Oskar

Další z dlouhé řady filmů typu "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Stalo se nepsaným zvykem vzpomínat v nich na idylické dětství v pohnuté době, jenže Boy je pouze idylický. I v situacích, kdy by to tak být nemuselo, do idyly zas a znovu zbaběle utíká. Píše se rok 1984 a na Novém Zélandu se vůbec nic neděje. Žádná válka, živelná pohroma, fatální tělesný či mentální handicap, prostě se nestane vůbec nic, co by posunulo postavy z A do B. Titulní hrdina je sice poloviční sirotek a krajem vládne nezaměstnanost, ale vzhledem k tamějšímu způsobu života mi příliš nedochází, proč si tím někdo vůbec láme hlavu. Otec hlavního hrdiny, uprchlý kriminálník, kterého si hoch léta idealizoval a teď má poznat, co je to za darebáka, se mohl a měl stát jakousi temnou hrozbou na způsob vlka z pohádky o neposlušných kůzlátkách, ale díky scénáři i komediálnímu ztvárnění samotným režisérem je to jen neškodný trouba. Je to škoda, protože jinak je film nesmírně krásný na pohled a má docela milý humor. Moji delší recenzi najdete zde. 50%

Škoda, že nedovedu posoudit, nakolik se film drží historie nebo si naopak data a charaktery přizpůsobuje vlastním záměrům. Celou dobu mi například vrtalo hlavou, kolik je filmové Alžbětě let. Pokud jsem to nepřeslechl (království za titulky!), ve filmu to zřejmě nezaznělo. Třicetiletá Bette Davis tedy podle všeho hraje bezmála sedmdesátiletou královnu, zatímco Errol Flynn jako o mnoho mladší Essex s ní jedná jako s vrstevnicí. Hlavně zpočátku je to trochu matoucí. Film přesto výborně funguje jako romantické drama, nejlépe v těch nejkomornějších scénách. Podružná, výpravněji pojednaná zápletka s válkou a dvorskými intrikami (budoucí charisma Vincenta Price jsem v prkenném siru Walteru Raleighovi hledal marně) mi nepřipadala zdaleka tak zajímavá jako ambivalentní vztah hlavní dvojice a vzájemné zkoušení, jak daleko smí zajít nebo v co jiného se proměnit. Dialogy téměř jako ze screwballu (i když jaksi květnatější) nebo škádlivé plácnutí šlechtičny po zadku bych ve filmu jako tento vážně nečekal. :) 80%

Na Cormanových adaptacích Poa mi vždycky vadilo, že si z autora bere jen jednu stránku. Tísnivé prostředí, zármutek hrdinů, vznešené formulace vět, to všechno by Rogerovi šlo. Ale Poeův smysl pro černý humor IMHO nesdílel a možná dokonce úplně přehlédl. I z Havrana, který je navzdory klamavému traileru vpodstatě čistou komedií, je jasné, že Cormanův humor je jednak nekultivovaný zkušeností ("Vincent Price do něčeho vrazí a zakoulí očima. To bude legrace!"), druhak mu není jasné, jak ho docílit filmovými prostředky. Vše, co je na Havranovi dobrého, proto přičítám na vrub spíše scenáristovi Richardu Mathesonovi a třem hlavním hercům, viditelně potěšeným zahrát si něco jiného než obvykle. Trvalá svízel, že Poeovy krátké texty zkrátka nejsou ideálním materiálem pro celovečerní film, je ale v Havranovi možná ještě viditelnější než ve vážných cormanovkách a zejména celá sekvence mezi proměnou havrana v Petera Lorrea a rozhodnutím jet na Karloffův hrad je natahovaná k nepřežití. Doporučuji jako kuriozitu pro srovnání s ostatními cormanovkami a zejména jako jeden z pouhých tří důkazů, že nebýt předčasné smrti Petera Lorrea, mohla se z něj a Vincenta Price stát skvělá komediální dvojice. Můj delší článek najdete zde. 60%

