OJan

Moje první setkání s tvorbou Quentina Tarantina dopadlo tak, jak jsem si přál - výborně. Kill Bill je přehlídkou čiré brutality a surovosti, jež je přitom krásná. Nebo tedy krásná... nejsem žádný samuraj nebo člověk podivných chutí. Chci říct, že je krásně zpracovaná. Akční sekvence jsou zde zkrátka takřka bezkonkurenční. Nedá se jim odepřít téměř nic. Krom již zmíněné brutality a surovosti, překypují autentičností a jsou šťavnatější více, než i to nejlépe ugrilované hovězí maso. Pomáhá tomu také to, že všelijaké bambitky jsou upozaděny a bojuje se tu hlavně meči a jim podobným nástrojům. Dočkáme se tedy špičkové choreografické práce, kterou když zkombinujeme se skvělou kamerou, hudbou a střídáním barevného a černobílého obrazu, dostaneme opravdu nezapomenutelný zážitek. Příběhová linie společně se zajímavým vyprávěním po kapitolách tento dojem ještě umocňuje. S touto odnoží akčního žánru jsem začal více méně u série Johna Wicka. Nedám na ní dopustit, ale teď když jsem viděl tento snímek, nemůžu se ubránit pocitu, že je to velmi, velmi podobné. A i dnes vznikají filmy, které jsou do jisté míry jako tento či Wick. A neříkám, že je to špatně. Myslím si opak. Jen aby to však časem neztratilo kouzlo. S tím však toto mistrovské dílo nic neudělá. Musím si Quentina více nakoukat. |100%|

Když se s někým začnete bavit o filmech a z nějakého důvodu přejde řeč na Fázi IV, bude po vás ten, se kterým o tom mluvíte, chtít vědět, o čem to je. Důvod je prostý - je to takřka neznámý počin. A když mu to povíte, dostanete nejspíše odpověď: "Mhm... tož tak to nezní moc dobře..." Mě to však zaujalo. A navíc z úst klasika jednou vyšlo, že se nemá soudit dle obalu. Fáze IV přináší zajímavou myšlenku - lidé si připadají nadřazení nad všechny ostatní tvory. Dále poukazuje na křehkost lidské společnosti a možná i člověka samotného. Že i když si zkrátka myslíme, že jsme v pohodě, stačí něco málo z toho, co nemáme úplně pevně v rukách a začneme se bortit. Což je s předchozí větou poněkud kontrastní, že? Snímek diváka pohltí svou komorností, která zapříčiňuje někdy až nechutně skličující atmosféru, a dále pak také technickou stránkou. Je totiž dobře natočený, hudba napomáhá budovat atmosféru a triky jsou na dobu, ve které film vznikal opravdu povedené. Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit sekvence s mravenci, protože ty nemají k dokonalosti daleko. Líbí se mi, že konec zůstal otevřený. Každý v něm může spatřovat něco jiného. Toto dílo Saula Basse však selhává v tom, že nikam negraduje. Ano, atmosféra je sice opravdu poctivá, nicméně je skoro po celou stopáž stejná. Dále až tak nefunguje strach z neznáma a napínavé to kvůli pokažené gradaci také moc není. Tím pádem jediné, co mi přišlo alespoň trochu hororové, byly scény, kde jsem byl vystaven nějaké opravdu nevábné věci (např. rozkladu myši mravenci). V poslední řadě to bylo herecky nepříliš výrazné a některé věci se děly deus ex machina. |70%|

Woody natočil svůj poslední film ve velkém stylu. A jsem rád, že jsem to mohl zhlédnout v kině. Zpočátku se to jevilo jako libovolný film natočený podle knihy Rosamundy Pilcherové, ale postupně se to rozjelo tak, že jsem od toho v podstatě nemohl odtrhnout oči. Snímek, kde všichni chodí kolem pravdy velmi těsným, ale přesto vzdáleným obloukem. Během 93 minut svižně rozebere všechny charaktery postav a ukazuje, že štěstí má u každého jinou podobu. Vše je navíc podepřeno mistrně gradujícím napětím a typickým Allenovým stylem (hra se světly, dialogy či také to, že postavy jsou častokrát k vidění na nějakém večírku). Možná je to v některých momentech mírně klišé nebo je to až moc uspěchané. Nepatří to však nakonec nějakým způsobem k životu? Jubilejní 50. celovečerní film tohoto Pana režiséra je tak dalším kouskem do vitríny jeho mistrovských děl. |90%|

