Oskar

Pere se ve mně montypythonský fanoušek a odpůrce křiklounských manifestů. Prvnímu se nesmírně líbil nápad zdramatizovat události kolem přijetí filmu Život Briana a těšil se jako malé dítě na zdejší podobu Johna Cleese a spol. Druhý byl značně rozčarován upocenou vulgaritou humoru, který je přitom snaživě dosazován do známých pythonských vzorců, a z apelativního sdělení filmu "brojme proti cenzuře", které mi v roce 2011 nepřipadá o nic aktuánější než zakládání spolku pro potírání španělské inkvizice. Vážně si někdo myslí, že Monty Pythoni byli bojovníci za právo fuckovat ve filmu a televizi? Skutečně byl jejich humor až tak přízemní? Kdyby ano, neprokázal by tak dlouhou trvanlivost. Holy Flying Circus je roztomilá kuriozita, ale okouzlení z "reinkarnace" známých komiků do mladších herců mi vydrželo asi 10 minut a celá domnělá kontroverze kolem středně zábavné televizní diskuse s biskupem mi připadá jako bouře ve sklenici vody. Čekal jsem víc. Podrobněji v mé recenzi. 50%

Trochu mě udivuje, jak se většina shoduje na tom, že "dvojka je stejná jako jednička". Jedni to myslí pozitivně, druzí naopak, ale všichni jako by přehlédli, jakou proměnou prošel titulní hrdina a o kolik pevnější v kramflecích je on i scénář. Oba filmy sice hodnotím třemi hvězdičkami, ale každý z jiných důvodů. U prvního filmu jsem měl (možná nesprávný) dojem, že autoři oprášili nějaký zamítnutý koncept regulérní bondovky (napsali celkem čtyři) nebo přinejmenším posbírali nepoužité odřezky filmů s Brosnanem, splácali je dohromady a Rowan Atkinson podobně nahodile přispěl dříve nepoužitými beanovskými gagy nebo variacemi na ty už použité. Nový Johnny English mi připadá mnohem komplexnější - děj postupuje pořád dopředu a i když není dostatečně originální, aby uspěl ve vážném filmu s Bondem nebo Bournem, rozhodně je efektivní - jednoduše řečeno, zajímalo mě, "jak to bude dál". A zatímco English z prvního filmu vzbuzoval spíš zlomyslný posměch a v duchu jsem mu přál jen to nejhorší, jeho reinkarnované já si zaslouží sympatie. Jinak a trochu podrobněji v mé recenzi. 60%

Zapomenutý zlodějský film, v českých televizích prý kdysi uváděný jako Dům plný diamantů. Charles Grodin, který se také podílel na scénáři, hraje překvapivě nekomediální postavu. Na zakázku bohatého arcilotra Trevora Howarda se chystá vyloupit londýnskou úschovnu diamantů. Plán provede s pomocí své snoubenky (Candice Bergen), která účast na zločinu podmiňuje sňatkem, starého zaměstnance této "diamantové banky" (James Mason) a několika švábů. Pomalejší a trochu nepřehledný začátek filmu bohatě vykoupí samotná loupež. Nejsou to úplně čisté čtyři hvězdičky, ale viděl jsem tolik heist/caper filmů, které jsou po všech stránkách dokonalejšími filmy a přesto nenabízejí tak důmyslný a neokoukaný plán zločinu, že 3* by zkrátka byly málo. Dále stojí za zmínku, že film existuje ve dvou různých verzích. Sestřih je zřejmě stejný, ale druhá verze, vyrobená pro televizi, se od první liší přidaným voiceoverem Charlese Grodina. Právě tuto verzi jsem viděl. Narativ dodal filmu trochu humoru a pomohl zorientovat se v začátku, ale ve většině pozdějších scén mi připadal nadbytečný a když na konci přerušoval i jinak zdařile akční finále, vyloženě mi lezl na nervy. 70%