Hezky obsazené, ale zapomenutelné melodrama. Čiperné Lillian Gish by asi málokdo hádal 94 let, Bette Davis dokázala i po mrtvici prodat všechny své uštěpačné repliky a Vincent Price hraje po dlouhé době civilní a sympatickou roli, která mě popravdě řečeno zaujala nejvíc ze všech a mrzelo mě, že nemá víc prostoru. Zato příběh je zdlouhavý a jeho divadelní původ až příliš zjevný. Jako hru v nějakém malém divadle bych Srpnové velryby viděl raději a věřím, že smutek dožívání hrdinek by měl v uzavřeném prostředí větší šanci mě pohltit. Film by u mě asi uspěl lépe, kdyby se hudbou, prostředím a způsobem nasnímání tolik nepodobal žánrovému spřízněnci Na Zlatém jezeře. 60%

Spojení dvou starších krátkých dokumentů bez přidané hodnoty nějakého komentáře nebo jiného doplnění. První z nich je možná to vůbec nejslabší, co kdy v cyklu Genus vzniklo. Otakar Vávra navštívil v Salzburku Lídu Baarovou a natočil ji, jak vzpomíná na okolnosti své emigrace. Baarová odvykla mluvit česky, takže poměrně nesouvisle blábolí, Vávra jí mimo záběr spokojeně přizvukuje a napovídá, do toho je doplněno několik starých fotografií a ilustračních filmových záběrů. Nepadne žádná ožehavá otázka, neřekne se nic nového. I ta formální stránka je bohužel tak fádní, že je sporné, jestli tomu vůbec říkat dokument. Je to řekněme reportáž ze setkání dávných přátel a kromě poměrně vzácné příležitosti vidět Baarovou na sklonku života nepřináší nic, co by se dalo chválit. Druhý segment o Otakaru Vávrovi je o něco sdělnější, ale bohužel nejde o autorský pohled na Vávru, ale o jeho vzkaz světu, za koho se považuje. Vše, co Vávra říká, má zjevně připravené a Jitka Němcová svědomitě dohlíží na to, aby se jeho malý pomníček nikde nedrolil. Jediný prvek spontaneity v této věci představují záběry z Vávrova setkání s několika dalšími zasloužilými kmety v "urnovém háji", jak tomu říká. V této veselé společnosti bezděky utrousí i několik vět, které ho neukazují v tak lichotivém světle jako zbytek dokumentu. Škoda. Jak Baarová, tak Vávra jsou zajímavé, kontroverzní osobnosti a nebylo by mě napadlo, jak nudné mohou být jejich portréty. Chtělo to režii někoho nezainteresovaného. 40%

Celá Evropa pátrá po mezinárodním podvodníkovi Jiřím Testonovi. K identifikaci slouží toliko fotografie batolete na kožešince, protože Testonovu současnou podobu nikdo nezná. Vysoká odměna za jeho dopadení motivuje k detektivní aktivitě kdekoho. Třeba strážce majáku Václava Kavaňase, který si během let svého poustevnictví přečetl veškerou kriminologickou literaturu a rád by teď své znalosti zúročil. Vždycky jsem měl zato, že ze dvou románů Zdeňka Jirotky je Muž se psem vhodnější filmovou látkou, protože je výrazně dějovější než lyrický Saturnin. Myslím si to i po vidění jeho polské adaptace, přestože mě trochu zklamala. Román byl napsán v roce 1944 jako parodie na soudobé literární detektivky, film ale děj zasazuje do hlubší minulosti. Parodii konvencí nekonečně natahovaných sešitových detektivek nahrazuje parodií na filmovou řeč němé éry. Po chvíli groteskní němohry se film samozřejmě rozpovídá a další němé pasáže jsou vyhrazeny flashbackům, vzpomínkám, ze kterých hlavní hrdina skládá indicie k pátrání. Hravá formální stránka se mi líbila, horší je to ale s herci. Protagonista silně připomínající Václava Lohniského s lincolnovským plnovousem nemá mnoho společného s inteligentním detektivem z knihy a naneštěstí je ochuzen i o psa Watsona, který dal předloze název. :( Herec, představující robustního podvodníka se zálibou v převlecích a smyslem pro recesi, už svému předobrazu odpovídá lépe, z ostatních postav je výrazný jen těžkopádný policejní inspektor. Neexistence jakýchkoli titulků ani nezvyk vnímat polštinu nakonec nebyly takovými handicapy, jak jsem se obával, protože většinu mluvených situací znám z knihy a nové jsou převážně ty němé. Přesto musím říct, že ani druhý pokus přijít na chuť polským komediím moc nevyšel a s expresivní komikou tamějších herců mám asi nepřekonatelný problém. 50%

