Oskar

Kladu si otázku, co by mě vlastně mělo děsit na příběhu, v němž duch protagonistovi nijak neubližuje, neohrožuje jeho a nikoho jiného a je vlastně v pozici bezbranné oběti, která jen pasivně čeká na jakousi formu vysvobození. Stejně jako třeba u filmu Full Circle mi trochu vadí, že se původně tajuplné vyprávění zvolna překlopilo v tuctovou detektivku, kde hrdina chladně a racionálně dedukuje a rozplétá jako kriminální případ něco, co by mělo být strašidelné svou iracionalitou. Přesto má The Changeling velmi dobré momenty (při spiritistické seanci jsem ani nemrkal). 50%

Hammerovská verze filmu s Karloffem se mi líbila výrazně víc. Narozdíl od melodramatického originálu má jednotný styl (který je se svými červenými bažinami a smaragdově zelenými zákoutími hrobky sice nerealistický, ale opravdu krásný) a především výrazně lepší scénář. Karloffova postava byla u Hammerů moudře rozdělená na dvě a v obou případech lépe motivovaná. Původcem zla je člověk. Egypťan domestikovaný v Británii, který se chce pomstít za "rouhání" britských archeologů. Mumie je jeho nástrojem (podobně jako třeba Golem v Císařově pekaři). Je zvláštní, že i roli, která zdánlivě předepisuje jen neartikulované mručení a klátivou chůzi, naplnil Christopher Lee čitelnými emocemi a diferencovaným vývojem napříč dějem. Jeho mumie (i když nebyl mumifikován, tuto chybu originálu tvůrci převzali beze změn) se zpočátku chová jako dobře naprogramovaný stroj, který po rozehřátí na provozní teplotu slepě plní příkazy Egypťana, později se začíná rozpomínat na svou lidskou minulost a chce na ni navázat. Dobře motivovaná je i postava Petera Cushinga (který byl nicméně o generaci starší, než by se k jeho postavě hodilo). 70%

Příběh je téměř totožný jako v Draculovi, jen přesazený do jiných exotických kulis. "Monstrum" ve skutečnosti opět není monstrózní, protože v zafačované podobě se Boris Karloff ukáže jen na začátku (který zůstane nejlepší sekvencí filmu). Staří Egypťané museli být velmi předvídaví. Poté, co ji oživí magická formule, mumie nezažije žádný kulturní šok ze skoku v čase o 3700 let, ničemu ve svém okolí se nediví, okamžitě se zorientuje, osvojí si společenské návyky oxfordského gentlemana a překvapivě dobrou angličtinu. Asi největší botou ze všech ale je, že film se jmenuje Mumie, ačkoli mumifikace podle bláhových představ tvůrců spočívala v pouhém omotání oběti gázou a pohřbení zaživa. ;-) Kdyby to tak bylo, po 3700 letech by archeologové otevřeli sarkofág a s trochou štěstí v něm našli nanejvýš pár zrnek prachu. Nemůžu se rozhodnout, který tvůrčí handicap je zodpovědnější za tak slabý výsledek. Chabý scénář s jalovými postavami a nulovými vztahy mezi nimi, nebo spíš impotentní režie, která hlavně dbá na to, aby bylo všechno dobře nasvícené, bezproblémově romantické a zbavené veškeré tajemnosti? 30%

Kousky jako Dracula s Bélou Lugosim jsou důvodem, proč většinu lidí těžko přesvědčíte, aby systematičtěji sledovali filmy starého Hollywoodu. "Povinná" chvála kanonizovaných kousků jim dělá medvědí službu. Má smysl někoho přesvědčovat, že takzvaná zlatá éra universalovských monster, začínající Draculou, je ve skutečnosti naopak odklonem studia k bezpečně konzervativním fantasy báchorkám pro masy? Že skutečnou zlatou érou horroru byla předešlá dekáda, v níž herci jako Lon Chaney nebo Conrad Veidt hráli rozmanité psychopaty, tedy "monstra", která mohla být reálná a právě proto jsou děsivá dodnes? Filmy jako Dracula a Mumie z velké části stavěly na xenofobii publika - na podvědomém strachu z jiné kultury na blízkém i dálném východě, na rozporu mezi přitažlivostí a odpudivostí čehokoli "odjinud". Béla Lugosi byl mizerný herec, jehož pro roli zjevně kvalifikoval jen maďarský původ, Todd Browning (režisér nekonečně lepších filmů Alonzo, muž bez rukou a Zrůdy) se tentokrát nejspíš řídil mantrou "Když něco nemá smysl dělat, nemá smysl dělat to dobře" a bezděčně komických míst není dostatek, aby filmu dodala novou kvalitu. 30%

