jsou předkládána poněkud bizarně a nechává jen velmi málo na vás jako divákovi a vašem úsudku. Dění samotné není prakticky vůbec nijak větvené ani dále rozváděné, největší prostor je ponechán dění na metaforické rovině, která nám staví do obličeje zrcadlo a ukazuje, v čem vlastně žijeme. Myšlenka skvělá, provedení nic moc.

S jedničkou, která to u mě měla za plný počet, neporovnatelné. Na konci dne Jezdci nedělají blbce z jejich přenudných záporáků, ani diváků, nýbrž sami ze sebe. Postava Lizzy Caplan však přináší něco nového a některým scénám dodává ten šmrnc, který prvnímu dílu trošku scházel. Akční záležitosti moc nefungují, výstupy Jezdců však stále stojí za to. Jak v úvodu OCTA, tak poté i krádež karty a samotné zakončení v Londýně. Přesto je však pokračovaní hřebíkem do rakve a já umírám zvědavostí, jakou už uzavřenou ránu se autoři rozhodnou znovu otevřít, aby ze série vyždímali ještě více.

Dočíst obsah filmu až do konce, býval bych mu asi ani nedal šanci. Prolínaní realistických a nerealistických rovin je něco čemu se ve filmech aktivně vyhýbám, protože není nic horšího než dobře postavené realistické drama, které je vzápětí zničeno tupou a těžkopádnou fikcí. Blue My Mind spojuje však tyto dvě roviny vcelku přijatelně. Střízlivá přítomnost a svět dospívajících zahrnující experimentaci ve všech možných ohledech je k mé spokojenosti náplní většiny filmu a samotnému nadpřirozenu je věnován až úplný konec. Oceňuji, že se v závěru vyhnuli umělému budování soucitu a divákovi je ponechán prostor vyhodnotit vážnost situace na základě jeho vlastního souznění a přilnutí k hlavním postavám.

Nejsem vyznavač Tarantina, ale tohle se opravdu povedlo. Zpracování alternativních dějin mi od něj sedlo jako nic předtím, postavy Waltze a Pitta fungují skvěle,  ať už v první polovině filmu sami o sobě nebo potom v závěru společně. Tarantinovský podpis zde můžeme vidět především na poli scénáře, kde se Quentin mnohdy opravdu vyřádil. Jeho jméno z některých scén, jmenovitě třeba z té v baru nebo foyeru při premiéře, přímo čiší. Film mi rozhodně zůstane ještě nějakou dobu v paměti, dobrá práce.

V prvé řadě je třeba ocenit Němce za to, jakým způsobem se staví ke své minulosti a jak se zpětně kriticky dívají na to, co se u nich před necelým stoletím dělo. Kriegerin v však v problematice neonacismu a extremismu nepřichází s ničím novým. Příběh je konstruován tak, aby působil co možná nejreálněji a právě tady za mě nejvíce selhává. Vývoj událostí je až bolestně předvídatelný a postavy společně s ním. Koneckonců nejzábavnější část filmu bylo hádání toho, co daná postava v příštích chvílích řekne nebo udělá. U jednociferného čísla jsem nezůstal. Nejvíce mě však mrzí upozadění Jelly Haase, které Wnendt nedal dostatek příležitostí vyniknout. Myslím, že kdyby její postava dostala v příběhu více prostoru z 2* zábavy klidně mohla být i 3*.

Nevím, do jaké míry se film drží své literární předlohy, ale to co z něj Akhavan udělala působí neuceleně, útržkovitě a místy i stroze. Pobyt v kempu pozbývá jakémukoliv stupňování, události jsou řazeny víceméně nezávisle na sobě, což výrazně ubírá filmu na tempu. Jednotlivé situace působí však autenticky a zdařile. Obzvlášť část, kdy se Cameron přidává k partičce stonerů. Jelikož se jedná o drama a v průběhu filmu gradace stále a stále nepřichází, čekal jsem ke konci nějakou konfrontaci. Ať už s dozorčími autoritami tábora či lidmi mimo kemp. Takovýhle konec může fungovat u 400 stránkového románu, ne u 90 minutového filmu.

Když filmu prominu velmi levné scénáristické momenty (jako metafora se žvýkačkou) a nelogičnosti (kterých tam opravdu není po málu), tak jde o skvěle vygradované drama, které ví kdy nechat diváka napnutého. Většina psychologických dramat na vás háže postavy zprava zleva, Greta si však vystačí s víceméně třemi, což výrazně zkrátí expozici filmu a urychlí děj tím správným směrem. Atmosféra, která vyloženě čila z některých scén byla na film s 60% hodnocením až neskutečná. Pro mě jedna z perel s modrým ratingem.