Pro vyjádření rozpaků nad něčím nesrozumitelným mají v Polsku vlastní ekvivalent českého výrazu "španělská vesnice" - "český film". K Hydrozagadce mě přivedl článek jistého Poláka, který naopak starší české filmy vychvaloval a stýskal si nad nudou a šedí těch polských. Schopnost vyrovnat se jeho osobnímu favoritovi Trup w każdej szafie (Čtyři vraždy stačí, drahoušku!), přiznal z domácích pouze Hydrozagadce. Takový film jsem přirozeně musel vidět a... myslím, že by teď v mém slovníku "španělskou vesnici" mohla klidně nahradit "polská komedie". Hydrozagadka (Hydrozáhada) je příběh o dvojím životě nenápadného staršího muže, ve dne zakřiknutého všedního Poláka a v noci superhrdiny jménem Eso. Zápletka o záhadném zastavení přítoku vody do varšavských kohoutků je podle všeho metaforou destabilizace polské ekonomiky v 60. letech a protože o tomto tématu téměř nic nevím, je možné, že filmu křivdím. Když se ale zaměřím na vnější děj a jeho zábavnost a zůstanu u srovnání s českými komediemi, víc než Čtyři vraždy mi Hydrozagadka bohužel připomínala třeba Kanárskou spojku. 40%

Nevrlý starý soudce má před odchodem do penze vynést rozsudek nad mladíkem obviněným ze znásilnění a vraždy, jeho matka je z opičí lásky přesvědčena o synově nevině a poněkud operetně se pokusí soudce citově vydírat slzami... V prvních minutách jsem propadl skepsi, že půjde o jeden z těch šíleně nudných filmů, kde Sophie Loren okázale vykřikuje do světa, že je vážná dramatická umělkyně, kde Jean Gabin předvádí další ze svých paralytických kreací bez chuti a zápachu, všichni pak v polospánku odkýváme, jaký to byl herecký koncert a s trochou štěstí na to do půl hodiny zapomeneme. Ale kdepak. To, jak konvenčně jsou figurky na šachovnici rozestavěny na začátku hry, vůbec nic neznamená a film v promyšleném sledu přináší jeden zvrat za druhým. Mohl to být příběh zásadového soudce, který čelí vydírání a pokusům o korupci, ale přesto neohne hřbet a vykoná rozsudek podle svého přesvědčení. Mohl to být příběh zoufalé matky, která sama proti všem oroduje za syna, protože byl přece vždycky tak hodný hoch a nosil ze školy samé jedničky. Příběhy prvního i druhého typu existují, fungují podle určitých neměnných schémat a spoléhají na bezvýhradné ztotožnění diváka s hlavní postavou. Jenže Verdikt má dvě rovnocenné hlavní postavy a ze střetu obou těchto schémat udělal nosný konflikt příběhu. Jinými slovy - soudci přejeme, aby dostál svým zásadám; matce, aby byl její syn shledán nevinným, ale víme, že jedno vylučuje druhé. Jen dva důvody mi brání dát filmu 5 hvězdiček: 1.) Navzdory všemu je to pořád film Carla Pontiho se Sophií Loren a tu a tam mi vadilo její obligátní prosazování na úkor partnerů ve vedlejších rolích. 2.) O den dřív jsem viděl jiný, v mnoha ohledech podobný film Andrého Cayattea Prožít si své peklo, který mě emocionálně rozložil na prvočinitele. Verdikt se k podobnému účinku na několika místech ostýchavě přiblížil, ale přece jen je o něco slabší. 80%

