Oskar

Konzervativnější ráz ceremoniálu jako pouhého předávání bez laškování s ministryní, mimózních hudebních čísel a ztrapňování oceněných vpodstatě vítám, ale proč to celé i po eliminaci těchto notorických brzd trvalo skoro dvě hodiny? Moderátorský styl Jana Budaře mi silně připomíná Luďka Nekudu a jeho Sešlost, což asi není ideální pro pořad z roku 2013, který tvůrci opakovaně nazývají "galavečerem". Scénografie Michala Cabana patří do divadla 90. let minulého století a oslavy dvaceti let Českého lva až do příštího ročníku. Loňská velkoblamáž s Lucií Bílou mě bavila víc. 30%

Málo se to ví, ale Fan Vavřincová napsala po Takové normální rodince ještě jeden seriál. Realizovala ho slovenská televize (pod názvem Ako to bolo naozaj) a je tak zapomenutý, že na ČSFD ani nemá profil. Při neúspěšné snaze ho někde vypátrat jsem nicméně narazil na jiný "slovenský" kus téže autorky, o jehož existenci jsem nevěděl. Jde o tradiční papundeklovou televizní hru, která se celá odehrává v jedné místnosti (kam některé postavy - jak je u autorky zvykem - vcházejí oknem) a točí se okolo podobných nedorozumění jako epizoda TNR s protivnou tetou z Kroměříže. Starý mládenec by se po delším korespondenčním vztahu rád oženil s jakousi paní a jeho zlomyslná neteř chce sňatek překazit. Namluví proto dalšímu příbuznému, že baba trpí nervovými záchvaty, pročež je třeba ji bez varování polévat studenou vodou, a jí zase že dobrácký strýc je ve skutečnosti cynický děvkař, který utrápil už několik žen. Expresivita herců mi zpočátku trochu vadila a řekl bych že ne všechny vtipné dialogy přežily překlad do slovenštiny, ale v početné konkurenci velice pitomých normalizačních mikrokomedií jde o nadprůměr. 60%

"Elementary, my dear Freud!" Autorovi knižní předlohy i scénáře Nicholasi Meyerovi se nedá upřít, že měl nádherně praštěné nápady. Ve filmu Čas po čase posadil H.G.Wellse a Jacka Rozparovače do stroje času a poslal je do budoucnosti, v tomto doyleovském apokryfu zase svedl dohromady Sherlocka Holmese a Sigmunda Freuda. Setkání dvou podobně uvažujících a srovnatelně inteligentních mužů v napjatém vztahu "pacient a terapeut" slibovalo značný dramatický potenciál, stejně jako rozkošná myšlenka, že profesor Moriarty (asi tříminutový výstup Laurence Oliviera) byl ve skutečnosti neškodný stařík, kterého paranoidní detektiv pod vlivem drog všude možně pronásleduje. První nápad je rozvíjen docela zajímavě (i když ne tak konfliktně, jak jsem si představoval), druhý bohužel nikoli. Specialista na pietní přepisy úspěšných divadelních představení Herbert Ross inscenuje i tento (nadstandardně vypravený) film velice konvenčně a staticky, v pomalém tempu (v první, upovídané polovině) a s nedostatkem smyslu pro gradaci (v druhé, detektivně-akční půlce). Nervní Nicol Williamson, vizuálně připomínající mladší vydání komika Alastaira Sima, není tak docela Holmesem podle mého gusta, Watson Roberta Duvalla by byl příjemným překvapením, kdyby se z něj v okamžiku setkání detektiva s Freudem nestala jakási mrtvá váha, vláčená zbytkem filmu bez jakéhokoli přínosu pro děj. Detektivnímu případu ubírá na zajímavosti, že jsme už zdálky upozorňováni, kdo je pachatelem a jaké jsou jeho motivy. Jestli existuje důvod, proč bych tento film přece jen zařadil do kategorie "must see", je jím jednoznačně Alan Arkin v roli Sigmunda Freuda, perfektní jako vždy. 60%