Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (3 102)

plagát

Veľký Gatsby (2013) 

Moderní, pompézní, velkolepé, co do efektu maximálně působivé a kýčovité podobně jako Moulin Rouge. S tím rozdílem, že Velký Gatsby je sice vizuálně a technicky takřka dokonalý (o soundtracku ani nemluvě) ale oproti výše zmíněnému muzikálu příběhově/dějově a emočně dost prázdný. Neseděl jsem omámený, napjatý a dychtivý po každé další scéně (nuda se nedostavila, to bych snímku křivdil, avšak bohužel vzrušení také ne), stejně tak ve mně Velký Gatsby nevyvolal žádné zuřivé fandění milencům. Navíc, Luhrmanův styl je sice dobře rozpoznatelný, přesto mě několikrát napadlo, že se režisér sám trochu vykrádá (na druhou stranu, krom Moulin Rouge od něj jiný film neznám, takže možná nejsem v tuto chvíli příliš objektivní). Ve výsledku mi z toho vycházejí lepší 3*, to očividné zakrývání určité sterility snímku nabušeným vizuálem je zde cítit až příliš.

plagát

Nič nás nerozdelí (2012) 

Na katastrofické filmy se díky dřívějším odstrašujícím zkušenostem ze zásady nedívám a opovrhuju jimi, ale lákadla v podobě Naomi a Ewana mě nakonec přesvědčila. Do očí mě praštila (v pozitivním slova smyslu) překvapivě docela velká uvěřitelnost a syrovost. „Zásah“ byl opravdu skvěle natočen, hlavní hrdinové se po něm nechovali, jako kdyby prošli speciálním výcvikem, a bez pomoci ostatních by to prostě nedali (a Maria jako lékařka se zas nedokázala nějak výrazně zpacifikovat sama, jak to tak v žánrových filmech bývá). A přestože mi chvíli vadilo, že se děj dlouho zaobíral jenom jednou polovinou rodiny, postupně jsem to jenom kvitoval. Jistě, s postupující stopáží film začínal pomalu ale jistě sklouzávat k dojímání, avšak krom jednoho momentu (muž s telefonem) to tvůrci snímku docela ustáli a „slzavé údolí“ nastoupilo až v samotném závěru (a ani ona „náhoda“ diváka tolik neiritovala, protože jí předcházela překvapivě docela dost napínavá sekvence). Proto to budou ode mě nakonec slabší 4*, které jsou z mého pohledu vzhledem k žánru více než nadprůměrným hodnocením.

plagát

Meno (2012) 

„Je to zajímavý kluk.“ – „Prober se, je to nula!“ – „Ne, Matthiasi, dělá pokroky. Zlepšil si průměr.“ –„Vždyť má průměr 20%!“ – „Ale míval 10%!“ To mě zase jednou utáhli na brilantní konverzačce! Tedy, ten přívlastek jsem asi trochu přehnal, vývoj od úsměvného začátku k hodně hořkému konci (i když vlastně ne) působil trochu nevyrovnaně a samotný závěr to jen potvrdil, proto pouze silné 4*. Každopádně ten nápad s nevinným vtipem, který odstartuje stupňující se praní špinavého prádla, mě chytil hned na začátku (úvod jakoby tvůrci vystřihli z Amélie z Montmartru) a já se po většinu filmu velmi bavil (několik solidních hlášek) nebo alespoň (častokrát zlomyslně) usmíval a užíval si výborných dialogových výměn. Trochu mi to připomnělo film Bůh masakru, tedy jeho o něco umírněnější verzi. „No, je tu jedna dobrá zpráva a jedna špatná.“ - „Co?“ – „Dobrá zpráva je, že je to kluk…ta špatná, že je mrtvý.“

plagát

V zajatí démonov (2013) 

V mnoha ohledech podobné Insidious. V zajetí démonů má každopádně opravdu parádní mrazivou atmosféru, nechybí mu pořádná porce napětí a několik opravdu slušných lekaček. I když staré známé pravidlo, že nejvíce se děsíme toho, co nevidíme, funguje v tomto filmu do cca 42. minuty. Ne že by se pak maskéři nevyřádili, avšak už to přece jenom nebylo úplně ono. Mám s filmem ale trochu jinačí problém. Překvapilo mě, jak se v něm ve velké míře objevovala posedlost církví (ta jediná dokáže ochránit; špatnost v podobě nepokřtěných dětí a čarodějnictví) a také důraz na rodinné hodnoty, přičemž nemůžu jistě prohlásit, zda tyto aspekty tvůrci filmu spíše propagovali nebo si z nich stříleli (budu doufat v druhou možnost). A trochu mě pobavily ty pravidelné přechody z latiny do angličtiny při vymítání, ale to je spíš drobnost. Konec byl překvapivě fajn (i když oproti tomu v Insidious jedničce či Saw to byla trochu slabota), užil jsem si stylové závěrečné titulky. Slabé, ale přesto ještě 4*.

plagát

Kapitál (2012) 