Richard Müller je bohém, který je mnohdy iracionální. Bez toho by samozřejmě nebyl tím, kým je a musím se přiznat, že i já mám jeho písně rád a jako člověk mi je také sympatický. První věta je však hlavním důvodem toho, proč je těžké natočit životopisný dokument o někom takovém. Snímek nic moc nového nepřináší a představuje spíše celkový vhled do zpěvákova okolí, v němž působil a působí. To je zajímavé, ale je faktem, že se ve filmu nachází mnoho záběrů, kde jen vidíme Müllera jak jen sedí a kdesi hledí nebo jsme svědky rozhovorů, které nic moc neřeknou, což ubírá na svižnosti. Zpěvák je zde zachycen v dobách, kdy nahrával album Hlasy. Doby, které pro Müllera sice představovaly v jistém smyslu comeback, zde ale vidíme v kontextu jeho dřívějšího života. Ten nám zprostředkovávají záběry z těchto dob, které Müller neúnavně natáčel. Dokument tak kompaktně, pečlivě a nekompromisně zobrazuje zákulisí Hlasů, kde vidíme tohoto zpěváka vyčerpaného, což o sobě moc dobře ví a ve filmu to dá občas nějakou větou najevo. Něco však z toho starého Müllera zbylo: touha po úspěchu. A to je další věc, bez které by to nebyl on. Ač je již viditelně z mediálního prostoru unaven, pořád chce jít dál, pořád chce nějak vystupovat, a to jak na podiích, tak v mediích. Je to možná do jisté míry paradox, ale po zamyšlení zjistíte, že je to logické. Počin pak také obsahuje jednu velmi zajímavou myšlenku. Když má nějaký umělec/kapela pár songů, které v podstatě zlidověly, tak je na koncertu musí zahrát na úkor těch dalších (třeba novějších nebo jednoduše méně známých), kterým třeba v danou chvíli klade větší smysl, protože jinak by byli fanoušci zklamaní. Samozřejmě můžete profláknuté kousky omezit, ale může se stát, že lidé budou z koncertů odcházet s dojmem, že je to vlastně až tak moc nechytlo, což pro vás není dobrá reklama. Na jednu stranu je to pochopitelné, že lidé chtějí známé písně. Na stranu druhou nemůžete zahrát větší počet nových písní, jež se vám třeba líbí více, než ty nejznámější. Po celou dobu sledování mi pil krev Müllerův tým. To jsou lidé skutečně nesympatičtí. Za to ale film nemůže. |80%|