Krátká dramedy o třech dějstvích (předevčírem, včera a dnes). Hysterická žena a její věčně prokrastinující manžel mají hlasitou krizi, do které jim pod různými záminkami zasahuje vtíravý soused zezdola. Něco na způsob skvělé komedie A co Bob?, jen ne tak přímočaře legrační. Můj celkový dojem z filmu je pozitivní a je moc milé vidět Keiru Knightley a Colina Firtha pohromadě, ale musím připustit, že s neznámým obsazením by mě to asi neohromilo. Moje titulky najdete zde. 70%

Možná bych šel s hodnocením i výš, kdyby šlo o pilotní díl zamýšleného seriálu. Pokud jím není, krouží mi hlavou spousta v ději nastolených a nezodpovězených otázek: Pokud mají Vetchý a Vlasáková potomka, jemuž je přes 20 let, kde je mu konec? Kdo byl před lety zmizelý občan, jehož ostatky jsou náhodně nalezeny na pozemku bývalého starosty? Šlo o vraždu? Zůstal, nebo nezůstal Vetchý starostou po událostech na konci? Dočká se, nebo nedočká ambiciózní Budař nějakého povýšení? Co je ochoten pro to udělat? Nebude Vetchého vydírat skrz tu kostru? V podobných prchavých epizodách a letmých zmínkách o něčem, k čemu už se pak nikdo nevrací, se skrývá tolik dramatického potenciálu, že bych takový seriál docela s chutí sledoval. Pokud je to ale jen jednorázová věc, jde spíš o lepší průměr. 60%

Protože výroční filmové ceny mi připadají už v principu nesmyslné, záměrně nechám stranou, kdo si co "zasloužil/nezasloužil" dostat. Vyjádřím se jen k ceremoniálu s pozoruhodnými statistickými výsledky: historicky nejvyšší sledovanost versus suverénně nejnižší spokojenost. Loni jsem byl příjemně překvapen Vachlerovou dobrou vůlí poučit se z chyb a vyslyšet některé námitky svých kritiků. I letos něco z loňské progrese zůstalo - snaha doprovodným komentářem představit nominované i ostatní loňské filmy i těm, kdo právě spadli z Marsu a jakživi o nich neslyšeli. Nebo princip zúžení pěti nominací na první tři místa. Díky němu máme bližší představu o pořadí a můžeme z něj vyvozovat obecnější věci - například že nesouhlasná hysterie kolem 12 nominací za Odcházení byla buď úplně zbytečná, nebo akademiky mezi prvním a druhým kolem hlasování ovlivnila. Nakonec i snaha pojmout ceremoniál formálněji než dřív zůstala a byla by se vyplatila, kdyby... Kdyby někoho nenapadlo angažovat Lucii Bílou, a co hůř - kdyby se jen na základě této volby celý večer nestylizoval jako "hudební". Vzhledem k tomu, že loni byl do kin uveden jediný (a ještě svorně vysmívaný) muzikál, nechápu prostě smysl takové stylizace. Hudebně taneční výstupy stejně jako loni zpomalovaly tempo (tentokrát ale víc, protože byly delší a častější) a bezradná moderátorka se potácela od jednoho trapasu ke druhému. Přesto všechno mě velmi bavilo to pozorovat a považoval bych proto za pokrytecké jít pod tři hvězdičky. :) 50%