Moje třetí setkání s panem režisérem a znovu to budou 4*. Kapitál je především satira na dnešní (vyšší) společnost, ale také drama muže, figurky, který toužil po moci. A Gad Elmaleh byl jako naivní kariérista, jenž si myslel, že může všechno, naprosto přesný. Moc se mi líbily také ty jeho neuskutečněné výbuchy hněvu, neukojený hlad po kur…ehm, modelce a také konečné prozření…no, i když. A také mě nadchl konec, který to pěkně cynicky shrnuje. Zklamalo mě pouze občasné přílišné zjednodušování (hlavně co se týče dětí) a určitá naivita (v reálu by asi s hlavním hrdinou vydrbali podstatně rychleji a tvrději).

plagát

Z hrdze a kosti (2012) 

Drama dostatečně depresivní, ale zároveň ne zcela beznadějné, s uvěřitelným příběhem a chemií mezi hlavními představiteli, na jejichž hereckých výkonech film staví nejvíce. K technické a vizuální stránce nemám námitek. Akorát…snímek nejde až na dřeň, jak to má v názvu. Opravdu si myslím, že v některých ohledech se nemuseli tvůrci bát přitlačit víc na pilu, a to zejména ohledně vyústění jedné situace (rozmlácení ledu bych ještě nějak vzal, ale to potom?!), navíc ten v podstatě zcela harmonický konec působí trochu jako pěst na oko. Proto pouze slušné 4*.

plagát

Máte rádi Smetanu? (1989) 

Dokument je, jak už napovídá i název, veden formou dotazů, a to na "obyčejné" lidi a muzikanty. A „trochu“ to vypadá, že řadoví občané jsou lemplové, kteří Smetanu snad ani poslouchat/ocenit nemohou, zatímco u lidí z oboru se až na pár výjimek (znovu škatulkování) všichni shodnou na Smetanově opěvování. A to mi nepřijde příliš vyrovnané a už vůbec ne o něčem vypovídající. Takže i přes to, že jsem bývalý hudebně činný člověk, kterému nedělá problém si „Bédu“ kdykoliv a s radostí pustit, nesouhlasím s celkovým vyzněním dokumentu, protože každý máme nějaký vkus a lidé by se dle něho neměli rozdělovat na ty hloupější a uvědomělejší, nebo snad dokonce na vlastence a ignoranty. Proto i přes mně blízkou tématiku hodnotím pouze lepším průměrem.

plagát

Dukovany - vroucí kotel (1987) 

„A už mám hlavu jak toto…jak kůň!“ Těžká práce ženského personálu z kuchyně v příměru s břemenem dělníků Dukovan. Všechno jsou to obyčejné „dámy“, které zkrátka dělají svoji práci, i když nad ně ční paní Ukecaná, která by mohla mluvit (a bavit diváka) klidně ještě další hodinu. A tak publikum vidí, co všechno taková závodní jídelna obnáší a jaký vděk se jejím pracovnicím dostane nazpět. Na druhou stranu, nikdo se taky nepředře. Ale na vtipné předpovědi a historky se čas najde. Stejně jako na ty slabší 4*, které si dokument myslím zaslouží.

plagát

Variace na téma hledání tvaru (1986) 

„Já nerad nadsazuji, to nemám rád“. Dokument složený z monologů pana Raucha ozvláštněný ukázkami z umělcova života, představení, zkoušek. Líčí ho jako profíka, odborníka na klavír, Beethovena a také jako fajnšmekra, i když umělec se za něho nepovažuje. Pan Rauch zdůrazňuje nutnost kreativního prvku, vnášení emocí, napochodování na koncert jako do bitvy s cílem něco dokázat, což jsou všechno pravdy, které potvrdí asi každý muzikant. A přestože je František Rauch člověk s vlastní hlavou a ne se vším, co pravil, souhlasím, šlo vidět, že hudbu dělá s umem a láskou. K tomu se mi líbilo i rozloučení během závěrečných titulků. Celkově slušné 4*.

plagát

Poločas rozpadu (1986) 

Počáteční patetické svíjení „toxikomana“ v šedi ulice spolu se záběry na prosvícený barevný park tak nějak předznamenalo vývoj tohoto dokumentu. Ten bohužel nefunguje jako plnohodnotný příspěvek k tématu, protože neukazuje pro a proti, ale víceméně jen negativní stránku věci (která podle mě tak či tak převládá, ale měl by se dát prostor i „opozici“). Poločas rozpadu je veden formou výpovědi „pravých“ feťáků (o jejichž autenticitě se dá min. v polovině případů s úspěchem pochybovat), černobílých zátahů na toxikomany, „stavů“ (natočených psychokamerou a doprovázené podobně laděnou hudbou) a moralizujícím komentářem. Jinak se dokument snaží být co nejvíc odstrašující (časté záběry na zničené ruce od jehel), a to nejen po fyzické stránce (navíc všudypřítomná smrt), ale také po té společenské (vyděděnost, nemožnost sehnat pořádnou práci, velká šance na zavření). A celé je to nechtěně úsměvné. Ve výsledku průměr, příliš jednostranné.