Partičku jako takovou mám rád, i když samozřejmě nové díly s těmi starými nejdou srovnávat. Byl jsem tedy poměrně zvědavý, co tento projekt přinese. Potom co jsem si přečetl obsah, nosil jsem v sobě ještě nějaký ten pátek před uvedením prvního dílu jistou dávku skepse. Ptal jsem se sám sebe, jak to asi dopadne. Bude propadák nebo mě to překvapí a bude to dobré? Po první epizodě se to ještě nezdálo tak strašné, ale díl od dílu jsem začal čím dál tím více pochybovat o smyslu tohoto pořadu. Formát Partičky moc nesnese experimentování, nejde ho až tak obměňovat, protože to musí zůstat u improvizace. Polovina soutěžících však měla něco předem připravené, čímž výstup soutěžícího upadá a spadne na úplné dno tím, že se k tomu ještě přizná. Ať je to sebelepší výkon, tak s vědomím toho, že je to připravené, je veškeré kouzlo fuč. Dále se musím pozastavit u hudebních vystoupení. Když tam třeba přišel týpek s kytarou a zahrál docela vtipnou píseň, tak je to sice dobré, ale je to ta stejná věc, o které mluvím výše: To vystoupení tím prostě ztratí kouzlo, jakousi jedinečnost. A zde se navíc ptám, zda vůbec někdy tací soutěžící viděli Partičku. Pak tam byli samozřejmě i lidé, kteří byli jednoduše trapní, čímž to ztrácelo svižnost. Byli tam ale i ti, kteří nakonec postoupili dále a člověk se tak díky nim mohl během sledování alespoň párkrát pousmát. Porotci v podání Suchánka, Genzera a Dangla jsou sice na místě, avšak to jak to hodnotili bylo někdy dost prapodivné. Jasně, je to zábavný pořad, nemá to nějaké přísné pravidla pro hodnocení, ale zejména Suchánek mě tím, co tam říkal, pravidelně vyváděl z míry. Po castingových kolech to dostalo druhý dech. Už to bylo o řád zábavnější a už to nebylo tak ztuhlé. A jak si vedl výherce této soutěže v onom silvestrovském speciálu? Vlastně se to nedá posoudit, protože přišel na scénu až ke konci a nebyl tam skoro vůbec vidět. Partička Nová krev tak vyzní až nechutně nevýrazně a já marně hledám jiný smysl, než že si tvůrci chtěli kapánek přivydělat. O to víc mě stresuje upoutávka, která hledá další "improvizátory" do druhé řady. |15%|

Muž jménem Ove zaujme svým realistickým obsahem a vyprávěním, které je podáno tak, že neustále přemýšlíte nad jednáním všech zúčastněných stran. Film má skvěle zvládnutou dramaturgii a Oveho životní příběh se všemi aspekty je mistrně odhalován postupně. To navíc podporují bravurně napsané dialogy a občasný humor. Tím se člověk výborně vžije do všech postav a průběžně udává do kontextu veškeré jejich myšlenkové pochody. Snímek představuje obraz života jako takového a upozorňuje na různé společenské problémy. A to zejména, že konzervativní styl života nemusí být nutně špatný, když pochopíte podstatu chování onoho člověka (kterou pokud odhalit nechcete, tak jí neodhalíte), a pak také na ignoranci, aroganci a egoismus mezi lidmi. Ove jako takový pak ukazuje, že vše nemusí být zřejmé hned na první pohled, že kdo se vzdá, neuspěje, ale také na to, že nikdo není bez chyb. Musím také zmínit Oveho vztah k autům, v němž také spatřuji určitou alegorii - určuje auto jaký je člověk, který ho vlastní? Z technické stránky musím film také vyzdvihnout. Hlavně převážně statická kamera a zajímavý styl střihu umocňují dojem z filmu. I když výše píšu, že příběhově je to skvělý film, přece jen se najde pár momentů, v nichž to tak není a kde je děj jasně naservírovaný na stříbrném podnose přímo pod nos. To dělá menší kontrast již zmíněné výborné dramaturgii. Pak se zde vyskytuje i trochu klišé, ale když nad tím tak uvažuji, vlastně mi to nevadí. Trocha klišé je potřeba, zvláště ve snímku vypovídajícím o něčem jako je společnost. |95%|

Psal se rok 2015 a já jsem, coby malé škvrně, hrál Five Nights at Freddy's takřka neustále. S přibývajícími pokračováními a mým věkem mě to omrzelo. Dnes to považuju za hru, která předběhla dobu a tím pádem se poměrně rychle stala pop-kulturním fenoménem a dodnes má hojnou fanouškovskou základnu. Když jsem zjistil, že tento počin bude uveden, tak mě to hodně zajímalo. Je těžké vytvořit kvalitní filmovou adaptaci hry. A bohužel, zde se to taky nepovedlo. Snímek vlastně funguje bezchybně pouze po technické stránce. Je to především kamera a provedení robotů, kde si někdo vážně vyhrál. Jinak je vše průměrné a lehce zapomenutelné. Navíc jde o docela morbidní shluk žánrů. Hororové prvky tomu nechybí, ale nedá se toho bát. Jedině se dá párkrát leknout, protože lekačky jsou pro tuto sérii her ikonické, a tak logicky nemohou absentovat. Na pozadí této rádoby hororové atmosféry se děje vcelku lacině působící drama. Je o ničem a místy vyloženě otravuje. Scénář je tedy špatný a nic ho zde nemůže zachránit. Postavy nemají charisma, nedá se do nich vžít, nějak jim fandit, prostě to nejde. A při závěrečném souboji proti záporákovi jsem se v sedačce kroutil a chtělo se mi co nejdříve odejít. Bylo totálně nepřirozené a jakoby vytržené z nějaké marvelovky. Jedná se zkrátka o oddechovku, která ale nezaujme a nepotěší. Tvůrci prý plánují další pokračování. Mám strach, aby to nepropadlo úplně. |35%|