Zdaleka ne tak originální film, jak se původně zdálo. Podivná černá komedie si bere motivy z Psycha, Homicidalu a Peeping Toma, aby je zasadila do nového příběhu. Jenže ani ten není tak docela nový - je to vlastně hodně volná variace na Alenku v říši divů. Předčasně vyspělá teenagerka jménem Cheryl najde zaměstnání v hotelu své staré tety. Protože dostává podivné nepodepsané vzkazy, začne Cheryl slídit po pokojích hostů a hrabat se jim ve věcech, aby srovnala rukopis na lístcích a zjistila, kdo je píše a proč. Každý z hostů tají před světem nějakou opravdu bizarní deviaci a zdá se, že teta (která vášnivě ráda chodí s fotoaparátem na pohřby cizích lidí, aby "zachytila okamžik, kdy duše opustí tělo") má své důvody, proč ve svém hotelu poskytuje útočiště výhradně úchylům. Stejně jako je Carrollova Alenka jen zdánlivě marnotratným ohňostrojem nahodilostí a ve skutečnosti má až matematickou vnitřní logiku, ani bizarnost Private Parts není samoúčelná. Rozuzlení dává všemu viděnému smysl a dokonce film tak trochu přeřazuje do jiné žánrové kategorie. Jde o podobný případ zdánlivého braku, který překypuje trefnými postřehy o dvojí společenské morálce, jakému se věnuje například John Waters. 60%

Kirk Douglas v rozsahem menší, ale velice efektní roli muže, který se pomocí důkladných masek vydává asi za pět dalších lidí. Aby toho nebylo málo, mimikry nosí i několik velkých herců v malých rolích a jejich totožnost vyjde najevo až na samém konci. Velká škoda, že jsem tento film neviděl v dětství. Možná bych ho dodnes ze sentimentálních důvodů nadhodnocoval jako třeba Fantomase. :-) Na druhé straně - čím by byl Fantomas bez humoru? Seznamem Adriana Messengera, obávám se. Masky sice mění herce k nepoznání, ale zároveň je až příliš zjevně odlišují od nemaskovaných herců, takže celý ten "gimmick", spočívající v přemýšlení, kdo ze slavných hostujících hvězd hraje v utajení, už od začátku kulhá na obě nohy. Horší ale je, že tyto mimikry zabírají dohromady asi 20-30 procent filmu, kdežto ve zbytku se jen velice zdlouhavě a často nezajímavě tlachá u stolu. Vyšetřovatel George C. Scott obvykle popisuje jiným postavám něco, co jsme předtím na vlastní oči viděli, nebo co naopak teprve uvidíme. Takže výsledkem je trochu nepochopitelně scenáristicky odbytý a režijně neohrabaný film s nádhernou kamerou a maskami, který přímo volá po pečlivějším remaku. 50%

Aby udělal radost umírajícímu otci, přivleče mu jeho syn ke smrtelné posteli dívku, již představí jako svou snoubenku, přestože ji sotva zná. Otec se rychle zotaví a slečna je nucena hrát svou roli dál. Poměrně běžná zápletka, jaká by P. G. Wodehouseovi stačila na sedmistránkovou povídku, malinko trpí natažením na celovečerní délku. Dokud se lže, předstírá a zatajuje skutečnost, je to docela legrace, ale myslím že nevyhnutelné odhalení pravdy přišlo moc brzy a následné půlhodinové omluvy a udobřování jsou na komediální film příliš dlouhé. Štěstí, že Věčnou Evu udržuje při životě povedené obsazení. Filmům s Deannou Durbin jsem se dlouho vědomě vyhýbal a začínám si říkat, že to byla chyba. Chudák herečka nemůže za své poněkud mimózní příznivce, kteří po různých koutech internetu trousí vrcholně trapné koláže jejích fotografií se srdíčky a kytičkami nebo lepkavě přeslazené YouTube tributy. Věčná Eva mě přesvědčila, že Deanna D. byla ve skutečnosti docela příjemná a civilní herečka a nejkýčovitější byl na ní její poněkud akademický, pseudooperní zpěv. Když se ozval poprvé, nadskočil jsem úlekem. Charles Laughton v roli, na jaké měl jinak patent Charles Coburn, přesvědčivě zestárnul o několik desítek let a moc pěkně přemostil zadání scénáře (vrtošivý stařík) se svým standardem mimořádného herce s přirozenou autoritou. 70%