OJan

Poslední Andersonova adaptace Dahlovy povídky. A dost se povedla. Tradičně má opravdu bravurní vizuální  provedení. A tentokrát nám svérázné vyprávění líčí i zajímavý příběh. Vedle Podivuhodného příběhu Henryho Sugara je zde nejvíce patrná víceznačnost povídek Roalda Dahla. Tento krátkometrážní počin si zcela s grácií vystačí se 17 minutami. Servíruje nám úderný a vtipný děj, v němž vše vygraduje a zaklapne až během posledních 10 sekund. Ralph Fiennes si s postavou krysaře poradil nadmíru dobře, což celkovou atmosféru snímku posunulo ještě o úroveň výš. |80%|

Ze všech povídek Roalda Dahla, které letos Wes Anderson poctil přenesením na filmové plátno, dopadla Labuť v mých očích nejhůře. Technické zpracování včetně stylu vyprávění a citu pro detail znova samozřejmě chválím. Jenže příběh tentokrát nenabízí nic originálního. Jasně, myšlenku to má, avšak již mnohokrát strávenou. Snímek tak neobsahuje skoro nic, co jsme ještě neviděli. A bohužel se žádný jiný zásadní přesah nekoná. |65%|

Druhá Andersonem zfilmovaná povídka Roalda Dahla už není tak brilantní jako v případě Podivuhodného příběhu Henryho Sugara. Ale jen o kapku. Je to vlastně úplně to samé jako v případě již zmíněného předchozího počinu - po technické stránce jde o něco bezpříkladného. Jen kratší stopáž a ne až tak působivý příběh nadělal své. Ve výsledku to vyzní dost ploše. Jisté metaforické vyznění celého díla tam je, nicméně není už tak zajímavé jako to předtím. Přesto se však stále jedná o zdařilý a zábavný kraťas. Mimochodem Andersonův smysl pro detail, mnou vyzdvihovaný už minule je fakt něco nevídaného a je mistrně zakomponován i zde. |75%|

Mé první setkání s tvorbou Wese Andersona. Nikdy předtím jsem od něj nic neviděl a jediné co jsem tak nějak věděl, že má osobitý styl. A právě proto jsem chvíli přemýšlel, zda bych měl začít s jeho tvorbou zrovna krátkometrážním snímkem. Nakonec jsem v tom nespatřoval žádný problém, a tak jsem si Podivuhodný příběh Henryho Sugara pustil. A už po několika málo minutách jsem věděl, že jsem našel mého nového oblíbeného režiséra. Ze všech čtyř Andersonových adaptací povídek Roalda Dahla se tato zdařila úplně nejvíce. Jde o vynikající víceznačný příběh, který je mistrně rozprostřen a také netrpí jakousi neuceleností jako následující povídky. To je dáno tou zhruba 2x delší stopáží. V ní děj dobře vygraduje a myšlenka je výborně s velkým přesahem sdělena. V těch bezmála 40 minutách to ani jednou nenudí, je to úderné a pořád je na co se koukat. Styl vyprávění je přehlídka originality. V žánru artové komedie je zcela bezkonkurenční. Knižní děj, jevící se jako Brechtovo divadlo byl zcela, takřka bez jediné výjimky, přenesen na plátno. Kdo to kdy viděl? Velké kouzlo pak dodává i technické provedení. Značně saturovaný obraz. Kamera, která je povětšinu snímku statická, což se zde fakt hodí a zážitek to posunuje ještě výše. Práce s kulisami a se světly dovedené do dokonalosti. Dále také geniální dialogy, dvojrole a neskutečný smysl pro detail. To všechno dělá vynikající a nezapomenutelnou atmosféru a také samozřejmě jen stěží zapomenutelný film. Je až s podivem, že tohle všechno uvidíte během pouhých 40 minut. |95%|

Skutečně působivý kousek jednoho z největších artistických bláznů Philippa Petita. Jeho sen projít se po laně skoro 420 metrů nad zemí dokazuje, že takových jako tento Francouz není mnoho. Je docela zajímavou představou, že by se takto někdo producíroval po laně na každém kroku. Naštěstí se tak neděje, a tak tato procházka mezi Dvojčaty neztrácí na jedinečnosti a tento film si jistě zaslouží. Joseph Gordon-Levitt ztvárňuje onoho odvážného provazochodce na výbornou a první půle diváka vtáhne příjemným vyprávěním a příběhem, který se dobře odvíjí. Střetáváme se zde se začátky Phillipa Petita a pozvolným rozkvétáním plánu jeho projektu, který chce zanedlouho dokázat. V druhé polovině pak začne to pravé napětí. I když jsem věděl jak to dopadne, v některých momentech při instalovaní lana na rohy Dvojčat jsem se přistihl, jak se mi tají dech a v hlavě běží myšlenky, zda se jim to fakt povede. Pak jsem už jen zíral jak si Robert Zemeckis společně s kameramanem Dariuszem Wolskim mistrně vyhráli se scénami přímo mezi Dvojčaty. To se skutečně povedlo. Myslím, že těm, co trpí strachem z výšek tato část filmu úplně dobře neudělá. I já jsem mnohdy při sledování těchto záběrů trnul, to jsem dával najevo vykulenýma očima a zvednutým obočím. Ano, jasně. Poté, co se na tom laně prochází stále sem a tam, kouzlo a napětí postupně bere roha. Stále si však představuji, jak bych se cítil, kdybych tam pod těmi mrakodrapy zrovna stál a sledoval to na vlastní oči. Muselo to být vážně skvělé. Přesto se Muž na laně neobešel bez žádných much. Jako největší mínus celého filmu považuji ta nahodilá přepínaní mezi francouzštinou a angličtinou. To bylo prostě zbytečné. |80%|