Annie Girardot se vřítí do televizního studia. Svou obvyklou vyřídilkou si vyjedná živý vstup, aby vyzvala neznámého únosce své dcery k vyjednávání. Takhle rychle, bez průtahů začne film, který toho má před sebou příliš mnoho, než aby si mohl dovolit hluchá místa. Věřte, že zodpovězení otázky, zda se Annie podaří dcerku získat zpět, je sice silným momentem, ale zdaleka ne vrcholem příběhu. Film jsem viděl dabovaný a totožnost únosce mi díky charakteristickému hlasu jeho dabéra byla jasná od chvíle, kdy se poprvé ozval z vysílačky, ale ani to mi nezabránilo sledovat další děj s očima navrch hlavy a od scény s pytlem na odpadky spoluprožívat prohlubující se úzkost a zoufalství Girardotové. Jakkoli jsem nepřítelem laciného afektování nad "hereckými koncerty", musím říct, že v lepší formě jsem ji jakživ neviděl. 100%

Protože autorka předlohy Francoise Sagan i režisér Otto Preminger měli pověst lidí, kteří rádi střílejí kamením po vosích hnízdech, a protože zápletka se zdá být ožehavým příběhem z rodu Lolity a Pokání, čekal jsem od filmu ostřejší hrany. Z rozmazlené dcery, jejíž výhodnou pozici krku, otáčející hlavou rodiny, náhle ohrozí jiná žena, by se nepochybně dal udělat větší padouch. Zásahy do vztahu otce a jeho nové velitelky jistě mohly být odvážnější, prapodivně blízký vztah mezi otcem a dcerou blíže vysvětlený, film možná kontroverznější. Mohlo by to tak být, ale asi by to byl jiný film. Mám-li zhodnotit Bonjour Tristesse tak, jak leží a běží, je to krásně nasnímaný a navenek oddechový film o rozesmátých prázdninách. Jeho temná stránka je něco, co patří k všednímu životu postav, naznačenému černobílým rámcovým dějem, a co do hlavní, barevné části, sice také prosakuje, ale nikdy ji neovládne. David Niven a Jean Seberg si přijeli na Riviéru odpočinout, zapomenout na byznys, školu a na celou tu všední a přízemní Paříž, ve které jinak žijí. Deborah Kerr vnáší do této únikové idylky nežádoucí pragmatismus. Otci připomíná jeho pokročilý věk a dceři její nedospělost. Na prázdninách u moře lze její snaze organizovat jim život uniknout, bude to ale možné i v Paříži? Není těžké dceři porozumět, proč chce vztah té dámy s otcem překazit a trochu jí i fandit, aby se jí to podařilo. Deborah Kerr je perfektně použitá. Záměrně říkám použitá, protože vlastně jen opakuje své dvě nejčastější šarže - otec ji vidí jako kultivovanou dámu a perspektivní partnerku pro praktický život, dcera jako nepříjemně akurátní guvernantku s očima na stopkách. To i ono hrála Deborah i v řadě jiných filmů a v této roli oba své typy přesvědčivě spojila v jeden. David Niven ani Jean Seberg podle všeho nebyli první volbou režiséra - původně chtěl do jejich rolí obsadit Caryho Granta a Audrey Hepburn. Pravda je, že Nivena už jsem viděl v lepší kondici a talent krásné Jean Seberg měl své limity. Jako trojice ovšem fungují dobře a všichni do jednoho ve mně vzbudili chuť příležitostně si přečíst knížku a zjistit o jejich postavách víc. Můj článek o filmu zde. 70%