Když jsem zjistil, že jsem ještě neviděl žádné letošní sci-fi, řekl jsem si, že to tak nemohu nechat a zašel jsem si do kina na Stvořitele. Bez jakýchkoli očekávání jsem zasedl do sedačky a začal si klást do pusy jeden kus popcornu za druhým. A to bylo to nejlepší, co mě při projekci tohoto filmu potkalo. Stvořitel má působivou audiovizuální stránku, které bylo docíleno skutečně zajímavě (viz: zajímavosti). Dále má myšlenku hodnou delšího zamyšlení. Ze začátku to všechno vypadalo slibně. Efekt obojího je však postupně absolutně rozmetán bizarním příběhem, který je jako vytržený z libovolného béčkového počinu. Je to překombinované, plné klišé, diváka to emocionálně nezasáhne vůbec nijak. Dějově se to nikam neposunuje, vyzní to strnule, repetitivně, tím pádem ve výsledku zcela nezáživně. A aby toho nebylo málo, spoustu věcí se zde stane naprosto deus ex machina, což také snímku rozhodně v ničem nepřidává. Všichni herci své charaktery hrají tak, že se jim takřka nic nedá věřit. Postavy samotné vyznívají plytce, neboť jsou do děje vsazeny takovým způsobem, že o nich divák neví skoro nic. Různými prvky také film vykrádá Terminátora, Avatara, Star Wars či Predátora. A konec? Nikterak originální, přehnaný (ostatně jako celý počin) a opět to s člověkem vůbec nijak nepohne, ač se o to ona závěrečná sekvence zuby nehty snaží. Gareth Edwards je tak autorem lehce zapomenutelného sci-fi, které si jen snaží hrát na velkofilm. |20%|

