Polik_

Film skrze celou svou stopáž silně osciluje mezi dvěma extrémy a vy si budete celou dobu připadat jako byste seděli na vrtkavé houpačce, které jako by scházel ten moment mezi tím, kdy jste úplně nahoře nebo úplně dole. Vedle netečných scén neodhalujících pro diváka zhola nic nového potom zvlášť vyniknou ty úderné a na sdělení bohaté části podtrhující jednotlivé dílčí motivy, které film skvěle představuje, rozvíjí, ale už na ně bohužel neumí navázat a spojit je v jedno ucelenější téma, na což fatálně doplatí na konci.

Po tomhle a Atomic Blonde nějak nevím, jestli jsem změnil názor na špionovky celkově, ale v obou zmíněných případech jsem se ke svýmu vlastnímu údivu neskutečně bavil. Co bych ještě před měsícem odmítl se slovy: „Aha, další návnada z Hollywoodu na snílky očekávající comeback starejch spy akcí.“ bych si dneska nechal na filmovým táce v klidu přinýst bez jakýchkoliv předsudků. Pokud jako tvůrce pochopíte, v jakých mezích se při developingu a rozuzlování děje pohybovat, sem tam to říznete pár těma citovejma záležitostma nebo nějakým zajímavym decision momentem, já budu po titulkách nadmíru spokojenej.

Návrh na chlastací hru: „Ty hajzle!“, hyper futuristická hudba s dramatickým záběrem na monitor, hluboká filozofická rozprava, které nerozumí ani sám mluvčí (čili každá), kameraman je prostě honič a nakonec „Tyvole, ta Kuklová není vůbec špatná“. Jestli film dokoukáte do konce a neskončíte potom na JIPce s otravou alkoholem, neváhejte mi napsat o cenu za nejsilnější žaludek (a játra).

„Nejlepší film od rozpadu NDR“? Pokud za hacking považujete puštěný příkazový řádek s infinite loopem a zběsilé bušení do klávesnice všema jedenácti prsty, je tu vysoká šance, že s autorem této teze budete souhlasit. Po prokousání se skrze začátek, který působí jako vystřihnutý ze scénáristické brožury pro začátečníky, se věci začnou obracet k lepšímu. Pestrou paletu motivů zastíní ale nápaditá reprezentace dark webu, jež zaujme nejen svým industriálním vizuálem, ale také působí jako skvělý prostředek k objasnění některých crackerských metod a postupů. Od více hvězdiček mě odrazují vlastně jen plot holes, které úplně pohřbívají význam některých scén a bohužel v určité míře i samotný konec.

Nejsem první ani poslední, kdo se na Winter Lake podíval, jen aby zjistil, jak to jde Emmě na filmovém plátně, když na tom seriálovém po boku Asy Butterfielda herecky přímo září. Překvapení se nekoná a Mackey je tu skvělá, přesně jak byste čekali. Nicméně tím končí seznam pozitiv. Filmu chybí atmosféra, development a konec, kterej nebude působit jako něco vymyšlenýho za běhu. Jinak předposlední scéna u „jezera“, je adept do Muzea filmových klišé.

Určitě bych mohl dlouho lamentovat o tom, jak ploché a statické postavy nám film servíruje, nemluvě o dějové spletitosti, která film neobohacuje v žádném myslitelném směru. Za pozornost ale stojí úplně něco jiného, co snímek řadí do trochu jiné kategorie než zde mnohokrát skloňovaný John Wick. Příběh není vyprávěn tradičně skrze postavy, nýbrž pomocí samotného prostředí, jež si tvůrci uměle uzpůsobili k odprezentování násilné a dobře vypadající špionské akce, kterou dokresluje naprosto perfektní soundtrack. Pro mě zářný důkaz toho, že umělecky nadsazená (tedy historicky neautentická) adaptace nemusí být vždy na škodu, ba naopak, třeba neonů nebude nikdy dost.

Film byl pro mě (ne)konečným cyklem, kdy údiv nad dobře postaveným příběhem střídala nechuť k otevřeně moralizujícím výlevům, při kterých mi bylo stydno, jak konkrétně a absolutně scénárista pojmenovává a rozebírá to, co by mělo přirozeně vyplynout z kontextu a mých vlastních úvah. Tohle nefunkční moralizovaní „shora“  je však velmi dobře vyváženo nápaditostí a nekonformitou viditelnou především při výstavbě děje. Nejeden romanticko-komediální film pohořel na tom, s čím si zde tvůrci poradili velmi elegantně. Úroveň rap battlů si s ohledem na zhlédnutí s anglickými titulky a mojí znalost němčiny hodnotit nedovolím, nicméně právě ony souboje mohou být něčím, co podporuje můj předchozí argument, co se dílčí originality týče.

Ctím pravidlo, že čím delší stopáž se svým komentářem snažím postihnout, tím kratší, stručnější a výstižnější chci, aby mé vyjádření bylo, takže... náběh a vyvrcholení bezchybné. Pokud bych měl na celé sérii vyzdvihnout jen jednu jedinou věc, tak to bude postava Hope. Kontrast který díky ní vznikne mezi konzervativním pohledem starší generace a progresivní mládeží dneška je tím, co tohle pokračování dělá tím nejlepším zatím, ačkoliv závěr běží spíše už jen na volnoběh...

Nutno říct, že v syntéze organických proteinů a bazickém štěpení molekul DNA jsem na škole nikdy zvlášť nevynikal. Nejen proto jsem byl zaskočen mírou odbornosti, s kterou na vás tvůrci hned v prvních epizodách nekompromisně narukují. Jak ale epizody plynou, scénáristé nachází téměř perfektní rovnováhu mezi odborným a zároveň dostatečně srozumitelným narativem, jež ani na moment nenudí. Obě série jsou bez debat různorodé. Skoro jako by produkce zkoušela, který z dvou rámců sedí postavám a dějovému tempu více. Ten první s pevně daným základem doplněný o citovou stránku věci či ten druhý s mírně zmatečnou dějovou stavbou, kterou vyvažuje tajemno a nevyzpytatelnost.

Kdyby If I Stay bylo jídlem, byl by to dort pečený s premisou toho, že když po vytažení z trouby bude nějak chutnat, kuchaři ve svém snažení uspěli. A tak se tým patlalských kuchtíků rozhodl nedat do dortu podle receptu předepsaných 100g cukru, ale rovnou celé kilo, protože právě to podle jejich přesvědčení udělá pokrm výrazně chutnějším. Pro milovníka sladké a ploché chuti tedy perfektní volba. Zatímco pro další, očekávající výrazně pestřejší paletu chutí při dopadu dortu na jazyk, sousto hodné vyplivnutí.