Jediný horror ve filmografii Shirley MacLaine se povedl tak napůl. Hlavní hrdinka, ovdovělá newyorská matka dvou dětí, je po smrti manžela fixovaná na svého bratra a s obavami sleduje, jak se bez jasného důvodu mění v agresivního násilníka. Ukáže se, že je za vším voo-doo. Bratr je posedlý duchem svého zemřelého kupána, portorikánského pouličního rváče. Když velkoryse pominu, že film je v druhém plánu bezstarostně rasistický, jeho největší problém vidím v příšerné pomalosti první hodiny. Shirley i Perry King odvedli dobrou práci a nemůžu popřít, že mě zajímalo, co s nimi bude dál, ale během nekonečného čekání, až se děj trochu rozjede, jsem stačil vymyslet lepší varianty dalšího vývoje, než mi nakonec nabídli tvůrci filmu. Kromě toho je tu zvláštní rozpor mezi zdařile realistickým zachycením života v New Yorku (včetně jeho ghetta) a poněkud gumovými gore scénami. 50%

"Byla jsem nádherná osobnost v ošklivém těle," vzpomíná hrdinka Miriam na dobu, kdy vypadala jako zvoník od Matky Boží a každý na střední škole jí to předhazoval. Jedna autonehoda obrátila její neštěstí v možnost sladké pomsty. Nutnost zásahu plastické chirurgie ji nečekaně zrekonstruovala do podoby sexy dívky, kterou nikdo z jejích známých nepoznává a ona se jim proto může pomstít za všechna příkoří... Nejsem zvyklý očekávat příliš od televizního filmu, ale tato černá komedie mě nadchla. Stockard Channing hraje v jistém smyslu asi šestiroli, protože první polovinou filmu prochází - zohavena k nepoznání - jako neohrabaná, nešťastná puberťačka s nulovým sebevědomím, ve druhé vystřídá rozmanité převleky, aby každé ze svých budoucích obětí dopřála zcela individuální pomstu. Jednotlivé vraždy jsou tak nádherně nerealistické, že by mě nejspíš rozesmály už kdyby mi je někdo vyprávěl, ale vidět je na vlastní oči vážně stojí za to. Opravdu mě udivilo, že spoluautorkou scénáře je Joan Rivers, dnes známá především jako maskot bulvárních amerických talk show a chodící reklama na plastickou chirurgii. Že by autobiografické prvky? 80%

Francis Girod v jednom rozhovoru lamentoval nad tím, jak je televize zahlcena podřadnými detektivkami a že jediný způsob, jak na stejný žánr přivést lidi do kina, je natočit thriller. Snad proto je Ďábelská trojice tak naturalistická. Asi nejsem schopen plně porozumět kontroverzi kolem dějinných narážek na situaci po první světové válce, ale kontroverze vnějšího děje a způsobu, jak ho film ukazuje, je očividná. Filmů o dokonalých vraždách jsem viděl nepochybně stovky, ale máloco z nich se mi vrylo do paměti tak silně jako zdejší sekvence s odstraňováním obětí ve dvou vanách plných kyseliny sírové. V devíti filmech z deseti by se taková situace odehrála za zavřenými dveřmi, kdežto Girod naturalisticky ukazuje postup zločinců od vraždy po značně nechutné detaily, kdy je třeba výsledek rozleptání těl odnášet z domu v kýblech. Zajímavě ožehavé jsou ale i jiné momenty a ze všeho nejvíc mě zaráží, že i přes všechen ten "hororový" naturalismus zůstala Ďábelská trojice vpodstatě satirickou černou komedií. V jistém smyslu je to ideový příbuzný Velké žranice. 70%