Ovladači lhát nemůžeš. Ovladač nepodvedeš. - Klik - život na dálkové ovládání je komedií, kterou člověk uvítá po náročném dni. Neurazí, ale ani úplně nenadchne. Námět to není špatný, ale výsledné provedení nakonec nepřináší nic zajímavého či objevného. Zpočátku jsem se dost bavil při jednoduchém nebo lehce fekálním humoru. Ano, někdy není špatné si pustit takovýto jednodušší snímek a smát se u takovýchto vtipů. I když přece jenom musím uznat, že některé byly skutečně prvoplánové a pár se jich opakovalo, což ztrácí na údernosti. Zhruba od poloviny však humor ustupuje stranou. Fóry se sice i nadále objevují, ale hlavní slovo si bere ničím originální myšlenka a počin se čím dál více ladí do depresivního hávu. To nakonec vyvrcholí poměrně nečekaně. A já jsem si začal říkat, že tohle by mohl být opravdu nevídaný konec průměrné americké komedie. Kdyby to tak skutečně skončilo, snímek by ode mne obdržel 4 hvězdy. Tím, že to ale nakonec přesto muselo na sílu skončit happyendem mě trochu vyvedlo z míry. A tak jsem si začal pokládat otázku, jestli bylo opravdu nutné, aby to dopadlo takhle. A má odpověď zní: Ne, nebylo a na veskrze dobrém dojmu z filmu to dost ubralo. Co mě ale ve výsledku dost potěšilo je dobré herecké obsazení a také cameo Dolores O'Riordan z kapely The Cranberries. |60%|

Uvědomil jsem si, že už jsem nějakou dobu nebyl v kině a začalo mi to chybět. A tak jsem chvíli zvažoval, na co zajdu. Jakmile jsem však viděl, že na programu našeho malého městského kina je tento film, už jsem seděl zaražený v křesle před velkým plátnem, v ruce popcorn, vedle půl litru coly a pomalu jsem se připravoval na extrémní délku filmu. V onom biografu se nás nacházelo jen 6, takže jsem se začal těšit v podstatě i na soukromé promítání. Pak to pustili. Následně jsem po bezmála 4 hodinách vyšel z útrob kina dost unuděný. Jak to? Zabijáci rozkvetlého měsíce je neskutečně zdařilý snímek. Je to depresivní a velmi temný vhled do hlav těch, kteří se snaží opravdu nechutným způsobem zbohatnout. Myšlenka, kterou počin přináší je zkrátka pro dnešní dobu tuze důležitá. Je to mistrně natočeno. Kamera je jistá a veskrze statická, což dodává skvělé kouzlo. Toto dílo disponuje i skvělou hudbou, která vše bravurně prolíná a divák se tak díky tomu cítí zcela vtažen do dění na plátně. To je samozřejmě umocněno naprosto excelentními hereckými výkony. Leonardo DiCaprio svou roli zahrál nadmíru zdařile. To samé platí v případě Roberta De Nira a vlastně pro všechny zúčastněné. Film zkrátka krásně plyne v poutavých interiérech i exteriérech, když vám po zhruba dvou hodinách začne něco vadit. Tou věcí je nuda. Najednou se začne zdát, že děj nikam negraduje, a jelikož máte pořád tak nějak v hlavě tu ukrutnou stopáž, začnete se nudit. Mě to fakt bavilo, mohlo to ale být opravdu tak o 50 minut kratší. A že tam těch míst, které by se daly zkrátit je požehnaně. Hlavně bych se obešel bez toho závěru, všechno v něm řečené už totiž divák dávno ví. Když jsem již byl v této fázi filmu, myslel jsem při každém dalším záběru, že asi brzo začnu nudou ohryzávat sedačku přede mnou. Jednoduše bych si úplně vystačil s tím 10 minutovým epilogem, ve němž se vyskytuje i samotný režisér snímku Martin Scorsese. Tím to mohlo v klidu skončit, stopáž by byla více méně přijatelná a kouzlo by to pořád mělo. Ovšem, protože to tak holt nebylo, musím jednu hvězdu srazit. Ale nejen kvůli tomu. Tím, že snímek trvá 206 minut a je navíc obšírně a složitě vyprávěn, se stává pro většinu publika nestravitelným. Není to film primárně pro diváky, nýbrž pro Oscary a slastné pomlaskávání kritiků kdesi pod plátnem. Ano, tohle dílo si obojí určitě zaslouží, vždyť je to film v té nejčistší podobě řemeslně odveden ještě hezky po staru. U obyčejných lidí, kteří na něj zajdou do kina však zase vzbudí větu: Nechápu, proč se už filmy netočí pro diváky. |75%|