Zapomeňte na první díl Johna Wicka. Čtyřka je už zcela jiným filmem. A ze všech filmů této série se od něj zatím distancuje nejvíce. Na jedné straně je to pochopitelné a v pohodě, na straně druhé je to velká škoda. Čtvrté Johnatanovo dobrodružství opět přináší naprosto fenomenální akční sekvence. Všechny jsou originální. Až na tu akci u pařížského Vítězného oblouku. Tam jsme mohli akci sledovat v různých jiných snímcích už několikrát. Dále jsou nápadité a po technické stránce jsou samozřejmě zcela bezchybné. Své tomu také přidává skvělá hudba a přehlídka světel. Ano, snad ani v jedné akční scéně nesmí chybět nějaká neonová zářivka. Je to opravdu skvělá věc a bitky či cokoliv jiného, tím získávají zcela jiný rozměr. Ovšem úplně bezkonkurenční je scéna natočená z ptačí perspektivy. To je prostě zlatý fond akční kinematografie. Zde si Chad Stahelski společně s kameramanem Danem Laustsenem a choreografem fakt vyhráli a tuto scénu vypiplali tak, že k dokonalosti moc nechybí. Přesto akční scenérie filmu hanobí pár věcí. Zejména je to už velká neuvěřitelnost. Tu někdo může začít namítat, že všechny počiny s Johnem Wickem byly - minimálně v něčem - neuvěřitelné. Já si to nemyslím, tohle začalo až minulým dílem. Nicméně zde se to posunulo na jinou úroveň. Tak především - slepý bijec je snad nejstupidnější postava v dějinách akčního žánru. Opravdu nevěřím, že dokáže zabít několika zcela přesnými chvaty hojný počet ozbrojenců, kteří proti němu jdou. Místy se tato postava pohybuje a pere jako slepec. Je to ale vše jen na oko, protože jindy provozuje souboj jakoby měl ostříží zrak. To je vážně takový problém, když ho tam navíc ještě pár dalších postav zná, počkat si na něj kdesi za rohem? Dále nevěřím té akci na 222 schodech. Ta je fakt notně přitažená za vlasy, i když je zpracovaná krásně. Na pozadí těchto akcí však podsouvá čtvrtá kapitola Johna Wicka poněkud pofidérní příběh. Ten je dost vachrlatý a někdy nefunguje vůbec. Už to není ten Wick, co se vydal na pomstu. Nyní to sazí pouze na budování univerza kolem hlavní postavy. Do jisté míry to byla zábava, ale tento potenciál byl dohlodán někdy v předchozí části. Teď už to prostě působí ploše a v podstatě už to nedokáže nijak oslovit. Hlavní záporák byl slabý a necharismatický. Jeho zarputilé přesvědčení, že je schopen zabít postavu Keana Reevese se jevilo dost bláhově. Je to škoda. Oponenti byli v této sérii vždy fakt tvrdí a charakterově uvěřitelní. A samotné finále? Vlastně mě moc neoslovilo. A pokud nebude pětka (sice se plánuje, ale podle toho, co čtu, tak kdo ví jestli), tak to ještě nakonec celé ignoruje všechny podstaty této franšízy. Zkrátka jde o audiovizuální bombu, což ale o příběhu nemohu říct. Přesto v mých očích tato čtvrtá kapitola uspěla více, než ta třetí. |65%|

Není častým jevem, aby bylo každé další pokračování v sérii lepší než to předchozí. Tady se to povedlo a Bourneovo ultimátum tak hravě strká do kapsy své dva předchůdce. Film začínal a postupně se rozvíjel takovým způsobem, že jsem si začal říkat, že to trochu ignoruje konec dvojky. Samozřejmě se ukáže, že to tak není, a tak sledujeme pěkně navazující akční jízdu, která ani na chvíli nedovolí divákovi vydechnout. Akční scény jsou dovedeny opět na úplně jiné úrovně, než byly ty předchozí. Jsou velmi nápadité, poutavé a skvěle natočené. Právě tyto typické věci pro Greengrassovu tvorbu - roztřepaná kamera v kombinaci s rychlým střihem - přidávají ve velkém na dynamičnosti jednotlivých scén a utváří dojem, jakoby jste stáli přímo vedle oné bitky, přestřelky nebo honičky. Všechny tyto scény disponují i neuvěřitelným napětím, což umocňuje zážitek a do akčních scén jsem se tím pádem zcela vžil. Sekvence v Maroku je pak jedna z těch úplně nejlepších, co byly kdy natočeny. Při tomto musí prostě každý fanoušek akčního žánru, jakým jsem i já, zákonitě plesat nadšením. To fakt jinak nejde. Matt Damon znovu ztvárnil svou postavu s grácií. Ani ostatní herci však nezůstávají pozadu a se svými charaktery si poradili opravdu mistrně. Ano, v některých momentech si to propůjčuje prvky, které jsme již viděli v minulých filmech série. Nakonec je možná i to rozuzlení příběhu přece jen trochu zbrklé. Je podané v podstatě na stříbrném podnose a nemusí se nad tím tolik přemýšlet. Je to škoda, protože to je přesně ten element, jenž dělal příběhovou linii této série natolik odlišnou. Ve výsledku to ovšem ani tak moc nevadí. Snímek i přesto funguje jako celek naprosto výborně. Na závěr musím zmínit song Extreme Ways od Mobyho, který zazní ve všech částech během závěrečných titulek. To je zkrátka možná úplně ta nejlepší skladba závěrečných titulek, co kdy byla. |95%|