Sherlock Holmes a doktor Watson rozplétají pikantní záhadu - proč ctihodný vysokoškolský profesor pobíhá po čtyřech a šplhá po fasádě vlastního domu? Také se vám stává, že vidíte po dlouhé době film, který vás kdysi nadchnul, a zjistíte, že jste si ho pamatovali lepší, než jaký reálně je? Mně se to čerstvě přihodilo se Šplhajícím profesorem. Vybledlá vzpomínka na vzrušující kombinaci detektivní komedie a horroru po dvaceti letech od prvního vidění vzala zasvé. Komediální to tedy je, ale na hororu bych už netrval. :-) Jedna působivá scéna ze závěru, která si tak pohrála s mou pamětí, k mému překvapení trvá pouhé dvě minuty a je spíš legrační. Jako ryze komediální věc ale není Šplhající profesor k zahození. Rudolf Čechura napsal v podobně odlehčeném duchu celou sérii rozhlasových her (Sherlocka v nich hrál Svatopluk Beneš, představitelé Watsona se měnili) a Viktor Preiss sice možná není Holmes, jakého by si představoval A.C.Doyle nebo jeho bigotní příznivci, ale ze zhruba pěti českých herců, které jsem v této roli viděl, je nejsympatičtější a snesu od něj i všechny ty operetní grimasy a "zpívané" repliky, typické atributy režie Zdeňka Zelenky. Somrův doktor Watson připomíná komisaře Ledvinu z filmu Adéla ještě nevečeřela, Jan Šťastný a Kateřina Brožová statečně zápasí s plochostí svých postav pohybovým neklidem a trvale rozrušenými výrazy. Nejlíp by se mi bylo psalo o Petru Kostkovi v titulní roli, ale protože bych nerad prozrazoval rozuzlení, napíšu jen, že je to nejvýstřednější role jeho jinak celkem konzervativní dráhy. 70%

Sherlock Holmes vyšetřuje záhadný útok na operního pěvce těsně před začátkem představení. Epizoda z celkově nepovedeného cyklu Povídka pro... je tak špatná ve všech ohledech, že nevím, co kritizovat dřív. Nevysvětlitelný knír pod nosem velkého detektiva v podání Viktora Preisse je naprostá prkotina proti šmíráckému přehrávání všech zúčastněných v čele s Ondřejem Havelkou, nevhodně obsazeným do role doktora Watsona. Povídka Ilji Hurníka byla už jednou zdramatizována jako součást filmu Touha Sherlocka Holmese. Z něj sice puritánským ctitelům Doyleova odkazu naskakuje kopřivka, ale věřím, že by své lamentace ještě rádi odvolali tváří v tvář této trapnosti. Láká-li vás přesto představa Viktora Preisse jako Sherlocka Holmese, vsaďte raději na Šplhajícího profesora. 20%

Podezřele odbytý scénář, průměrná režie, velmi zdařilá postava mimozemšťana, jinak slabé kreace hluboko pod možnostmi vesměs talentovaných herců. Všudypřítomné podbízení a polopatické předžvykování potenciálně vtipných nápadů. Jestli Paul něčím vstoupí do dějin, tak prohnaností marketingu, který udělal z většiny diváků i novinářů loutky, aniž si to uvědomili. Více v mé recenzi. Dosud jediná věc se Simonem Peggem, kterou hodnotím méně než čtyřmi hvězdičkami. 40%

Pěkný malý retropříběh o tom, za co lze vděčit životnímu nepříteli. Jediný důvod, proč nedávám Toastu pět hvězdiček, je, že tento takzvaný nepřítel je v podání Heleny Bonham Carter nejsympatičtější postavou filmu a některé scény (zejména úplný závěr) kvůli tomu nefungují, jak by měly. Ale asi nemá smysl opakovat, co jsem napsal v delší recenzi. Autor Billyho Elliota se pokusil vstoupit podruhé do téže řeky a myslím, že se mu to docela podařilo. Toast je v porovnání s jeho starším filmem méně okázalý, méně sociálně kritický a víc komediální. Vřele doporučuji každému, kdo má rád malé britské komedie jako Tichý hlas. 80%