Stojím si za tím, že Simpsonovi měli skončit epizodou Flandersův žebřík, jelikož ta závěrečná sekvence by tomuto seriálu dopřála důstojný konec. Ovšem nestalo se tak a tvůrci oznámili další série. Od 30. jsem viděl z každé minimálně jeden díl, z nichž žádný nebyl nikterak kvalitní, a tak jsem se rozhodl zhlédnout celou tuto sérii, abych si udělal komplexní názor, jak na tom nová éra Simpsonů vlastně je. Odpověď zní: prostě průměrně. V některých dílech je patrná velká dávka sebereflexe, že tento seriál šel za ty roky kvalitativně hodně dolů. Dobře, tohle k této žluté rodince vždycky tak nějak patřilo, ale když ve třetím díle zaznělo z úst jedné postavy něco jako: Simpsony sledují už jen lidé, kteří po fotbalovém zápase usnuli a zapomněli vypnout televizi., vletěla mi do hlavy myšlenka, proč se ještě tím pádem pořád dělají nové epizody, když už i samotným tvůrcům zjevně došlo, že už to není tak růžové, jak to bývalo? Asi to zkrátka stále vydělává slušné jmění. No jo, ale ničit jméno starým dobrým dílům pouze pro peníze? To je pod úroveň. Abych zcela nekřivdil, některé epizody jsou zdařilé. Chtějí něco sdělit, jsou vtipné a mají to správné Simpsonovské kouzlo. Za nejlepší díly 34 série považuji tyto: Speciální čarodějnický díl XXXIII a Homer v Říši za čelním sklem. Další díly jsou však jen průměrné, ba co hůř - některé z nich slouží pouze pro vycpání, aby měla série těch 22 částí. Jsou to hlavně tyto: Nejmilejší moderátor, Carl Carlson opět v sedle, Válka foloušků či Škola šaškovských umění. Je pochopitelné, že už není tolik originálních nápadů po všech těch letech, nicméně to zpět vrací k otázce, proč už s tím nesekli. Dále jsou úplně k ničemu ty závěrečné proslovy postav, které vyzradí úplně polopaticky celou myšlenku dílu. Přeci jen je každý schopen tím, jak ta epizoda plyne, ten přesah nějak zaznamenat. Každopádně to zase není až taková slátanina, jak se o nových sériích často říká a koukat se na to dá. I gaučové scény, ač už se objevují v málo epizodách (což je vlastně nakonec možná dobře), jsou stále skvělé. Jsem zvědavý, jak dopadne následující sezóna. |55%|, (počet zhlédnutých epizod: 22)

Mezi každodenní diváky nepatřím, avšak občas mi nějaký ten díl neunikne. O žádnou vlajkovou loď soutěžních pořadů se rozhodně nejedná. Tvůrci Kde domov můj? si z podobných projektů jako například AZ-kvíz, Taxík nebo Riskuj! vypůjčili různé prvky, a tak tím pádem soutěž nepřináší zhola nic nového. Ze začátku se alespoň do pořadu hlásili všechny věkové kategorie, které dle pravidel mohou, což tento pořad udržovalo průměrným. Nyní však v každý všední podvečer můžete sledovat jen souboje tří seniorů a pouze sporadicky se objeví někdo, kdo ještě v důchodu není. Že by se však člověk během sledování nic nového nedozvěděl se říct nedá. |40%|

V rámci mé rekapitulace tohoto proslulého seriálu jsem samozřejmě nemohl 3. sérii opomenout. Byla by to totiž velká škoda. Pamatuji, jak jsem měl coby malý capart DVD s touto sérií a koukal jsem na ní skoro pořád. A dále jsou to také poslední epizody, které jsou dílem původního režiséra Pata a Mata Lubomíra Beneše, který rok po dokončení tohoto projektu bohužel zemřel. Výjimku tvoří úvodní epizoda Sušenky, a pak epizoda Okap, které má na svědomí jeho syn Marek. Ten po otci následně otěže přebral úplně a další série jsou tak režírovány jím. Nutno říct, že po menším zhoršení v 2. sérii je zde patrné zlepšení a těchto 14 epizod se může kvalitou rovnat dílům ze série první. A to je moc dobře. Snad kromě Parket zde není žádná epizoda, která by byla vyloženě nezáživná. Všechny zkrátka poskytnou divákovi to, co od těchto dvou kutilů chce vidět. Nejlepším dílem této série jsou za mě Modeláři. Tam je prostě vše dovedené takřka do dokonalosti. Má to výborný nápad, více než skvělé provedení, které muselo dát ještě více práce, než tvoření klasické epizody a nadmíru zdařilé gagy. |80%|, (počet zhlédnutých epizod: 14)